Stavět a tančit. Zprvu se jich báli, teď s nimi „paří“ ukrajinský venkov

Žijí v Kyjevě. Studují nebo pracují a ve volném čase rádi poslouchají a tancují za zvuků techna nebo dalších žánrů elektronické hudby na různých akcích. Nezměnil to ani začátek ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022.

Ale trochu přece. Taneční party, koncerty nebo rave party skupina mladých Ukrajinek a Ukrajinců teď pořádá nebo se jich účastní na vesnicích. A u toho coby dobrovolníci pomáhají sociálně slabým rodinám, které přežily ruskou okupaci.

Ve zničených domech nejdříve uklízí trosky, pak je opravují, připravují na rekonstrukci a potom v nich pořádají akce, kde se mohou aspoň na jeden nebo dva večery bavit. Sdružují se v organizaci s názvem Repair.Together (Opravujme.Společně).

Patří k nim i Oleksij Makajev, který dělá projektového manažera. „Kdo, když ne já,“ říká se smíchem v rozhovoru pro Seznam Zprávy, když popisuje svou motivaci dělat dobrovolníka.

„Pokud nejste v armádě nebo nejste nasazení, měli byste určitým způsobem zemi pomáhat, což se většinou děje… Můžete být voják, ale lze dělat i jiné věci, protože lidé potřebují někde žít a naše ekonomika se musí rozvíjet. To je přístup, který nás dovede k vítězství,“ říká.

Fungujete už dva roky. Jak se vaše práce za tu dobu proměnila?

Na začátku naše práce spočívala v tom, že jsme jen uklízeli sutiny zničených domů v bývalých okupovaných oblastech. Pracovali jsme také jen na jednom velkém projektu zvaném „Toloka“. To v ukrajinštině odkazuje na místní tradici, kdy spolu lidé kolektivně pracovali.

Dnes máme 25 probíhajících stavebních projektů. Loni v létě jsme zahájili další projekt, v rámci kterého se zaměřujeme na výstavbu a spoléháme na odborníky z celého světa, kteří mohou přijet a zapojit se.

V Kyjevě nově budujeme také naši základnu, která bude sloužit jako naše kancelář a zároveň bude hudebním a kulturním střediskem.

V obecné rovině bych řekl, že jsme víc organizovaní, strukturovaní a fungujeme v rámci jednotlivých oddělení. Všichni si ale stále pomáháme a do budoucna chceme naše aktivity rozšířit i do dalších regionů země.

Máte stále stejné nadšení pro věc jako na začátku invaze?

Ano, naše motivace stále převládá. Každý z týmu si nicméně v určité fázi prošel krizí a vyhořením. Všichni jsme to ale překonali.

Vnímáme, že to, co děláme, mění životy. Ať už naše práce nebo našich dobrovolníků. Vidíme také všechny ty dobré emoce, které mají lidé, co pomáhají. To nás motivuje, abychom pokračovali.

Jak vlastně vybíráte, které domy opravíte?

Nejdříve se musíme dostat na místo, kde se snažíme spojit s lokálními úřady. Ty s námi sdílí informace o tom, kde můžeme pomoct – jakým rodinám, kolik v nich žije lidí a jaký je jejich sociální status. Snažíme se totiž pomáhat především sociálně slabším. Těm, co mají hodně dětí, nebo lidem ze starší generace.

Zvolíme tedy vesnici, která byla významně poškožená při ruské okupaci, přijedeme na místo, zjistíme, kolik bude potřeba dobrovolníků, jaké budeme potřebovat vybavení a jak to celé naplánujeme.

Jak probíhá samotná práce na projektu?

Před každým pracovním víkendem otevřeme v našem telegramovém chatu registraci pro dobrovolníky, kde s nimi sdílíme informace. S těmi, kteří se přihlásí, se potkáme v sobotu ráno, odvezeme je na místo práce a pak celý den pracujeme.

Rozdělíme se do týmů a určíme koordinátora, což je většinou někdo z řad dobrovolníků, který má nejvíc zkušeností. Po práci máme večeři a dobrovolníci mají volno. Pak pořádáme workshopy nebo začne taneční zábava.

Další den se vzbudíme, zase pracujeme. Pak máme druhou část kulturního programu a následuje návrat do Kyjeva.

Jak byste popsal dobrovolníky, kteří se vám hlásí?

Velmi různé typy – lidé z IT, jaderní fyzici, ale i kreativci. Většinou jsou mladší 35 let. Jezdí s námi ale i padesátníci nebo šedesátníci.

Řekl bych, že všechny spojuje, že jsou ve svých životech spokojení. Když máte problémy ve vlastním životě, tak nejste schopni pomáhat ještě ostatním.

Pracujete na venkově, v odlehlých vesnicích. Setkáváte se s lidmi, kteří prožili okupaci a s ní spojené utrpení. Jak na vás místní reagují?

Setkáváme se především s lidmi ze starší generace, kteří zůstali. Před dvěma lety z nás byli ve stresu. Říkali si: „Kdo jsou tihle divní mladí lidé z Kyjeva, kteří za námi jezdí na vesnice. Mají tetování, zářivé oblečení, pořádají ravy nebo poslouchají hlasitou hudbu.“ Byli v šoku. Pak si ale uvědomili, že jsme možná divní, ale umíme pomoct.

Teď už s nimi máme velmi přátelské vztahy. Když přijedeme, tak nám místní většinou připraví sendviče, kompoty a jsou rádi, že nás vidí. Chtějí nám oplatit, že jim pomáháme. Někdy s námi i tancují na party.

Rádi bychom se přesunuli i do vesnic v dalších oblastech a máme to v plánu. Někteří naši spolupracovníci ale mají strach, jak nás především na východě Ukrajiny mohou přijmout.

Nejen kvůli tomu, co v uplynulých letech prožili, ale také kvůli politickým motivům. V Charkově, Doněcku i třeba v Luhansku totiž žije víc proruských lidí. Já si ale myslím, že to bude v pohodě.

Jakým způsobem získáváte finanční zdroje?

Naším cílem je získávat finanční podporu od mezinárodních sponzorů a ne Ukrajinců. Ti podporují především naši armádu.

Peníze tedy získáváme z mezinárodních fondů, grantů a podporují nás soukromé iniciativy. Máme také spřátelené kluby různě po Evropě. To znamená, že se třeba v Berlíně zorganizuje party a peníze za prodané vstupenky míří na naše aktivity.

Není nebezpečné pracovat na místech, kam jezdíte?

Kdykoliv a na jakémkoliv místě na Ukrajině se vám může stát, že vás zasáhne ostřelování nebo dron. Taková je realita. Vždy ale dbáme na to, abychom pracovali 30 až 40 kilometrů od bojové fronty. Naše projekty se většinou nachází ještě dál, takže je to bezpečné.

Pracujete, pomáháte, snažíte se v rámci možností bavit. Přesto, ve vaší zemi už dva roky probíhá válka. Vyskytly se při dobrovolničení momenty, které vnímáte jako těžké?

Loni na podzim došlo k masivnímu ostřelování Kyjeva. Jedna střela dopadla severně od Kyjeva a zasáhla bytový dům. My jsme pak o víkendu (po útoku) vyrazili na místo pracovat. A bylo to těžké.

Několik lidí tam zemřelo a poslední tělo odklidili jen den před naším příjezdem, takže všechno tam bylo čerstvé, jestli mi rozumíte.

Nejtěžší je podle mě pracovat v domech, které jsou totálně zničené, ale nevyhořely. Když v nich uklízíte, narážíte na osobní věci lidí, kteří v nich bydleli – fotky, sbírky a další věci, co lidé vlastnili a to je smutné. Je jednodušší přijet někam, kde jsou jen cihly, roztavené sklo.

Máte podporu od vlády nebo samosprávy z míst, kde působíte?

Domníváme se, že by všechna finanční podpora z našeho rozpočtu měla jít do armády, takže nečekáme na Kyjev, zda nás podpoří, nebo ne.

Spolupracujeme ale na sdílení informací. Třeba když potřebujeme k práci traktor, tak ho získáme skrze komunální společenství a díky tomu můžeme odvézt uklizenou suť. Když je zima, můžeme zase díky místní samosprávě přespávat ve školách nebo jiných veřejných budovách.

Jak vidíte budoucnost vaší organizace?

Chceme se stát globální organizací. Neřešit jen válku, ale i další témata, která trápí současnou společnost – klimatickou krizi, znečištění moří. Na světě je toho tolik.

Chceme přispět k tomu, aby se dobrovolničení stalo životním stylem milionů lidí po celém světě. Běžným povoláním jsem IT manažer. Pro Repair.Together pracuji dobrovolně, je to moje hobby a vím, jak mi to pomáhá.

Myslím si, že podobný přístup může být schůdný pro miliony lidí na světě.