Jak má svět brát EU vážně, když neumí přijmout ani bílé Evropany, ptá se expert

/Od naší zvláštní zpravodajky v Srbsku/

S Milanem Igrutinovićem se potkáváme v kavárně v centru Bělehradu, jen nedaleko od odborníkovy domovské instituce Institute of European Studies. Tam stojí v čele výzkumné rady a specializuje se na současné mezinárodní vztahy či eurointegrační proces západního Balkánu.

„Jestli nedokáží formálně integrovat takové množství ‚bílých Evropanů‘, kteří žijí podle jejich pravidel, tak co proboha dělají? Jakou si myslí, že by měli mít globální roli? Jak je Čína má brát vážně? Jak mají s vážnou tváří mluvit s Ruskem o Ukrajině?“ říká Igrutinović na adresu lídrů Evropské unie za pomalou integraci balkánských zemí do EU.

Kritický je ovšem i k samotným Balkáncům a jejich vedení, kterým ve spojení s nynějšími podmínkami v regionu připisuje převážnou část viny. „Z 90 % je to samozřejmě naše vina – Srbska, Černé Hory a dalších. Dostatečně jsme neodvedli naši práci,“ dodává odborník a podotýká, že ovšem Brusel zatím neukázal, že by integrační proces bral vážně.

Ve společně stráveném čase se věnujeme i dalším tématům. Igrutinović v rozhovoru popisuje třeba to, jak dnešní Srbové vnímají kosovskou otázku, nebo to, zda v srbské společnosti stále přetrvává odkaz bývalého prezidenta Slobodana Miloševiće, který stál v čele země během válečného období.

Integrace zemí západního Balkánu do EU je dnes často diskutovaným tématem, můžeme ale říci, že od summitu v Soluni a Záhřebu nedošlo k žádnému velkému pokroku. Jaký to podle vás má důvod? Myslíte si, že region a jeho představitelé, ale i západní země dělají dost?

Pravděpodobně nedělá dost ani jedna strana. Objektivně to hodnotím tak, že by mohli dělat více jak jedni, tak druzí; jiné úkoly ale samozřejmě leží před Bruselem a jiné před Bělehradem, Podgoricou nebo Skopjí. Jde tu ale o to, že celá stagnace tohoto procesu trvá již dlouho a lidé zde signály, které jim EU vysílá, vnímají, čtou je a interpretují si je tak, že blok celou věc nebere tak vážně, jak by mohl.

Když v roce 2014 přišel Berlínský proces (iniciativa spojená s budoucím rozšířením Evropské unie, pozn. red.), přišly i pokyny, abychom provedli různé reformy, a byly nám předestřeny všechny obtížné otázky, což pro Srbsko bylo třeba Kosovo. Reforma oblastí, jako jsou svoboda médií nebo soudnictví, je pochopitelná, díky tomu EU funguje. Chtěli pak ale vidět pokrok ještě před tím, než začalo vyjednávání, což bylo směšné a nezapadalo to do běžných mechanismů.

Bylo to hlavně kvůli tomu, že některé země měly pochybnosti, což celý proces dlouhodobě narušuje. Například Řecko blokovalo Severní Makedonii roky, než došlo k dohodě, to stejné Bulharsko. U Srbska nejde o blokaci ze strany jedné konkrétní země, ale kvůli různým důvodům, mezi které nyní patří třeba i nepřipojení se k sankcím vůči Rusku. Když ale EU nechce postoupit do dalších úrovní jednání bez splnění těch předešlých, je to těžké.

Vzdává to místní společnost?

Nechci říkat, že lidé tady po těch téměř 10 letech ztratili víru, to by byla moc silná slova. Ztratili ale dychtivost, a vše se tak prostě jen velmi pomalu sune kupředu. Před lety se lidé v čele Srbska rozhodli, že pro členství v EU něco udělají. Nyní, když ze strany bloku nevidí dostatečnou snahu, však zřejmě došli do bodu, kdy už nejsou schopni a ochotni udělat více, protože to tak trochu koliduje s představou o jejich vlastní moci v Srbsku.

Na Balkáně pravděpodobně nežije více než 15–16 milionů lidí. Jestli nedokáží formálně integrovat takové množství „bílých Evropanů“, kteří žijí podle jejich pravidel, tak co proboha dělají? Jakou si myslí, že by měli mít globální roli? Jak je Čína má brát vážně, když nedokáží tak malou oblast integrovat? Jak mají s vážnou tváří mluvit s Ruskem o Ukrajině?

Z 90 % je to samozřejmě naše vina – Srbska, Černé Hory a dalších. Dostatečně jsme neodvedli naši práci. Ale těch klíčových 10 % je Bruselu, který neukázal, že integrační proces bere vážně. Můžou k nám být kritičtí ve svých reportech, později ale stejně přijede Ursula von der Leyenová a s úsměvem tu prezidenta Vučiće poplácá po zádech, aniž by EU vyvinula tlak na dodržování předpisů.

V integraci Srbska je mimo jiné, jak jste i již zmínil, překážkou Kosovo. Má ale tato situace vůbec nějaké řešení? Momentálně to totiž vypadá, že nemá a obě strany hodlají stát pevně za svým.

Ano, momentálně to vypadá, že žádné řešení neexistuje. Je těžké si představit, že by se Srbsko stalo členem Evropské unie bez toho, aniž by plně uznalo Kosovo. Nejen kvůli vyjednáváním jako takovým, ale i z toho důvodu, že nechceme do bloku přinést nějaké lokální problémy. Kosovo je navíc na své vlastní cestě do EU a bylo by prostě náročné něčeho takového dosáhnout. Bez plného uznání se do klubu nedostaneme.

Pokud bychom ale splnili veškeré zbylé podmínky, uvalili bychom sankce na Rusko a byli bychom připraveni na vstup, opravdu by nás zablokovali? Nevím, možná by v určitý moment unijní země řekly, že Kosovo nemusíme uznat plně, a našli bychom nějakou dohodu. V krátkém časovém horizontu tu nicméně žádné řešení není už jen proto, že jednáme v souladu s ústavou, podle které Kosovo neuznáváme.

Je tu také jen malé množství lidí, kteří by dnes nahlas řekli: „Ano, pojďme to udělat.“ Tito politici by možná ve volbách dostali 3 %, všechno ostatní, o čem by mluvili, by se ovšem v napětí předvolební kampaně ztratilo a byli by označováni za zrádce. Nemusí se za ně navíc postavit ani lidé, kteří by s nimi možná souhlasili, jelikož by je měli za šílence, že o něčem takovém mluvili nahlas.

Panuje tu přetvářka, že je všechno v pohodě. Napětí se ale už měsíce stupňuje. V Kosovu žijí Srbové jak na severu, tak i v různých enklávách na jihu, a jde o náročný život. Bude to znít bláznivě, ale pokud bychom vynechali Romy, nikdo v Evropě nevede těžší život než lidé v těchto enklávách. Všichni však předstírají, že to nevidí, a tamní Srbové jsou mezitím všeobecně kriminalizováni.

Například trojice v září zabitých Srbů v Kosovu ale neměla žádný záznam v rejštříku, byli to prostě jen místní (i když s určitými vazby na Srbsko), kteří vypjatou situaci vnímali tak, že musí chránit svůj domov a svůj život. Myšlenka multietnického Kosova je totiž pomalu zašlapávána do země a někteří Srbové se raději přesouvají do Srbska. Žádali po kosovských úřadech větší ochranu, Albin Kurti (premiér Kosova, pozn. red.) je ale naopak vyštípává pryč.

Dostala se nyní celá situace do bodu, kdy můžeme říct, že za poslední roky jde o nejhorší napětí, co tu dosud bylo?

Za poslední roky určitě ano, třeba v roce 2011 jsme ale sledovali hořící barikády u tamních hraničních přechodů a tehdejší krize měla na svědomí i lidské životy. To, co se děje dnes, však můžeme bez obtíží označit za nejhorší vývoj posledních 10 let. Kosovští Srbové se cítí ohrožení, čemuž nahrávají třeba vzpomínky na rok 2004, kdy po falešné zprávě v médiích o mladých utopených Albáncích došlo k útoku na ně a lidé opět umírali, nebo utíkali z domovů.

Problémy na úrovni Bělehradu a Prištiny jsou tak jen jednou vrstvou problému, jelikož vysoká je hlavně tenze mezi komunitami. Znám se s Albánci, kteří žijí v jižní části Mitrovice, a i oni jsou znepokojeni. Pochopitelně se nebojí o své životy, jsou součástí většiny. Vidí nicméně, že momentální nastavení se vymyká představě mírumilovného Kosova žijícího podle evropských standardů 21. století.

Napětí se stále více zakořeňuje a ovlivňuje tamní obyvatelstvo. Lidé říkají, že Srbsko si tam vybudovalo vlastní struktury, nemyslím si ale, že to tak je a že by Srbové na severu Kosova byli řízeni z Bělehradu.

Kdo tedy podle vás jsou ti lidé, kteří jednají a dostávají se do potyček?

Tamní mladí si dokáží obstarat zbraně a učí se s nimi zacházet, aby ochránili sebe a své blízké. Když se je Bělehrad snaží zastavit, mají ho spíše za zrádce a zvyšuje se šance, že nebudou slyšet už na nic. Když pak máte stovky lidí, kteří mají přístup ke zbraním a pocit, že jsou na vše sami, je to jako sud se střelným prachem a za hodinu mohou přijít další zprávy o tom, že někdo umřel.

Vučić nehraje proaktivně. Jeho vláda byla součástí té devadesátkové a vědí, co to znamená, když jsou se Západem na opačných stranách. Když tak Západ zatlačí, ustoupí mu. Jsou takový pes, co štěká, ale nekouše. Lidé, kteří mají více nacionální smýšlení, tak nemají rádi Vučiće, protože se bojí, že nic neudělá, i kdyby na Srby v Kosovu vytáhly kosovské bezpečnostní složky a vyháněly by je pryč.

A neudělá?

Na 98 % opravdu neudělá, vojáky tam nepošle. Pro Vučiće to není příležitost, jako byl třeba Náhorní Karabach pro Ázerbájdžán, je to pro něj spíše děsivá myšlenka. Srbsko v podstatě v roce 1999 přišlo s tím, že nechce Kosovu vládnout. Chtělo sice, aby bylo jasné, že jde o srbské území, mělo však mít vlastní samosprávu. To bylo odmítnuto s tím, že chtějí být nezávislí, a čas plynul.

I dnešní kavárenští nacionalisté, jak říkáme těm, kteří tu o tom vášnivě debatují, nechtějí, aby Srbsko vyloženě vládlo Kosovu. Z nacionálního smýšlení před 30 lety jsme se poučili.

Když začala válka na Ukrajině, někteří lidé mimo Srbsko si mysleli, že je to šance pro nás, abychom začali vojensky jednat ve vlastní prospěch. Tak to ale není. Nezávislé Kosovo je v rámci svých hranic kompletně v souladu s geopolitickým smýšlením, a pokud by se Srbsko rozhodlo si vzít jeho sever nebo vymezit nové hranice, nikdy by to nebylo legitimní po politické stránce. Stala by se z toho permanentní krizová oblast. Jestli k tomu někdy dojde demokraticky, budiž. Do války kvůli tomu ale nepůjdeme.

Například Kurti ale může proti Srbům v Kosovu zasáhnout a mezinárodní společenství pak stejně nabídne jen slova znepokojení a žádné kroky proti. Pro Srbsko by rozhodnutí jakkoliv jednat znamenalo tvrdou odezvu, což Vučić není ochoten podstoupit. Řekl bych, že je tu ostatně jen tak 5 % těch, kteří by do toho šli. Ti ale nejsou u moci ani blízko ní.

Oběťmi by byli Srbové na severu Kosova, což Vučić nechce. Nejen kvůli tomu, že sám je Srb, ale mohlo by to být špatné i pro jeho pozici. Pokud bude za vaší vlády srbská komunita, která v Srbsku dokázala přežít 20 let, vyhnána, znamená to špatné politické skóre. Z takové ztráty se lze vzpamatovat jen těžko.

Srbsko je často kritizováno za svůj příklon k Rusku a lavírování mezi Západem a Východem, ze kterého lidé běžně nemají přesnou představu o tom, koho si vlastně Srbsko volí. Jak to vnímáte vy?

Je obtížné rozklíčovat historické vnímání Ruska v rámci srbských voličů a co byste z toho jako politik u moci (nebo ten, kdo k moci chce) mohli získat. Rusko se vrátilo do balkánské a srbské politiky v momentě, kdy bylo jasné, že jednání s Kosovem neskončí dohodou a Kosovo se vydá svým směrem.

Stalo se tak v roce 2008, už o rok dříve ale bylo jasné, kam to směřuje. Záložní plán Bělehradu tak představovala určitá velká koalice globálního rozměru, která měla alespoň zabránit vstupu Kosova do OSN. K té byla potřeba Čína a Rusko jakožto důležité síly v Radě bezpečnosti. Prodejem srbského naftového průmyslu Gazpromu v roce 2008 se pak vytvořilo pouto, které předtím neexistovalo – v devadesátkách nikdo v Srbsku o Rusku nesnil a sám Milošević s Moskvou nikdy neměl dobré vztahy.

Rusko byla vtaženo „dovnitř“ prázdnotou, která přišla po vyhlášení nezávislosti Kosova. Demokratická vláda, která byla u moci do roku 2012, to nějak zvládala; stala se proruskou a pročínskou. Už od roku 2008, kdy EU zaváděla různá opatření a požadovala je v rámci integračního procesu i po Srbech, navíc Srbsko proti Rusku nebo Číně nikdy nepodniklo jakékoliv kroky.

Vztah s nimi ale samozřejmě není postaven jen na Kosovu, je postaven na mnoha dalších aspektech. Vučić jakožto pravicový politik a nacionalista toto nastavení už dříve podporoval. Propočítal si tehdy také, že Putin byl poměrně populární (před rokem 2014 i v rámci globální komunity) a že by mu mohlo prospět se s ním sejít. V průběhu svého času ve vedení země pak začal být ohledně Ruska ostražitý a pochopil, jak náročné to s Ruskem může být.

A tohle všechno se podepsalo i na společnosti?

Pro část voličů je ruská otázka důležitá. Jediná velká strana v Srbsku je Vučićova SNS (Srbská pokroková strana, pozn. red.), která se snažila být zastřešující stranou a která byla do určité míry, kterou stanovil sám Vučić, i proruská. Když pak v únoru 2022 Putin napadl Ukrajinu, v Srbsku probíhala předvolební kampaň, a Vučić se tak držel zpátky třeba tím, že na Rusko ani tentokrát neuvalil sankce.

Mnoho lidí tady konflikt na Ukrajině vnímá jako válku mezi Ruskem a Západem, ve které se Ukrajinci stali nešťastným prostředníkem. Není to tak, že by nenáviděli Ukrajinu nebo Ukrajince, to by bylo směšné. Vidí je jako nebohou a zbytečnou oběť Ruska, kterou zmáčkl Západ.

Víte, politici nezpochybňují, co si lidé myslí, vymýšlí jen to, jak na to zareagovat. Místní tvrdě pravicové strany a socialisté se proto víceméně posunuli proruským směrem s vidinou odměny v podobě volebních bodů.

Mají úspěch?

Pár volebních úspěchů opravdu sklidili, což znamenalo, že v tomto duchu musí jednat i nadále. Voličů, pro které je Rusko důležité, není mnoho. Zhruba 90 % Srbů ale vůči Rusku nechová nenávist a nechce na něj uvalit sankce, protože je to pro ně mimo jiné i poměrně emotivní téma. Pro malé strany, které ve společnosti mají jen malý procentní podíl voličů, jsou však lidé se silnými emocemi ohledně tohoto tématu důležití a budou za ně bojovat bez ohledu na další faktory, které je třeba brát v potaz.

U státního aparátu je to jiné. Mnoho lidí ví, že toho není mnoho, co můžeme od Ruska získat. Přijali ale, že srbskou politiku v tomto ohledu stanovil Vučić, nejspíše na základě svých vlastních osobních důvodů, jako je případná podpora Ruska ohledně Kosova. Právě toto téma je v srbské proruské politice velmi aktuální.

Samozřejmě to ale neznamená, že kdyby Srbsko nějakým způsobem Kosovo uznalo, tento přístup by se změnil. Je nicméně pravdou, že v politické rovině Srbsko a Rusko sblížila právě otázka Kosova. Myslím totiž, že s Rusy nemáme zas tak hluboké vztahy jako třeba Bulharsko, zároveň jsme si ale neprošli sovětskou okupací jako třeba Československo.

Už tu zaznělo jméno Slobodana Miloševiče, od jehož svržení nedávno uplynulo 23 let. Kam se Srbsko posunulo za ty uplynulé roky? Nechalo minulost za sebou, nebo jsou tu stále lidé, kteří k bývalému prezidentovi vzhlížejí?

Od Miloševićovy Socialistické strany Srbska budete mít v dnešní době různé odpovědi – přiznají jeho chyby, budou se distancovat od válečných zločinů a pokud s nimi jakožto znalec historických reálií povedu hlubší konverzaci, zvládneme spolu detailněji mluvit o tom, co chtěl, co se pokazilo nebo jaká byla povaha Miloševićovy vlády. Byl to radikál, jeho chybou byla touha po moci, kvůli které nerespektoval pravidla. To ho následně vedlo i k větší agresivitě v mezinárodní politice, nacionalistou přitom ale nebyl až do pozdních 80. let.

Pár lidí ho i dnes dokáže podporovat nahlas, většina se jeho ducha ale držet nechce. Dokonce ani tehdejší Miloševićovi podporovatelé, kteří jsou nyní již v důchodu, na něj nevzpomínají tak dobře. Pojí se k němu doba, ve které se těžce žilo, a i když časem zapomenete, o co všechno tehdy šlo, stále to budete spojovat se sociálním kolapsem, sankcemi, bombardováním, válečnými zločiny… A znovu už 90. léta zažít nechcete.

Miloševičovy časy nejsou příliš populární, stále je připomínkou toho špatného, k čemu se lidé vrátit nechtějí. I když k němu někteří nechovají zášť, stále je ale negativním pojmem. Jeho konec pro nás v podstatě představoval konec války – samozřejmě ne v pravém slova smyslu, ale po mentální stránce.

Lidé orientovaní vlevo mohou dnes ty napravo obviňovat z toho, že proti Miloševićovi bojovali ne proto, že by s jeho cíli nesouhlasili, ale kvůli tomu, že jich nedokázal dosáhnout. „Pravičáci“ pak mohou namítat, že je nezajímá nějaká Jugoslávie, ale že chtějí pořádný srbský stát, aby se Srbové cítili svobodně. Jestli je tohle část Miloševićova odkazu, bude to v politických sférách chráněno a jen tak se toho nevzdají.

Mnoho lidí je dnes také toho názoru, že jsme v roce 2000 promeškali šanci a měli jsme takzvaně vyčistit dům, tedy vyměnit bezpečností složky a začít od nuly. To je ovšem těžké za jakýchkoliv podmínek, tak jednoduše to nefunguje. Tehdejší nová vláda byla tvořena koalicí a byla pod tlakem lidí, kteří chtěli klidný život. Část obyvatel si však myslí, že jsme určitou příležitost propásli, a ti, kteří jsou proti Vučićovi, upozorňují, že se to stejné nesmí opakovat po jeho odchodu.

Já jsem ale třeba toho názoru, že je dobře, že se to vůbec stalo.

Tento článek vznikl za podpory programu BIRN Reporting Democracy.