„Staré struktury režimu nevymizely,“ říká režisérka mapující zločiny stalinismu

Příběh Jurije Dmitrijeva vykresluje represe dnešního Ruska. Historik z lidskoprávní organizace Memorial, kterou režim Vladimira Putina zakázal, se desítky let věnoval odhalování zločinů stalinské éry v regionu Karélie.

Veřejně pak upozorňoval na to, že se Kreml snaží ukázat jinou verzi událostí, jež jsou považovány za jeden z největších terorů v dobách Sovětského svazu. Díky jeho práci mohly tisíce lidí zjistit, jak jejich blízcí zemřeli a kde jsou pohřbeni.

Shodou okolností ovšem historika policie v roce 2016 zatkla s obviněním z údajného sexuálního násilí. Jeho zastánci tvrdí, že soudní proces byl vykonstruovaný s cílem zdiskreditovat Dmitrijevovu práci. Historik si nyní odpykává trest 13 let vězení.

Dokumentaristka Jessica Gorter původně chtěla zachytit Dmitrijevovu detailní práci, ale vzhledem k okolnostem její snímek Kauza Dmitrijev (The Dmitriev Affair) pojednává také o vykonstruovaných procesech a důvodech, proč režimu nadále záleží na tom, aby se historie prezentovala v jeho prospěch.

„Režim se nikdy nezměnil. Jeho staré struktury nikdy nevymizely. Na chvíli spaly v 90. letech, ale vrátily se v plné síle s nástupem Putina. Nikdy je nikdo nerozebral, nezpochybnil a hlavně nenahradil ničím lepším,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy filmařka, která strávila v Rusku 25 let. Do Česka zavítala v rámci festivalu Jeden svět.

Proč bylo podle Jurije Dmitrijeva odhalování zločinů stalinismu důležité pro dnešní Rusko?

Jurij nenacházel jen masové hroby, ale snažil se zjistit i konkrétní jména obětí. Mnoho pozůstalých nemá ani po více než 80 letech z oficiálních míst informaci, jak jejich milovaní zemřeli. Nevědí ani, kde jsou pochováni. A s tím se pojí otázka, kdo za jejich smrt může: Je to režim?

Tohle je pro Kreml velmi nepohodlné, protože stále zůstává řada otázek, na které schválně nedává odpověď. Navíc přístup k tomuto pátrání je velmi omezený. V 90. letech nebyl, ale s utužováním moci Vladimira Putina se archivy ve velkém uzavřely a práce se pro historiky stala náročnější.

Jurij mi říkal, že si velmi brzy uvědomil, že s potíráním výkladu historie dojde i na jeho zatčení. Pracoval trochu jako maniak - žil v archivech, kde si na diktafony nahrával jména obětí a pak hledal jejich pozůstalé.

Jeden z dalších důvodů, jak je historie propojená s dneškem a proč Jurij dělal tuhle práci, bylo jeho přesvědčení o silné rodině. To není nutně tradiční rodina, ale je to o pocitu, že někam patříte a že máte silné vazby. A aby to tak mohlo být, je velmi důležité znát svoje kořeny. Ty se ale režim v době Sovětského svazu snažil přetrhat. Hodně lidí dodnes neví, jak žili jejich předci. Režim jako by je prostě vymazal.

Pokud zničíte rodinu, stát může zabrat její místo. Na to dlouhodobě ruský režim vsází a mazání historie a kořenů jednotlivých lidí k tomu pomáhá.

Co vás vedlo k zachycení práce Jurije Dmitrijeva?

Potkala jsem se s ním během natáčení jiného filmu o zločinech a dědictví stalinismu. Hned jsem si uvědomila, hlavně díky tomu, že jsem v Rusku pracovala už 25 let, že dělá něco velmi důležitého.

Nesnažil se jen odkrývat zločiny minulosti režimu, ale spojoval je i s přítomností. Právě jeho práce podle mě dobře ukazuje, jak je historie důležitá pro dnešní režim.

Natáčeli jsme spolu od roku 2016 a už tehdy mi řekl, že by rád pokračoval, ale není si jistý, jestli to půjde. Věděl, že na něj má režim spadeno, a otázka pro něj nebyla, jestli bude zatčen, ale kdy. Pár měsíců poté jsem dostala zprávu, že byl opravdu zatčen.

On režimu opravdu dobře rozuměl. Já jsem sice žila v Rusku čtvrt století, ale až během práce s ním jsem se toho hodně dozvěděla. Myslím, že jsem režim dlouho podceňovala. To Jurij nikdy neudělal. Vždycky nás varoval a my si mysleli, že je paranoidní.

Co pro vás byla ta hlavní věc, kterou jste se během práce na tomto dokumentu dozvěděla?

Došlo mi, že ten režim se nikdy nezměnil. Staré struktury nikdy nevymizely. Na chvíli spaly v 90. letech, ale vrátily se v plné síle s nástupem Putina. Nikdy je nikdo nerozebral, nezpochybnil a hlavně nenahradil ničím lepším.

Toho se týká i přepisování historie. Když nevíte, co se přesně dříve stalo, a zpochybňujete pravdu, těžko budete hledat lepší systém. Myslím, že jsem věděla o tomhle temnu dlouho nějak podprahově, ale nechtěla jsem si to přiznat.

Jak byste Jurije Dmitrijeva popsala?

Jurij byl opravdu oddaný své práci. Byl opravdu milující dědeček a otec. S dcerou Natašou měl velmi silné pouto. Byl přátelský, ale také velmi odvážný. Myslím, že podobně jako Alexej Navalnyj nebo Vladimir Kara-Murza. Všichni působí tak, že nemají z režimu v žádném případě strach. Já upřímně nevím, jestli ho Jurij někdy měl, ale nikdy ho nedal najevo.

Vždycky říkal, že tohle musí udělat, že není jiná cesta a on se nehodlá Ruska ještě vzdát. Nepřijde mi, že by se během těch posledních let změnil. Samozřejmě nevidím do jeho soukromí, ale stále se držel toho, že bojuje za pravdu.

Věděla jste, že natáčení snímku takhle změní směr?

Chtěla jsem hlavně zachytit, že brzy celá tahle generace, která zažila zločiny stalinismu, zmizí. A řada nezodpovězených otázek s nimi. Později se ale kvůli Jurijovu procesu stalo z filmu něco trochu jiného. Obraz o Rusku to ale dává stejný.

Jakmile jste v Rusku obvinění, šance, že se dostanete ven, je téměř mizivá. A s tím, jak se utahoval režim, bylo stále jasnější, že trest pro Jurije bude vysoký.

Jaký máte vy vztah k Rusku? Jak se v posledních letech proměnilo ve vašich očích?

Myslím, že posledních 10 let jsem cítila, že se Rusko ubírá opravdu špatným směrem. Viděla jsem toho dost během natáčení, pracovali jsme například v táboře pro mladistvé na Krymu poté, co byl anektován Ruskem. Viděli jsme, jak s nimi pracuje propaganda. To byl teprve rok 2015 a šlo vidět, že některé sovětské postupy v tom režimu zůstaly.

Ale stále jsem si nepřipouštěla, že by věci mohly dopadnout tak špatně, jako tomu je dnes. Věřila jsem, že se mladí lidé zorganizují, že odmítnou poslouchat režim, že budou chtít svobodnější život.

Nemyslela jsem, že by se Rusko měnilo v demokracii, ale ani jsem nepředpokládala, že by se to mohlo takhle zhoršit.

Vy se podrobně věnujete ve svých dokumentech historii Ruska. Proč je to pro vás důležité téma?

Ve svých filmech se věnuji i tomu, jak režim pracuje s kolektivní pamětí o teroru v Sovětském svazu. Stát se snažil uplatnit svojí verzi a je zajímavé sledovat, jak ti, kteří ty události opravdu zažili, vlastně nevědí, čemu věřit. Jestli je náhodou neklame jejich vlastní paměť, když jim jejich stát říká něco jiného. Tehdy jsem si poprvé všimla, jak moc je historie komplexním tématem pro ruský režim.

Vnímám, že pokud chcete dnešnímu Rusku opravdu porozumět, je nutné se ponořit do jeho historie. Nejen do toho, co se dělo posledních 25 let, ale i do sovětské historie. Pak se dá pochopit, proč někteří lidé přemýšlejí, jak přemýšlejí, a proč žijí nadále v tomto režimu.