Článek
Sedmnáctiletá Cho Soon-ok plánovala nastoupit na střední školu a snila o kariéře baletky. Namísto toho mladou dívku v roce 1977 unesli tři muži, kteří ji prodali pasákovi v jihokorejském městě Dongducheon.
Žijíc pod neustálým dohledem pak pět let musela docházet do nedalekého zařízení, kde byla nucena poskytovat sexuální služby americkým vojákům. Její svědectví přinesl americký list The New York Times (NYT).
Podobný osud potkal řadu dalších žen. A to vše s vědomím jihokorejské vlády, jež pro ni výdělečný obchod dokonce podporovala. Potvrdil to verdikt jihokorejského nejvyššího soudu, který rozhodl ve prospěch stovky žen žádajících odškodnění za sexuální trauma, které před několika desítkami let prožily.
Soud shledal tamní vládu vinnou z „ospravedlňování a podpory“ prostituce v zařízeních nedaleko vojenských základen, která měla zemi pomoci udržet spojenectví se Spojenými státy. V neposlední řadě Soul díky tomuto druhu otroctví získával i cennou tvrdou západní měnu. Vláda tak podle soudu „systematicky a násilně“ zadržovala ženy a nutila je k léčbě pohlavně přenosných chorob.
Povzbuzeny soudními rozhodnutími, která se opírají o nedávno odtajněné úřední dokumenty, chtějí nyní oběti předložit svůj případ i americké justici, píše deník NYT.
Sexuální otroctví přetrvává dodnes
Chudí Pákistánci prodávají své dcery s vidinou lepší budoucnosti čínským mužům. V Číně však na dívky čeká nucená prostituce, znásilňování a nemožnost útěku. V souvislosti s vyšetřováním pákistánské policie bylo zatčeno již téměř čtyřicet lidí.
„Američané se musí dozvědět, co nám někteří jejich vojáci dělali,“ řekla deníku Park Geun-ae, která se do zařízení dostala již v 16 letech. Dnes 64letá žena popsala, že zažila kruté bití a další zneužívání ze strany vojáků. „Naše země se držela s USA za ruce v rámci spojenectví a my jsme věděli, že jejich vojáci jsou tu proto, aby nám pomohli, ale to neznamená, že si s námi mohou dělat, co chtějí, nebo snad ano?“ dodala.
Téma sexuálního otroctví je v Jižní Koreji obzvláště citlivé kvůli jeho historii. Pod japonskou okupací během druhé světové války byly takto zotročeny desetitisíce mladých žen z Koreje i Číny. Dodnes probíhají protesty za odškodnění, ačkoliv většina přeživších je již po smrti.
„Ženy útěchy“, jak se jim přezdívalo, nicméně existovaly ještě dlouho po skončení války a osvobození země, tentokrát ale se souhlasem jihokorejské vlády.
Během korejské války existovaly „speciální jednotky žen útěchy“ pro jihokorejské vojáky a „stanice útěchy“ pro vojáky OSN pod vedením Američanů. V poválečných letech mnoho z těchto žen pracovalo v kijichonech neboli „táborových městech“ vybudovaných kolem amerických vojenských základen, popsal deník NYT.
Po korejské válce zaostávala Jižní Korea za KLDR jak vojensky, tak hospodářsky. Přítomnost amerických sil v zemi tak nechránila zemi jen bezpečnostně, související obchody – včetně těch týkajících se sexuální práce – významně plnily i státní rozpočet vzácnými dolary. Udržení amerických vojáků v zemi tedy představovalo pro Soul prioritu.
South Korea once “justified and encouraged” the selling of sex by “comfort women for the U.S. military” to help earn dollars and maintain the alliance, according to a landmark court ruling. https://t.co/K3cJ9z0nQp
— New York Times World (@nytimesworld) May 2, 2023
Na stole se tak objevily propracované plány a po zemi se objevily s vědomím úřadů desítky míst, která služby vojákům nabízela. Místní vláda provincie Gyeonggi vydala povolení soukromým klubům k náboru těchto žen, aby „ušetřila rozpočet a vydělala devizové prostředky“, jak vyplývá z dokumentů předložených soudu jako důkaz.
„Moje tělo nebylo moje, ale vlády a americké armády“
Některé ženy šly do táborových měst dobrovolně s vidinou obživy, jiné nicméně byly uneseny nebo zlákány příslibem odlišné práce. Podmínky panující v zařízeních pak připomínaly zajetí, v některých případech byly ženy před stykem i zdrogovány.
Ženy pravidelně musely podstupovat testy na pohlavní choroby, přičemž na základě podezření na onemocnění je zavírali do cel, kde jim podávali velké množství penicilinu.
Všechny svědkyně, s nimiž reportéři NYT mluvili, na tato místa vzpomínaly s hrůzou a mluvily o dalších ženách, které zkolabovaly nebo zemřely na penicilinový šok. „Ženy jako já představovaly největší oběť poskytnutou za spojenectví mé země s Američany. Když se ohlédnu zpět, myslím, že moje tělo nebylo moje, ale vlády a americké armády,“ vzpomínala pro server Politico jedna z žen.
Podle pravidel, která vypracovali američtí vojenští a jihokorejští představitelé, musely ženy v táborových městečkách také nosit registrační a testovací průkazy a očíslované odznaky nebo jmenovky, jak popisují nezveřejněné dokumenty a svědkyně.
Jihokorejské noviny v té době označily takové ženy za „nelegální, rakovině podobné nutné zlo“. Současně ale ženy popsaly jako „bojovnice v první linii při získávání dolarů“. Podobný přístup celé společnosti vnímaly i samotné ženy. S opovržením a hanbou se setkávají podle svých slov dodnes, pro některé tak bylo těžké opustit i místa, kde traumata zažívaly.
Sedmasedmdesátiletá Choi Gwi-ja pro NYT vyprávěla o několikanásobných potratech, které ona i další ženy podstoupily. Jiné oběti podle ní pak spáchaly sebevraždu poté, co je a jejich děti opustili američtí vojáci.
Jižní Koreou otřásly i vraždy sexuálních pracovnic
Soul začal věnovat větší pozornost problematice sexuálního vykořisťování v táborových městech poté, co v roce 1992 americký voják brutálně sexuálně napadl a krutě zavraždil ženu jménem Yun Geum-i.
Podle seznamu sestaveného skupinou Saewoomtuh, která se zabývá ochranou práv, bylo v letech 1960–2004 americkým vojákům prokázáno, že v Jižní Koreji zabili 11 sexuálních pracovnic.
Americká armáda se odmítla k rozsudku jihokorejského nejvyššího soudu nebo k tvrzením žen vyjádřit. „Nesouhlasíme s žádným typem chování, které porušuje jihokorejské zákony, pravidla nebo směrnice, a zavedli jsme opatření pro zajištění pořádku a disciplíny,“ uvedl pro NYT její mluvčí Isaac Taylor.
