Srbský prezident má dnes větší moc, než měl kdysi Milošević, říká balkanista

Provládní i protivládní protesty, odstoupení předsedy vládní strany i opětovné napětí na severu Kosova. Srbsko je v posledních týdnech ve varu a nálada v této balkánské zemi je podle vedoucího Ústavu slavistiky Masarykovy univerzity v Brně Václava Štěpánka nevyzpytatelná.

„Extrémně pravicová část dnešní velmi rozdělené opozice obviňuje prezidenta Vučiće z toho, že celou záležitost s Kosovem rozpoutal už jen tím, že jednal v Bruselu s kosovským premiérem Kurtim. Situace je tady velmi neklidná a společnost je poměrně značně rozdělena ve svém názoru na to, jak dál,“ popisuje balkanista, který se momentálně v Srbsku nachází, během rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Kromě aktuálních nálad v zemi rozebírá v interview taktiku srbského prezidenta a předvídá, jak by se mohly srbsko-kosovské vztahy vyvíjet dál.

Jste momentálně v Srbsku, které si prochází náročnějším obdobím – nedávno například zažilo dvě fatální střelby, po kterých následovaly velké protivládní, ale i provládní protesty (více zde). Jak byste popsal momentální náladu v zemi?

Řekl bych, že společnost je tím, co se stalo, značně deprimovaná. Nikdy tu k něčemu takovému nedošlo. Část společnosti je tak dnes spíše opozičně naladěna a před více než týdnem uspořádala první demonstraci proti násilí, na kterou přišlo poměrně hodně lidí. To byl i důvod, proč prezident a jeho Srbská pokroková strana, která vzhledem k neobyčejně rozdělené opozici kontroluje prakticky celý politický život zemi, uspořádala svou vlastní.

Tato demonstrace se konala minulý pátek a mně osobně připomínala dobu roku 1988, kdy probíhala tzv. antibyrokratická revoluce Slobodana Miloševiče, která měla – jednoduše řečeno – za cíl zrušit srbské autonomie Vojvodinu a Kosovo. Na tyto demonstrace byli sváženi lidé z celého Srbska autobusy, dostávali jakési kapesné na jídlo nebo pití a šéfové podniků kontrolovali, kdo na ně jede a kdo nejede.

Stejným způsobem byla prakticky organizována i ona demonstrace z minulého pátku, která ale nebyla příliš úspěšná, jelikož se na ní i kvůli počasí nesešlo tolik lidí, kolik si Aleksandar Vučić představoval (srbský prezident, pozn. red.). Při té demonstraci pak vyzval opozici k jednání, ta to ale samozřejmě nepřijala, protože šlo o velmi utilitární pokyn.

Zajímavé ale bylo to, že mnoho demonstrantů na ni přijelo ze severního Kosova, a to dokonce autobusy kosovsko-albánských dopravců. V té oblasti tak vlastně skoro nikdo nebyl, čehož využil Albin Kurti, kosovský premiér. V Kosovu totiž byly nedávno volby, které srbská většina v severní části země bojkotovala. Tamní Albánci, kterých jsou tam asi jen tři procenta, nicméně volili a získali místa předsedů v několika obštinách.

A jak právě tohohle využil předseda kosovské vlády?

Kurti dal pokyn, aby kosovská policie obsadila budovy daných okresů a dosadila na ně zvolené menšinové zástupce, což vyvolalo nepokoje a zvýšilo napětí, které v této oblasti panuje dlouhodobě. Důsledkem toho pak byly i šarvátky s kosovskou policií, do kterých se zapojily jednotky KFOR, což byla chyba. Vznikla tak srážka mezi demonstranty a KFOR, která měla za následek zhruba 30 zraněných vojáků a 52 zraněných srbských demonstrantů.

Takhle vznikla celá aktuální situace a vyplývá z toho, že nálada v zemi je nyní velmi nevyzpytatelná. Extrémně pravicová část dnešní velmi rozdělené opozice navíc obviňuje Vučiće z toho, že celou záležitost s Kosovem rozpoutal už jen tím, že s Kurtim jednal v Bruselu a přijal také tzv. Ochridskou dohodu (obsahuje kroky vedoucí k naplnění dohody o normalizaci vztahů, pozn. red.). Situace je tady tak velmi neklidná a společnost je poměrně značně rozdělena ve svém názoru na to, jak dál.

O víkendu se prezident Vučić vzdal postu předsedy ve své vládní straně. Jak tento vývoj číst? Může jít o nějakou částečnou sebereflexi?

O sebereflexi určitě nejde, částečně jde ale možná o opoziční tlak. Do čela strany nyní nastrčil poměrně úspěšného bývalého starostu Nového Sadu a současného ministra obrany Miloše Vučeviće, aby za něj v podstatě odváděl nepopulární stranickou práci, zatímco on si samozřejmě ponechá mezinárodní politiku.

Ve skutečnosti se ale nic nezmění, protože bez něho se zde stejně nic nepohne – kontroluje totiž média, dokonce i státní televizi RTS. Ve straně ostatně zůstává a zároveň je stále prezidentem, který má moc větší, než měl kdysi Slobodan Milošević.

Vraťme se zpět ke Kosovu, které jste již zmínil. Co si myslíte o spekulacích, že by pondělní dění na jeho severu mohlo být Vučićovým prostředkem k odvedení pozornosti od jeho vlastních problémů, jako jsou právě třeba protivládní demonstrace?

Pozornost to bezesporu odvádí, jestli jde ale o úmyslný politický tah, to není tak úplně jednoznačné. To, že tisíce lidí – zejména mužů – byly ze severu Kosova odvezeny na demonstraci, nicméně může napovídat tomu, že šlo o jakousi kalkulaci, že se následně stane něco, co odvede pozornost.

Nejsem nicméně příznivcem těchto teorií o spiknutí. Připadá mi, že by to od něj byl velmi špatný kalkul, protože v této situaci vůbec není jisté, co všechno se tím může spustit. Zapomenout pak nesmíme ani na to, že během potyček byli zraněni také italští vojáci KFOR, kteří přitom od samého počátku brání dva největší srbské kláštery v Kosovu, kde se srbskými mnichy žijí ve velmi harmonickém vztahu. Tohle tak určitě nebylo chtěné.

Bylo navíc špatně, že do toho KFOR vůbec vstoupil, protože tento zásah nebyl v jeho pravomoci. Podle směrnice Rady bezpečnosti OSN č. 1244 se do vnitropolitických věcí nemá míchat, což se nyní stalo, a není to tedy úplně v pořádku.

Nemyslím si, že tohle dění bylo chtěné a že by to Vučić měl takto promyšlené, protože tyto věci mohou v Kosovu rozpoutat nepředvídatelné události. Člověk nikdy neví, co se tam stane, protože napětí je tam od bombardování v 90. letech a od vyhlášení samostatnosti Kosova roku 2008 stále přítomné.

Takto píchat do vosího hnízda podle mě úmysl nebyl.

NATO se kvůli zmiňovaným střetům rozhodlo do Kosova poslat dalších 700 vojáků, kteří by tam měli dohlížet na bezpečnost. Jsme svědky eskalující situace? Je to horší než v uplynulém roce, kdy docházelo k menším incidentům?

Vždy šlo o dost nešťastné kroky albánského vedení, které v podstatě počítalo s tím, co se stane a v tom neharmonickém prostředí vždy vyprovokovalo jakousi reakci. Je také nutno si uvědomit, že Srbové nežijí jen na severu Kosova, ale i v celé řadě enkláv, kde k těmto věcem prakticky nedochází.

Protože jsou Srbové v těchto místech v drtivé menšině, často se zapojují do politického života a vše se jednoduše ubírá jinak než na severu, kde tvoří většinu a kde jsou ovlivňováni bělehradským režimem. K tomuto ovlivňování už navíc docházelo i v době, kdy v Srbsku vládla demokratická opozice.

Pokud jde o politickou kulturu, situace v celém Kosovu není dobrá, a v tom severním, kde je do značné míry ovládána extrémními politickými činiteli, je to ještě o něco horší. To se ale týká i albánské strany, protože kdyby to tak nebylo, nikoho by například nenapadlo dosadit do úřadu albánského starostu, kterého volily jen 3 % obyvatel. Jde o vysloveně provokativní politiku.

Myslíte tedy, že by tohle všechno mohlo vést až k nějakému většímu konfliktu?

Na jedné straně sice pokračují rozepře, na druhé straně ovšem neustále probíhají jednání. I když je srbská armáda na hranicích s Kosovem uvedena do stavu bojové pohotovosti, nikdo to nemůže myslet zcela vážně. Všichni dobře ví, k čemu by vedlo třeba to, že by srbská armáda překročila hranice Kosova.

Podle mě jde o politické hry, které se hrají bez ohledu na lidské životy. Je to takové poměřování sil. Nedomnívám se proto, jak se naopak domnívá třeba ministr zahraničí Ruské federace Sergej Lavrov, že by tam mělo dojít k nějakému ozbrojenému konfliktu. Myslím, že takový scénář je nemožný a uvědomují si to obě strany.

Vždy ale samozřejmě můžete najít jak na jedné, tak na druhé straně nějaké velmi radikální elementy, které jsou schopné někam vtrhnout se zbraněmi v rukou. Rozhodně to ovšem neudělá srbská armáda.

Zmínil jste jednání mezi zeměmi. Mohlo by aktuální napětí tyto snahy o normalizaci vztahů mezi Srbskem a Kosovem nějak trvale poškodit? Nebo se jako v předešlých případech zase vrátí k jednacímu stolu?

Prezident Vučić a premiér Kurti se měli v týdnu zúčastnit konference Globsec v Bratislavě, kam původně nechtěl přijet ani jeden z nich, aby se na ní nemuseli potkat. Nakonec se tam ale objevil Kurti. V nejbližším měsíci tak nějaké jednání na té nejvyšší úrovni neočekávám. Očekával bych pouze jednání, která se odehrají přes prostředníky, ke kterým na obou stranách dochází stále.

Na přímý kontakt mezi lídry je to ještě příliš čerstvé a příliš bolestivé. Důvodem je ale i to, že Vučić je již dnes extrémní pravicí, pro kterou je kosovská otázka stále živá, obviňován ze zrady srbských zájmů. Jednat tak nyní určitě nebude a bude raději jistou dobu ukazovat svaly, aby opozici uklidnil.

Ta by přitom měla stát na jeho straně, protože on sám z extrémního nacionalismu vzešel – byl blízký spolupracovník nejextrémnějšího srbského nacionalisty v 90. letech Vojislava Šešelja. Oni ho ovšem dnes kritizují, že je slabý a že dostatečně nehájí srbské zájmy. Nedovolí si proto ztratit další část popularity, o kterou už přichází v souvislosti s protesty.

Na úrovni politické je téma Kosova evidentně stále živé, je to tak ale i v případě srbské veřejnosti?

S většinou lidí, se kterými se stýkám, se po mnoha zkušenostech o těchto věcech už nebavím. Nemá to totiž smysl, vždy dojdeme k nějaké hranici, k nějaké hádce. Je těžké se veřejnosti ptát na její postoj. Propaganda, která pracuje ve všech státem kontrolovaných médiích, zejména v televizi, na kterou se dívá hodně lidí, antialbánskou náladu neustále přihřívá.

Domnívám se ale také, že velká část lidí – třeba ta, která chodí na opoziční demonstrace – už by s touto věcí dávno ráda přestala. Jde to ale velmi těžko, nikdo nechce do srbské historie vstoupit jako zrádce, a je tu tak strašně málo hlasů, které by řekly: Stejně z toho Kosova nic nemáme, tak se nějak domluvme.

Osobně bych řekl, že v srbské společnosti je to dnes 40 na 60, kdy ta menší část by to nejraději měla z krku, zatímco ta větší je stále pod vlivem státní propagandy a neví, co by se s tím mělo dělat. Neví to ostatně nikdo, ani politici, kteří hlásají, že Kosovo nedají. Kosovo už srbské ale stejně dávno není; prakticky od počátku 90. let minulého století, kdy Slobodan Miloševič a jeho skupina zrušili kosovskou autonomii a v oblasti tehdy vznikl jakýsi albánský stínový stát.