Ruský spojenec testuje, kam až může zajít. Nepřímo zásobuje Ukrajinu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Koncem června přišel britský list The Financial Times (FT) se zjištěním, že Srbsko od roku 2022 nepřímo poskytlo válčící Ukrajině munici v hodnotě cca 800 milionů eur, a odhalení to bylo plné překvapení.

Srbsko je totiž jednou z mála evropských zemí, které se stále nepřipojily k západním sankcím proti Rusku. Nemluvě o tom, že Moskvě jeho vedení svou náklonnost projevuje dlouhodobě, zatímco se dušuje, že země neustále usiluje o členství v Evropské unii.

Že je odhadovaná částka vcelku přesná, listu potvrdil i sám srbský prezident Aleksandar Vučić. Situaci nicméně prezentoval jako obchodní příležitost pro svou zemi a trval na tom, že ve válce, která probíhá na východě Evropy, se na žádnou stranu nepostaví.

„Nemůžeme vyvážet na Ukrajinu nebo do Ruska, ale mnohokrát jsme mluvili s Američany, Španěly, Čechy a dalšími. Co s tím nakonec udělají, je jejich věc,“ cituje deník Vučiće. „I když vím, kde munice skončí, není to má práce. Mojí prací je zajistit to, abychom s naší municí obchodovali legálně, abychom ji prodávali. Musím se postarat o své lidi, to je vše.“

Podle Ivana Vejvody z Institutu pro humanitní vědy ve Vídni, se kterým novináři z FT mluvili, srbský lídr o situaci „mluví rozmlženě“ a je jasné, že nepřímou pomoc nechce plně uznat kvůli tomu, aby si udržel spokojenost krajní pravice v Srbsku. Faktem ale je, že jeho země Ukrajině v podstatě nabídla masivní podporu.

Informace o tom, že se srbské vojenské vybavení ocitlo na Ukrajině, se objevily již loni. Nyní zveřejněná celková hodnota je ale překvapením sama o sobě, jelikož jde o větší pomoc, než kterou Ukrajině přímo poskytl kterýkoliv z pobaltských států či stoupenci Kyjeva jako Španělsko nebo Chorvatsko.

Za takových podmínek se tak nabízí otázka, co na to vlastně Rusko.

Z Kremlu příliš vášnivé reakce nepřišly a s odstupem několika dní se zdá, že záležitost byla spíše zametena pod koberec. V podstatě jedinou odpovědí bylo prohlášení Dmitrije Peskova, mluvčího ruské prezidentské kanceláře, který informoval, že Moskva vše probere se svými „srbskými přáteli“.

K tomu, že by se například sám Vladimir Putin ohledně tématu spojil s Vučićem, však podle dostupných informací nedošlo a zatím to prý ani v plánu není.

Že ani ti nejzarytější komentátoři v Moskvě nedokázali srbského prezidenta odsoudit a Srbsko si i nadále drží přízeň ruského vedení, označil analytik Maxim Samorukov ve svém komentáři pro Balkan Insight jako nemalý úspěch. Od začátku invaze na Ukrajinu totiž Moskva ve prospěch svého vojenského vítězství obětovala mnohá stará spojenectví.

„Srbská munice přímo podkopává ruské úsilí o vyčerpání ukrajinských zásob, nemluvě o zabíjení ruských vojáků,“ zdůrazňuje v textu odborník. „Sám Vučič potvrdil rozsah dodávek a zároveň nonšalantně prohlásil, že totožnost konečného uživatele ho nezajímá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako by například Česko mohlo právě teď nakupovat granáty pro někoho jiného než pro Ukrajinu.“

Moskva tak podle Samorukova nebyla vývojem ohromena natolik, aby nevěděla, jak reagovat. Nezvyklá zdrženlivost je spíše důsledkem způsobu, jakým Vučič řídí vztahy Srbska s Ruskem. Dobře totiž ví, že ruská politika není utvářena abstraktními národními zájmy, ale konstelací osobních agend jejích hodnostářů.

Místo snahy zalíbit se Rusku jako celku je tak mnohem vhodnější pěstovat si uvnitř něj přátele, kteří se budou držet přesvědčení, že Vučič je tím nejlepším spojencem, jakého může Moskva na Balkáně mít. A to je v době, kdy se Kreml snaží udržet svůj vliv nejen v tomto regionu, jistě cenná věc.

Mezi Ruskem a Srbskem již po staletí panuje až bratrské pouto, které stojí na společném slovanském a pravoslavném dědictví. Důležitým faktorem vztahů mezi zeměmi jsou pak i ruská ropa a plyn, které dnes tvoří páteř energetického sektoru Srbska. Právě plyn je například i kartou, s jejíž pomocí si Rusko na Balkáně buduje svou základnu.

Sentimentální náklonnost pak jen umocňuje místy přetrvávající odpor k Západu poté, co se NATO v roce 1999 uchýlilo k bombardování Srbska. Bělehrad navíc počítá s tím, že Moskva bude blokovat mezinárodní uznání Kosova, nad kterým Srbsko ztratilo kontrolu právě v roce 1999 po náletech aliančních jednotek.

Nezávislost na Srbsku vyhlásilo Kosovo v roce 2008, uznává ji ale jen asi polovina zemí OSN, mezi nimi USA a většina zemí EU včetně České republiky. Kosovskou samostatnost naopak neuznává Rusko, Čína nebo Ukrajina, ale ani čtyři členské země NATO – Rumunsko, Španělsko, Řecko a Slovensko.

O tom, že Srbsko s Ruskem i nadále udržuje skvělé vztahy, už se od publikace zjištění listu FT nechali srbští představitelé slyšet několikrát. Začátkem července například Vučić jednal s náměstkem ruského ministra zahraničí Alexandrem Gruškem, se kterým prý vzájemné vztahy ohodnotili jako velmi dobré.

Místopředseda srbské vlády Aleksandar Vulin pak dokonce prohlásil, že Srbsko bude i nadále udržovat přátelství s Ruskem a že kvůli západnímu tlaku se nevzdá práva vybrat si vlastní přátele.

Právě na tento výsledek si ale západní představitelé myslí. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell například nedávno sdělil, že srbské udržování vztahů s Ruskem je neslučitelné s aspiracemi země na vstup do EU. Status kandidátské země má přitom Srbsko od roku 2012.

Aby bylo Srbsko ohledně členství v bloku úspěšné, muselo by normalizovat vztahy s Kosovem nebo sladit svou zahraniční a obrannou politiku s politikou Bruselu, což by znamenalo právě i připojení se k již zmiňovaným sankcím uvaleným na Rusko.

To se ale zdá být v nedohlednu.

„Vučić je přesvědčen, že žádný kandidát ze západního Balkánu nevstoupí do EU dříve než v příštím desetiletí, a možná ani potom ne. Řekl to již mnohokrát, naposledy v Černé Hoře na regionálním setkání s vedoucími představiteli EU,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy analytik z think tanku European Stability Initiative (ESI) Adnan Ćerimagić.

„Ačkoli se o perspektivě EU hodně mluví, nikdo v Bruselu ani jinde v EU mu není ochoten odporovat. Dokonce ani v případě Černé Hory, která je v NATO spolehlivým spojencem a nejpokročilejším adeptem v procesu integrace,“ dodal odborník. „Za těchto okolností se EU, kdysi klíčový aktér a hybatel reforem a změn v regionu, minimalizovala na jednoho z mnoha stejně silných či slabých aktérů s různými a často konkurenčními programy.“

S takovou se tak distanc mezi Srbskem a Ruskem příliš prohlubovat nepodaří. Podle Ćerimagiće nyní Brusel musí Srbsku a dalším kandidátským zemím v regionu jasně říct, za jakých podmínek mohou do konce tohoto desetiletí do bloku vstoupit, a svůj závazek opravdu dodržet.

Mezitím se nicméně zdá, že Vučićovi, který je ostatně znám pro své lavírování mezi Západem a dalšími mocnostmi, vlastně vyhovuje pozice „na půli cesty“. Jak ostatně srbský prezident zmínil už při debatách o srbské munici na Ukrajině, pro balkánskou zemi z nynější situace plynou peníze.

Srbsko mělo za studené války, kdy bylo součástí Jugoslávie, prosperující zbrojní průmysl a je výrobcem munice sovětského standardu, která se v ukrajinských ozbrojených silách stále používá. Srbské zbraně jsou navíc levnější než na Západě, takže v momentě, kdy se tamní státy snaží navýšit jejich počty, je Srbsko výhodným obchodním partnerem.

I když by se z dosavadních řádků či z narativu v médiích mohlo zdát, že Rusko je pro Srbsko ten nejdůležitější spojenec, už jen v rámci obchodu jde o chybné tvrzení. Jak totiž ukazují data, obchod s EU byl v roce 2023 pro tuto balkánskou zemi tím největším. V Srbsku se navíc rozjíždějí i některé americké projekty, které nejspíše přivedou více lidí i investorů.

Mimo ale nezůstává ani Čína, jejíž investice v Srbsku jsou rovněž nemalé.

Vučić se proto podle některých snaží sledovat onu „zlatou střední cestu“, která nejlépe vyhovuje hlavně dlouhodobým zájmům Srbska ve stále multipolárnějším světě. Příkladem toho může být, že jen pár dní poté, co zemi v květnu navštívil čínský lídr Si Ťin-pching, zavítala do Bělehradu ukrajinská první dáma Olena Zelenská a ministr zahraničí Dmytro Kuleba.

„Prezident Vučić rád říká, že nepreferuje ani Rusko, ani Západ, ani Čínu, ale Srbsko a srbské zájmy. Tyto zájmy by se daly nejlépe shrnout takto: on a jeho spojenci zůstanou u moci, budou zcela ovládat zdroje Srbska a budou prosazovat iredentistickou a revizionistickou nacionalistickou agendu,“ vysvětlil Ćerimagić.

„Na rozvíjení hlubších vztahů mu záleží proto, že někdy dokáže tyto aktéry poštvat proti sobě, ve skutečnosti se jim ale většinou snaží vyhovět tím, co je jejich klíčovým zájmem,“ dodal analytik. „Pro Západ je to udržení míru a stability, pro Rusko přístup ke zpravodajské komunitě v Srbsku a ztížení situace Západu, pro Čínu je to Srbsko a Maďarsko jako vstupní bod do EU.“