Spoluautor mírového plánu: Od řeky k moři nemůže být Izrael ani Palestina

Izraelský byznysmen a mírotvůrce Koby Huberman, který vystoupil na pražské konferenci Globsec, hodnotí v rozhovoru pro Seznam Zprávy vyhlídky na mírový proces i dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Zdůrazňuje především potřebu zapojení regionálních vůdců, ale i výměnu vedení na obou stranách – partnerem pro mírová jednání není ani palestinský prezident Mahmúd Abbás, ani vláda Benjamina Netanjahua.

„Jak je možné, že Benjamin Netanjahu, který byl nehledě na své názory vždy odpovědným a vlasteneckým vůdcem, teď dovoluje pronikání mesiášského a fašistického extremismu do vlády? A jak je možné, že extremistům dovoluje, aby ho politicky vydírali?“ ptá se a poukazuje na dlouholeté strategické selhání izraelské pravicové politiky.

Mluví ale také o radikalizaci palestinské společnosti a bezpečnostní nestabilitě v regionu, která nyní Izraeli neumožňuje udělat dalekosáhlé ústupky. Cestu k narovnání konfliktu, když už ne přímo k míru, odhaduje na deset až 15 let.

Před 18 lety jste se stal spoluautorem Izraelské mírové iniciativy, která byla odpovědí na podobnou iniciativu arabskou. Jak se dnes – po teroristickém útoku ze 7. října a následné izraelské odplatě v Gaze – díváte na možnost mírového řešení konfliktu?

Když dovolíte, řekl bych nejdříve pár slov o Izraelské mírové iniciativě. Tu jsme vytvořili již koncem roku 2006 po válce v Libanonu s myšlenkou představit inovativní přístup k izraelsko-palestinskému konfliktu prostřednictvím regionálních řešení.

V té době si většina lidí myslela, že izraelsko-palestinský konflikt je třeba řešit bilaterálně, a my představili komplexní přístup, který kombinuje regionální aktéry, regionální iniciativy a řešení izraelsko-palestinského konfliktu. To se za posledních 18 let v zásadě nezměnilo. Jen je potřeba čerstvý pohled na věc.

Nyní jsou jiné okolnosti, přesto věřím, že existuje cesta vpřed prostřednictvím nového paradigmatu, které kombinuje regionální zapojení a izraelsko-palestinské dohody, které budou založeny na regionální bezpečnosti a stabilitě jako společném zájmu. Budou vycházet z potřeby čelit Íránu a jeho spojencům a budou založeny na postupných krocích podle cestovní mapy k urovnání izraelsko-palestinských vztahů. Rámec se tedy nezměnil, jen se změnil jeho obsah.

Izraelský narativ v posledních desetiletích je, že Izrael nemá k mírovému dialogu na palestinské straně partnery. Co si o tom myslíte?

Ano, tento narativ jsme slyšeli už v roce 2006, ačkoli tehdy byl palestinský prezident (Mahmúd) Abbás ochoten učinit určitý pokrok. Bohužel později v roce 2008 odmítl přijmout skvělé řešení v podobě návrhu premiéra (Ehuda) Olmerta.

Takže i když byly doby, kdy byl prezident Abbás partnerem, nyní jsme v situaci, kdy zjevně není partnerem ani on, ani vedení Hamásu. Jsou zde ale další možnosti. Máme regionální partnery. Egyptský prezident Sísí, jordánský král Abdalláh, saúdskoarabský Muhammad bin Salmán. Ti by se mohli stát partnery pro regionální řešení.

No a zároveň i v Palestině se objevují pragmatičtější hlasy, které by se mohly stát partnery pro mír. Takové lidi známe. Víme o Salámu Fajjádovi (bývalý palestinský premiér), Násiru Kidvovi (bývalý palestinský ministr zahraničí), Muhammadu Dahlanovi (vlivný politik Fatahu) a podobných lidech. Takže existují síly, které by se mohly stát partnery, kdyby byly posíleny. Nejsem si jistý, zda pro úplný mír, ale alespoň pro nějaké urovnání.

Izraelská politika se v posledních letech posunula hodně doprava. Část Izraelců se teď obává o osud země, když ji vedou extremisté typu ministra pro veřejnou bezpečnost Itamara Ben Gvira a ministra financí Becalela Smotriče. Sdílíte tyto obavy?

Řekněme to takto: Většina Izraelců má obavy o bezpečnost státu. To, co jsme viděli 7. října, není jen střet izraelsko-palestinský, ale ovlivnilo to i Libanon, Západní břeh Jordánu, dokonce i Jordánsko. O Sýrii, Húthíích a dalších ani nemluvě. My všichni Izraelci cítíme, že bezpečnost je obrovská výzva, protože ji ohrožuje Írán a jeho regionální spojenci.

To je velmi přirozené vysvětlení, proč se veřejnost posunula doprava. Neznamená to však, že by nebyla ochotna přijmout rozumné diplomatické dohody založené na bezpečnosti. Ben Gvir a spol. představují deset, možná 12 procent izraelské populace. Jsou nezodpovědní, lidé mají ale v emocích tendenci je podporovat.

Připomněl bych v této souvislosti válku v roce 1973. I tehdy se veřejnost posunula hodně doprava, nakonec ale pravicový premiér Menachem Begin přinesl mír s Egyptem. Nezaměňujme prosím pocit odmítání fašismu a mesianismu, tedy pravicového extremismu, s ochotou přijmout diplomatické řešení.

Extremisté sice mají, jak říkáte, deset či 12 procent podpory, nemají ale ve skutečnosti podstatně větší vliv?

To je hlavní obava, kterou všichni máme. Jak je možné, že Benjamin Netanjahu, který byl nehledě na své názory vždy odpovědným a vlasteneckým vůdcem, teď dovoluje pronikání mesiášského a fašistického extremismu do vlády? A jak je možné, že jim dovoluje, aby ho politicky vydírali?

Dám vám jen příklad. Pokud Netanjahu tvrdě neodpovídá na jejich záměr destabilizovat situaci na Chrámové hoře, pak nedělá svou práci. Tohle není ten Netanjahu, kterého jsme znali v minulosti.

Váš mírový návrh by měl skončit dvoustátním řešením. Řada lidí už ale tento scénář označuje za nereálný. Je dvoustátní řešení ještě vůbec možné?

Důvodem, proč to nyní není reálné, je absence partnera na palestinské straně. Dochází v ní k obrovské radikalizaci a v regionu teď nikdo nemůže čekat, že Izrael udělá obří ústupky ve chvíli, kdy bezpečnostní situace není stabilní. V dlouhodobém horizontu ale musíme vytvořit situaci, která zabrání scénáři jednoho státu.

Není možné, aby byl jeden stát Izrael od řeky Jordán k moři, a stejně tak není možná Palestina od řeky k moři. Musí dojít k postupné separaci a určitému rozdělení státu Izrael. Připomněl bych, že i když se situace mění, stále je většina osadníků soustředěna jen na čtyřech procentech Západního břehu. Jsou, pravda, roztroušeni, ale není to nepřekonatelná překážka v cestě k oddělení obou národů.

Dlouhodobým cílem musí být dosažení regionální stability a zabránění jednostátního řešení. Nechci, abychom my Izraelci měli v budoucnu pod kontrolou šest nebo osm milionů Palestinců.

Jaká je podle vás odpovědnost izraelských institucí za nejhorší teroristický útok v dějinách, který spáchal 7. října Hamás?

Myslím, že 7. říjen lze vnímat dvěma různými úhly pohledu. Ten první je úzký a pokládá si otázku, proč jsme selhali oné noci nebo v týdnech, které jí předcházely. Věděli jsme, že se to blíží, proč jsme nejednali? V tomto úhlu pohledu je to sdílené selhání Netanjahua, jeho politiky i bezpečnostních složek.

Tento úhel pohledu ale pokládám za špatný. Myslím, že je potřeba se na to podívat šířeji a položit si otázku, proč jsme tolik let dělali politiku se strategickým cílem oddělit Palestinskou samosprávu od Hamásu, a rozlišovat mezi Západním břehem a Gazou a posílit Hamás. Tuto politiku vedl právě Netanjahu a izraelská pravice. V tomto kontextu se pak můžeme ptát na příčiny selhání bezpečnostních složek a tajných služeb, které umožnilo masakr. Bylo to strategické selhání, které sahá minimálně deset let dozadu, ne-li více.

Zmínil jste, že mírovou smlouvu přinesla pravicová vláda Menachema Begina. Myslíte si, že by něčeho podobného byla schopna i současná vláda?

Ne, současná vláda toho není schopna, protože je založena na extrémně pravicové politice. Může tu být ale jiná vláda, složená z levice, středu a pragmatické pravice, která by kroků tímto směrem byla schopna, ať už ji povede pan (Naftali) Bennett, (Benny) Ganc, či (Jair) Lapid.