Ostrov utopený v existenční krizi, kde je turista nad zlato

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Kolombem projíždíme v ranní špičce. Poznává se to těžko, protože nezasvěcený pozorovatel má záhy pocit, že v hlavním městě Srí Lanky panuje takový provoz neustále. Tuktuky míjí motocykly a jejich řidiče v žabkách o pouhé centimetry, mezi nimi si razí cestu autobusy a osobní auta, a tím vším se proplétají chodci, kteří několikaproudé silnice neohroženě křižují mimo vyznačené přechody.

Dusno venku se dá krájet, ale klimatizace jedoucí na úplné maximum není o nic příjemnější, říkám si až do chvíle, kdy míjíme dlouhou kolonu zaparkovaných vozidel. V mumraji na nepřehledné silnici ji nejdřív považuji za další nevysvětlitelný prvek místní dopravy.

„Tohle jsou ty fronty na palivo,“ ukazuje můj srílanský doprovod Shivantha a kývá hlavou směrem k odstaveným tuktukům, jejichž řidiči místo svážení turistů z letiště pospávají na zadních sedadlech.

Na další zástup vozidel s prázdnou nádraží narážíme hned u další benzinové pumpy. Fronty dalece předčí záběry z polských benzínek po zdražení pohonných hmot v Česku.

Nedostatek paliva je jen jedním z projevů drtivé ekonomické krize, která ostrov svírá. Nynější hospodářská krize je označována za nejhorší od získání nezávislosti v roce 1948. V zemi s 22 miliony obyvatel je také nedostatek potravin, léků a dalšího základního zboží a obyvatele a podniky trápí dlouhé výpadky dodávek elektrické energie.

Turisticky oblíbený ostrov balancuje na hraně už dlouho. Místním došla trpělivost někdy v březnu, kdy poprvé vyšli ve velkém do ulic. Od té doby nenásilné protesty neutichly, v hlavním městě vyrostla tábořiště protivládních demonstrantů.

Když kolem nich projíždíme, je většina účastníků každodenních velkých protestů v práci, a tak na nás občas zamává kdosi se sloganem vyzývajícím vládu k rezignaci.

Jakmile na semaforu padne červená, situace využívá starší vyhublá žena. Klepe na čekající vozidla a žebrá o peníze. Drtivá většina řidičů nereaguje. Smiluje se akorát kdosi, kdo jí podává unijní bankovku – zřejmě tedy cizinec.

Posádka auta nejspíš vycítí moje pohnuté svědomí. „Takhle se tady obchoduje s chudobou. Tu ženu někdo možná poslal žebrat, a nakonec jí na konci dne vyplatí buď jen úplný zlomek, nebo jí dá jídlo. Není to tu nic neobvyklého. Ale třeba fakt žebrá sama pro sebe…“ vysvětluje mi místní a povídá o zdejších „mafiích“ a obchodnících s chudobou. „Žebrák tady nemá na vybranou,“ dodává omluvně.

O utrpení místních ale až příště – teď máme přízemnější starost. Koupi místní SIM karty. Ta se však záhy promění ve zcela neočekávanou disciplínu. „Nechtěla bys za 15 minut udělat rozhovor s našim novým ministrem pro turistický ruch?“ ptá se mě můj srílanský doprovod Shivantha a vzápětí za hlasitého troubení okolních vozidel otáčí vůz. Zjevně se rozkřiklo, že na Srí Lanku přijel kdosi ze zahraničního média.

Harin Fernando je jedním z těch, kdo se snaží Srí Lance pomoct v klíčovém sektoru – turismu. Právě turistický ruch Srí Lanky v posledních letech zažíval jednu ránu za druhou. Tsunami, pandemie, obrovské zadlužení vedoucí k bankrotu, vládní krize.

„Zažíváme největší pokles cestovního ruchu, jaký jsme tu kdy měli. A to se začal zvedat teprve od března loňského roku,“ říká Fernando pro Seznam Zprávy a vzpomíná na rok 2018, který byl co do počtu návštěvníků dle něj ideální. Přijely 2,3 milionu turistů.

„Denně na Srí Lanku přiletělo odhadem zhruba sedm tisíc lidí. Nyní je to možná 700. K nestabilitě země přispívají i protesty a zahraniční země vydávají pro turisty opatření. To se teď snažíme napravit,“ říká Fernando.

Hlavním cílem jsou pro Srí Lanku momentálně turisté z východní Evropy, Středního východu a Indie, uvádí. Příjmy z turismu pro ostrov představovaly 60 procent příjmů – a hlavně příliv zahraniční měny. „Ze 17,7 miliardy spadly na dvě miliardy kvůli omezením centrální banky, takže teď hasíme důsledky,“ dodává. Má ale naději v novém premiérovi a prozatímní vládě.

Navzdory všem problémům podle něj turistům žádné nebezpečí nehrozí. „Ano, panují tady velké obavy ohledně zásob potravin, plynu nebo elektřiny. Už jsme ale pro sektor cestovního ruchu přijali opatření a na základní služby myslíme. Turistická vozidla by tak měla být pro nás prioritní. Krize je ale vzhledem k válce na Ukrajině globální,“ dodává. (Během psaní článku v Kolombu několikrát vypadává proud. Velké hotely v hlavním městě však mají vlastní generátory, takže elektřina do minuty znovu funguje. Ne všichni však mají takové štěstí.)

Jak ale budou ministrovy plány vypadat v praxi, těžko říct. On sám nepopírá, že nejde o jednoduchý úkol. „Jsem opozičník, navíc nezávislý. Ve vládě jsem proto, že si uvědomuji, o jak klíčový sektor jde. Proto jsem tu zodpovědnost, o kterou mě požádal premiér, přijal s velkou hrdostí. Ano, není to lehké – topíme se. Ale víte co, snažím se plavat,“ dodává a je zjevné, že o sobě nepochybuje.

„Pohání mě i fakt, že příští měsíc rozjíždíme masivní roadshow v pěti indických městech. Potom budu cestovní ruch diskutovat s Německem, Francií a Velkou Británií. Bude to obrovské, karneval, surfařský festival,“ popisuje nadšeně.

Fakt, że se objevují zprávy, které od cest na Srí Lanku odrazují, by nebral zcela vážně. Protesty místních proti vládě jsou dle něj mírové. „Měli jsme tu nějaký den nehezký incident, který se v médiích rozšířil jako požár. A stále hoří. Lidé ale musí pochopit, že je Srí Lanka bezpečná,“ dodává.

Lze mu dát za pravdu alespoň v tom, že nervozitu v cizinci v centru hlavního města probouzejí spíš ozbrojení policisté, kteří s plynovými maskami za opasky postávají nedaleko kempů GotaGoGama, než sami protestující. Jak se od nich dovídáme později, věří, že policisté jen čekají na příležitost zasáhnout a proměnit poklidné protesty v násilný chaos.

Tady malá vysvětlivka: Pojmenování GotaGoGama je symbolem protivládních protestů, vyzývá k okamžité rezignaci současného prezidenta a jeho vlády.

Harin Fernando má odpověď také na připomínku, že na tom není nejlépe ani zdravotnictví – další nepostradatelný článek turistického sektoru.

„Přijali jsme opatření, máme léky za více než dvě miliardy. Ty v tuto chvíli nejsou problém. Možná se dostaneme do nedostatku potravin, to je jedna z obav i našeho premiéra. Ale není to problém, který by se dotkl turistů,“ trvá Fernando na svém.

Právě obavy z potravinové krize a rostoucích cen trápí snad každého, kdo dusnými ulicemi Kolomba prochází. Pokud zrovna nejde o movitější cizince.

„Mně se tu žije dobře, ale protože máme peníze. Mí spolužáci na tom jsou ale hůř,“ říká mi patnáctiletý Michael, jehož rodiče jsou cizinci. „Jen kostka mýdla, která se tady používá k osobní hygieně a praní prádla, za poslední týdny stojí pětinásobek. Pro místní je tohle opravdu problém.“

Trápení má i můj kamarád Shivantha. „Nebudu lhát, opravdu se bojím toho, co bude za měsíc nebo za dva,“ hlesne na konci dlouhého dne. Ale o tom až příště.