Hlavní obsah

Srbové jsou vůči nám velmi otevření, říká šéfka Českého centra v Bělehradě

Foto: Lucie Orbók

Lucie Orbók, ředitelka Českého centra v Bělehradě, dříve vedla pobočku v Budapešti.

České centrum v Bělehradě zatím nefunguje v budově, kterou Srbsko Čechům darovalo. Navzdory provizoriu má jeho ředitelka Lucie Orbók velké plány, jak říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Článek

/Od zvláštní zpravodajky v Srbsku/

Ještě než Miloš Zeman předal Petru Pavlovi klíče od Pražského hradu, vypravil se dnes již bývalý prezident na svou poslední zahraniční návštěvu. Cesta to byla symbolická, český „Air Force One“ totiž v lednu přistál v Srbsku, s jehož prezidentem Aleksandarem Vučićem Zeman dlouhodobě udržuje blízký vztah.

Na programu návštěvy však kromě přátelských rozprav bylo také otevření Českého domu Bělehrad. To sídlí v dnes již bývalém Československém domě z roku 1928, který navrhl český architekt Alois Mezera a kde se v minulosti nacházela česká škola, zázemí pro ochotnické soubory nebo Spolek československých žen.

Srbsko budovu, která v průběhu následujících let vlivem úpadku činnosti i podpory přešla do správy jugoslávských úřadů, opravilo a České republice ji věnovalo, jak při svém posledním oficiálním setkání stvrdili i oba prezidenti podpisem memoranda. Přesto ale o několik měsíců později budova centra stále není v provozu a její místnosti, kterými v Bělehradě procházím, zejí až na občasné krabice prázdnotou.

Důvody tohoto provizoria vysvětlila v rozhovoru pro Seznam Zprávy ředitelka centra Lucie Orbók. Kromě toho ale nastínila i své plány s Českým domem a podělila se o své dojmy ze Srbska, které se jí stalo novým domovem.

České centrum bylo otevřeno během lednové návštěvy bývalého prezidenta Miloše Zemana, budova je ale stále prázdná. V čem je problém?

Nejde úplně o problém, je to v podstatě součást normálního procesu. Jedna věc totiž je, že prezidenti již podepsali memorandum o daru, následně ale přichází krok, který se týká přímo darovací smlouvy a faktického předání domu, což je jako jakákoliv jiná právnická věc běh na dlouhou trať.

V našem případě je to i z toho důvodu, že se snažíme mít všechny dokumenty v pořádku, aby byly v souladu s tím, co je v katastru. Proces se tak prodloužil poté, co jsme našli určité nesrovnalosti, a také ho narušilo i léto, které v Srbsku znamená v podstatě tříměsíční pauzu. V tuto chvíli už je ale vše na dobré cestě a věřím, že do konce roku bude vše hotovo. Obrovskou zásluhu na tom má ambasáda ČR v Bělehradě a pan velvyslanec Tomáš Kuchta, který do celého procesu dal mnoho úsilí a energie.

Foto: Twitter @predsednikrs

Když Miloš Zeman naposledy přiletěl do Srbska, Aleksandar Vučić ho označil za „velkého státníka“ a „upřímného přítele Srbska“.

České centrum Bělehrad jako takové už nicméně funguje, jenom ne v tomto domě. Už jsme spustili online jazykové kurzy a pořádáme různé programy, jako byla akce k evropskému dni jazyků nebo mezinárodní festival poezie, kde byl hostem i český básník Adam Borzič.

S jakými cíli jste do Srbska přijela?

Cílů mám několik. Asi jako většina center si myslím, že jedna z důležitých aktivit souvisí s jazykem, tedy s výukou českého jazyka jak v Srbsku, tak i na Balkáně obecně. Pozoruji, že zájem o český jazyk je zde spíše pragmatický. V tuto chvíli víme, že v únoru budeme poprvé pořádat certifikované zkoušky, které jsou pro Srby cestou k tomu, aby si například zažádali o trvalý pobyt v Česku nebo se k nám vydali studovat.

Když jsem vedla České centrum Budapešť, částečně jsem vyjížděla do Srbska, protože jsem měla pocit, že je tu obrovský potenciál, a to konkrétně v naslouchání české kultuře, ale i v širším slova smyslu. Vždy jsem pak i na našem ústředí říkala, jak je možné, že na Balkáně ještě nemáme centrum. Kulturních institutů je tady ostatně spousta a tento rok se kromě nás otevírá třeba i polský.

Jako důležité téma pak vnímám také Evropskou unii a evropskou spolupráci. Projekty, které připravujeme, jsou tak velmi často nejen české, ale probíhají ve spolupráci s dalšími zahraničními instituty. Jednotlivá témata se proto často týkají evropských hodnot nebo proevropského směřování. Snažíme se prostě sdílet náš vlastní pozitivní příběh v EU; příští rok to koneckonců bude dvacet let.

Je pro mě také důležité, abychom nedělali jen nějaké showcase přehlídky v tom duchu, že přivezeme nějakého českého umělce, postavíme ho na pódium, on něco předvede a tím to končí. Pro mě je klíčové pracovat s prvkem sdílení zkušeností a předávání know-how.

+3

Co se týče již zmiňované výuky češtiny, máte nějaká přesná čísla, kterými ji můžete doložit?

Začali jsme tu působit v září a první kurzy jsme zahajovali za dva a půl týdne. Měli jsme tedy jen hodně krátký čas na jejich propagaci a ve výsledku máme zatím jednu skupinu studentů. Nicméně skoro každý den nám někdo volá ohledně certifikované zkoušky, kterou jsem již zmiňovala a kterou česká centra pořádají ve spolupráci s UJOP UK (Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy). Primárně je tu tak nyní mnohem větší zájem o ni než o samotný kurz.

Je tu spousta lidí, kteří už česky mluví, ale z různých důvodů potřebují i certifikát. V Praze ovšem není dostatek termínů, takže když se nyní dozvěděli o nás, jsou ochotni přijíždět až z Česka, aby si zkoušku udělali tady.

Pokud ale jde o kurzy, myslím, že budou růst v čase s tím, jak se o nás lidé dozví. Určitě bychom však chtěli mít skupiny na všech úrovních a tím, že jsou kurzy prezenční i online, se vlastně neomezujeme jen na Bělehrad, ale nabízíme výuku po celém Srbsku, potažmo po celém Balkánu.

Kolik máte učitelů?

Do Srbska jsou vyslaní celkem čtyři lektoři a každý tu má samozřejmě svou agendu, kvůli které přijeli. V Bělehradě je lektorka vyslaná Domem zahraniční spolupráce, stejně jako v místním českém Banátu. Dále jsou tu lektoři vyslaní specificky Jihomoravským krajem, kdy jeden je v Kragujevci a jeden v Novém Sadu.

Z Charkova

„Představte si, jak to vypadá, když jdete ráno do práce a je plný peron metra. Tady lidé nikam nejedou: stojí na místě pět měsíců,“ říká v rozhovoru Ivan Ostrochovský, filmař, který natáčel v charkovském metru v době okupace ruskými vojsky.

Například v Banátu manželé Havlovi dělají také spoustu aktivit, které nejsou jen jazykové, ale přesahují do kultury nebo sportu. Na příští rok s nimi chystáme třeba tradiční masopust se vším všudy, který by měl také fungovat jako taková nenásilná cesta výuky jazyka.

Na online kurzy využíváme lektory, kteří učí pro celou naši síť českých center.

Centrum v Bělehradě je prvním českým kulturní centrem na západním Balkáně, cítíte určitý tlak, určitá očekávání?

Stále jsem na adrenalinové vlně, což možná souvisí i s tím, že pořád musím řešit technicko-provozní věci s domem, a není tak prozatím čas přemýšlet nad tím, jestli to dělám dobře, nebo ne.

Od chvíle, co jsem tu, což je nyní třetí měsíc, ale vnímám vážně obrovské pozitivní přijetí - ať už jde o zástupce nevládních neziskových organizací, tak i těch „tradičních“. Každý reaguje tak, že je skvělé, že tu centrum funguje, a hned přicházejí s nápady, jak bychom mohli spolupracovat. Spíše tak mám vlastně pocit, že musím trochu brzdit, protože bych všem chtěla všechno odsouhlasit.

Je prostě třeba si nastavit priority.

Na příští rok se nám nicméně rýsuje hodně projektů a bude to velká jízda. Půjde o věci jak mimo tento dům, jako je třeba český fokus na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů BelDocs, tak i o věci uvnitř, jelikož Český dům potřebuje vlastní péči a obsah. Ten už mám ostatně rozmyšlený a jeho součástí budou umělecké rezidence, workshopy nebo provoz filmového klubu. Například ke 100. výročí Franze Kafky připravujeme ve sklepních prostorách escape room, což si myslím, že ke kafkovskému světu celkem sedí.

Foto: Tereza Ulrychová

Pamětní deska v Českém centru v Bělehradě.

Mým přáním ale je i to, aby tu vzniklo místo, kde se bude scházet komunita - ať už jde o krajany v Srbsku nebo ty, kteří sem jen přijedou s rodinou nebo sem doprovází partnera.

Překvapilo vás po příchodu do Srbska něco?

Všechno to stále zpracovávám, je to hodně intenzivní a člověk je i po třech měsících ve fázi okouzlení. Velmi pozitivně jsem ale byla překvapená srbským přístupem k dětem, což mi později vysvětlili sami Srbové: Dítě je tady to nej, co existuje. Když jsem tak třeba byla na trhu se svým malým synem, každý druhý obchodník ho objímal. Jsou velmi srdeční, něco takového třeba v Česku necítím.

Negativní věc, které jsem si všimla a která mě bolí, je to, že zde mizí staré domy a jako houby po dešti tu rostou různé luxusní bytové komplexy a další naprosto sterilní budovy. Všechno to navíc funguje tak trochu bez urbanistického plánování, je to v podstatě ad hoc. Jednoho dne zmizí starší dům, kolem kterého jste běžně chodili a druhý den už místo něj roste něco nového.

Je to pro mě bolestné. Když jsem se na to ptala místních Srbů, říkali mi, že je to nezvratné a že tu samozřejmě funguje mnoho organizací či svazy architektů, které proti tomu bojují, ale ty nemají žádné faktické nástroje k tomu, aby byly nějak vyslyšeny.

Příští rok v tomto směru vlastně s dalšími kulturními instituty chystáme velký projekt, který s tím trochu souvisí. Bude se jmenovat Urban Oasis a bude mít několik částí: odbornou konferenci k tématu územního plánování i diskuze, kde budeme spolu se zástupci neziskových organizací i obyvateli města hledat cesty, jak udělat město přívětivější a lepší k životu. Zároveň vytipujeme dvě až tři zanedbané lokality a pokusíme se jim společně se srbskými partnery a hlavně místní komunitou dát nový smysl i vzhled.

Už tu zazněla vaše zkušenost s Českým centrem Budapešť. Liší se nějak zásadně práce v Maďarsku od té tady? Musíte k ní třeba přistupovat jinak?

V Srbsku musí člověk trochu změnit svůj způsob myšlení a nějaká svá očekávání, co se týče času. Byla jsem zvyklá, že když jsem v Budapešti dělala určitý projekt, měl nějakou fázi příprav, pak fázi propagace, která trvala třeba dva až tři týdny, a následně už došlo na samotnou realizaci. Tady se to ale všechno dohromady odehraje během týdne. Je nicméně překvapivé, že i když se lidé o nějaké akci dozví teprve tři dny předem, stejně přijdou.

Rozhovor nejen o kulturní diplomacii

Jitka Pánek Jurková do letoška řídila České centrum v Bruselu. V rozhovoru mluví o „trademarku“ Česka, o rozdílu mezi kulturní diplomacií a propagandou nebo o tom, jak ukrajinská sochařka se svým dílem poslala i peřiny uprchlíků.

Myslím, že jinak je ta práce hodně podobná, pokud se budeme bavit o jejích tématech. Také tady neděláme striktně jen kulturu, ale máme například i agendu vzdělávání, věnujeme se společenským vědám nebo lidskoprávním a sociologickým tématům…

Zásadní téma, které jsem třeba v Budapešti moc neřešila, ale tady bych ho chtěla otevírat skrze větší projekty, je téma vztahu k prostoru, k přírodě a vůbec téma environmentálních a ekologických přístupů. Pro mě byl totiž takový kulturní šok, když jsem zjistila, že se zde netřídí a že když už třídit zkoušíte, kolemjdoucí si ťukají na čelo. Přetrvávají tu také tendence házet odpadky na zem.

Jaký tedy bude český dům, až začne plně fungovat se vším všudy?

Má představa je taková, že z něj bude místo nejen k setkávání Čechů, ale i Srbů, kteří mají například dvojí občanství, nebo Srbů, kteří (prozatím) k české kultuře vztah nemají, postupně jej ovšem získají. Bude místem pro kulturní zážitky i pro profesionální vzdělávání, pro byznys, zábavu i vážné diskuze.

Aby ale Český dům začal žít a mohl fungovat, čeká nás spoustu práce jak po funkční, tak i po estetické stránce. Za tím druhým účelem jsem se již spojila s výtvarnicí, scénografkou a umělkyní Andrijanou Trpković, která vystudovala pražskou DAMU a která se narodila tady v Srbsku. Momentálně spolu vytváříme vizuální koncepci interiéru, kde bych chtěla dát prostor i začínajícím výtvarníkům z Česka, jejichž díla by tu mohla být vystavená.

Tento článek vznikl za podpory programu BIRN Reporting Democracy.

Doporučované