Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Americký ministr obrany Pete Hegseth čelí několika urgentním problémům. Kromě exodu nejbližších spolupracovníků a záliby v bourbonu mezi ně patří i další jeho charakterový rys: snížená schopnost udržet tajemství.
Nejenže si Hegseth s viceprezidentem Vancem a dalšími významnými činovníky vyměňovali citlivé informace o vojenských úderech proti Hútiúm na nezabezpečeném chatu, do kterého byl omylem přizván i reportér magazínu The Atlantic. Ministr obrany si podle stanice NBC o detailech válečných operací psal na aplikaci Signal i se svým bratrem a manželkou.
Špatná zpráva nejen pro politickou kariéru bývalého televizního moderátora, ale i pro evropské spojence USA. Znovu ožívá otázka, zda jsou citlivé zpravodajské informace, které Evropané s Američany sdílejí, v dobrých rukou. Tím spíš, že Bílý dům znovu a znovu mluví o nadějích na rozsáhlou budoucí spolupráci s hlavním rivalem Evropanů, putinovským Ruskem.
Nedůvěru spojenců nevzbuzuje pouze americký ministr obrany, ale také šéfka tajných služeb USA Tulsi Gabardová, která v minulosti několikrát opakovala narativy ruské propagandy ohledně Sýrie a Ukrajiny.
Tyto otázky ale vždy následuje další problém: Dokáže se Evropa bez amerických tajných služeb vůbec v současnosti obejít? Neocitla se Evropa v pasti vlastního přístupu, kdy velkou část své bezpečnosti, včetně právě aktivit tajných služeb, přesunula na bedra svého amerického spojence?
Na velikosti záleží
Kdo si chce udělat představu o rozměrech toho, co se skrývá za fenoménem amerických tajných služeb, může si v rámci výletu do Berlína odskočit na Teufelsberg, kopec navršený z trosek po bombardování. Věnčí ho několik obrovitých kupolí dnes už vyřazených odposlechových stanic, které dokázaly monitorovat komunikaci Československé lidové armády až k Teplicím. Tajných materiálů vznikalo na Teufelsbergu tolik, že na jejich pálení byla postavena speciální pec.
Teufelsberg je přitom jen stínem současných zpravodajských možností USA, jejich odposlechových stanic v různých částech světa, satelitů na oběžné dráze a živých agentů. Spojené státy provozují celkem 18 tajných služeb, na jejich provoz padlo z přiznaných fondů jen v loňském roce 94,5 miliard dolarů.
Pro srovnání: z Evropských členů NATO má k této sumě nejblíže Velká Británie – s necelými pěti miliardami dolarů. V případě Německa jsou to zhruba dvě miliardy. Amerika obranným kapacitám v rámci NATO jasně dominuje, snad nikde s výjimkou jaderných zbraní ale není nepoměr sil tak drastický jako v případě tajných služeb.
Okamžiky, kdy Bílý dům odřízl od zpravodajských informací Ukrajinu, mimo jiné jasně ukázaly nadvládu USA na oběžné dráze, která je v současné době klíčovým zdrojem aktuálních informací o nepřátelských operacích. Odhaduje se, že USA mají k dispozici na 250 vojenských satelitů. U Evropských členů NATO by sčítání zřejmě skončilo okolo čísla padesát.
Evropský komisař pro obranu Andrius Kubilius sice v březnu oznámil novou iniciativu na vznik evropské satelitní špionážní sítě „vzhledem ke změnám v geopolitické situaci“, tedy v obavách, zda se Evropané mohou spolehnout na americkou loajalitu. Sám komisař ale přiznal, že projekt spolyká nejen spoustu peněz, ale také hodně času, a že v mezidobí se Evropa bude muset spoléhat na „dočasný komerční přístup“, tedy poptat soukromé firmy, které už na orbitě působí.
Britské MI6 vidí Američané pod ruce
Mohlo by se zdát, že národ Jamese Bonda, který má k dispozici na evropské poměry relativně bohaté tajné služby s cennými kontakty v celém bývalém britském impériu, je předurčený stát se pilířem samostatných evropských výzvědných sil.
Jenže opak je pravdou. Podobně jako britská armáda, i tajné služby Jeho veličenstva v průběhu desetiletí mimořádně úzké spolupráce prorostly s „americkými bratranci“ jako siamská dvojčata. Případný pokus o oddělení by samozřejmě mnohem hůře neslo to slabší z nich.
Jen krátce po druhé světové válce vznikla anglofonní výzvědná koalice pod názvem Aliance pěti očí, která sdružuje vedle Spojeného království a USA i Kanadu, Austrálii a Nový Zéland. V rámci koalice vyrostla například síť odposlechových zařízení, kterou sdílejí američtí a britští kolegové. Britové většinou přispívají kvalitními lokalitami, jako v případě kyperské základny, která je zásadní pro získávání informací z výbušné oblasti Blízkého východu. Američané pak obvykle dodávají ty nejpokročilejší technologie.
Sdílení informací i hardwaru bylo dosud naprosto samozřejmé. „Některá americká zařízení obsluhují Britové, některá britská Američané,“ řekl listu Politico bývalý člen britských tajných služeb. „Není možné vyjmout Ameriku z Aliance pěti očí. To by bylo, jako vyjmout Anglii z Velké Británie. Celý koncept by se zhroutil,“ dodává další zdroj.
Do britského obranného ekosystému se navíc prolnuly americké soukromé firmy včetně těch, které mají velmi blízké vazby do Trumpovy vlády. Software britským tajným službám dodává mimo jiné firma Palantir, založená Peterem Thielem, patronem amerického viceprezidenta J. D. Vance. Britská výzvědná služba GCHQ zase od roku 2021 ukládá svá data na cloud od Amazonu.
Německo: bezpečně v amerických rukou
Je to jedna z největších budov v celé zemi, která navíc stojí blízko centra německé metropole. Centrála BND, spolkové informační služby, má rozlohu 36 fotbalových hřišť, 14 tisíc oken a měla sloužit jako hrdý symbol síly německé zpravodajské komunity.
Centrála Spolkové zpravodajské služby v Berlíně.
Dům samotný ale stíhá smůla. Nejprve to bylo zpoždění při stavbě, která se protáhla o čtyři roky a prodražila o půl miliardy eur. Pak, krátce před dokončením, kdosi v budově odšrouboval několik vodovodních kohoutků. Kromě vysoušení vyplavených tajných prostor se museli agenti potýkat i s ostudou, kterou jim neznámý vtipálek způsobil.
Jde jen o malou část problémů, kterým tajné služby v nejbohatší zemi Evropy čelí. V některých případech proti nim stojí striktní zákony na ochranu soukromí. V roce 2020 například Ústavní soud označil za zčásti protiústavní sledování internetové komunikace cizinců za německými hranicemi. Pete Hegseth by byl před německými tajnými službami v bezpečí - do chatů tipu Signal nebo WhatsApp se nabourat v podstatě nesmějí. Operátoři nemohou ukládat IP adresy a, jak si stěžují šéfové německých agentů, je pro ně téměř nemožné zjistit, kdo si například stahoval návod na výrobu výbušniny nebo se už pustil do nákupu potřebných surovin.
Ve výsledku se německé tajné služby musí často spoléhat na tipy od svých zahraničních kolegů – a opět zejména těch amerických. Dokonce to platí i v případech, kdy jde o vnitřní německou bezpečnost.
Spolková vláda potvrdila, že mezi lety 2011 a 2022 se podařilo zmařit 13 teroristických útoků, z toho šest díky tipům cizích tajných služeb. Velmi často se opakuje podobný vzorec: americké tajné služby odposlechnou teroristy za použití metod, které jsou v Německu nepřípustné. Svá zjištění odhalí německým úřadům, které nad jejich praktikami rády přimhouří oči.
Německu tak zůstává pověst morálního majáku, ale jen díky tomu, že část své bezpečnosti „outsourcují“ USA. Jak řekl bývalý prezident BND Gerhard Schindler: „Jsme odkázáni na spolupráci s cizími službami. Zůstává hořkou realitou, že my je potřebujeme, zatímco ony nás ne!“
Případný rozchod s americkým spojencem by proto byl pro Německo obzvlášť bolestný. Ukázal to koneckonců skandál z nedávné minulosti.
V roce 2013 vyplynulo z dokumentů zveřejněných přeběhlíkem Edwardem Snowdenem, že americká tajná služba NSA odposlouchávala německé občany, včetně kancléřky Angely Merkelové. Z velké části ji měla na starosti jednotka operující přímo ze střechy americké ambasády v Berlíně.
Kancléřka dala najevo rozhořčení a do Washingtonu vyrazila delegace německých tajných služeb. Berlín dopředu sliboval, že přiveze smlouvu o vzájemném zákazu odposlouchávání. Přes sliby Spolkové vlády se však vyslanci vrátili s prázdnou. Vyšetřování ze strany německých úřadů bylo odloženo pro nedostatek důkazů a spolupráce německých a amerických tajných služeb se vrátila do starých kolejí.
