Sokové Asad a Erdogan si možná padnou do náruče. Ruský sen přiživují volby

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

První krok už obě strany udělaly loni v listopadu, kdy se sešli turecký a syrský ministr obrany. Další kroky mají následovat. Turecko tak ve 12 let trvající syrské občanské válce zcela otáčí kurs – Erdoganův režim až dosud usiloval o svržení syrského diktátora Asada a financoval povstalecké skupiny, které proti němu bojovaly. Nyní se ale obě země začaly sbližovat.

„Sýrie chtěla, aby Turecko stáhlo své jednotky z oblastí na severu a zastavilo podporu třem hlavním opozičním frakcím,“ řekl po prvním jednání ministrů obrany nejmenovaný zdroj serveru Arab News. Šéf turecké diplomacie Mevlüt Çavusoglu po schůzce řekl, že on by se mohl se svým syrským protějškem setkat už na začátku února.

„Proces probíhá už několik měsíců, hodně na tento trend tlačilo Rusko a snažilo se o normalizaci vztahů a vychladnutí konfliktu. Současná syrská situace je dlouhodobě neudržitelná, ať už se týče ekonomiky či bezpečnosti,“ řekl Seznam Zprávám Jan Daniel z pražského Ústavu mezinárodních vztahů, který situaci v Sýrii dlouhodobě sleduje. Bez podpory Ruska se Asadův režim neobejde už léta.

Motivace na straně Turecka je jasná – v zemi se blíží prezidentské volby a vyhlídky dosavadního prezidenta Erdogana nevypadají právě růžově. Turky trápí hluboká ekonomická krize, kvůli vysoké inflaci se jim výrazně tenčí úspory a vysoká je i nezaměstnanost.

Normalizaci vztahů se Sýrií podporuje na 60 procent obyvatel, a to zejména kvůli naději, že by takový krok mohl znamenat návrat alespoň části syrských uprchlíků do vlasti. Těch hostí Turecko na 3,6 milionu.

Zda by ale masový přesun lidí zpátky po uzavření míru mezi Ankarou a Damaškem nastal, není vůbec jasné. Stále to totiž jsou lidé, kteří uprchli především před represí ze strany Asadových sil. Ti, kteří utíkali před zvěrstvy ze strany takzvaného Islámského státu, se už po poražení chalífátu mohli vrátit, anebo se přesídlovali jen v rámci Sýrie.

Jedním z nástrojů, kterým může Ankara tlačit na Asada, je hrozba pozemní invaze do kurdských oblastí v severní Sýrii. Ta už od Erdogana zazněla opakovaně a navzdory probíhajícím jednáním stále není vyloučená. Turecký režim by si kromě zásahu proti milicím YPG, které označuje za teroristy, mohl vytvořit i prostor, kam by odsunul alespoň část syrských uprchlíků.

„Erdogan už takový koridor má, asi by i mohl poslat část uprchlíků do té části severní Sýrie, kterou Turecko okupuje. Na nějakou oficiální dohodu se Sýrií už dlouho tlačila i turecká opozice,“ vysvětluje politolog Daniel možné ambice tureckého autokrata. Rozsáhlejší invazi nyní ale nepovažuje za pravděpodobnou právě kvůli probíhajícímu sbližování obou vlád, takový krok by proces oddálil.

Turecko by se ale v případě usmíření s Asadem muselo vzdát podpory různých ozbrojených skupin působících na severu Sýrie a bojujících proti diktátorovi.

Už vloni jejich slabosti a rozhádanosti využili džihádisté z organizace Hajat Tahrír aš-Šám (HTS), kteří ovládají většinu provincie Idlib na severozápadě země. V průběhu podzimu rozšiřovali svůj vliv do oblasti Afrínu, Azazu a Džarábulusu, Turecko jim v tom nebránilo. Ozbrojené srážky probíhaly i minulý týden, například na jihu provincie Idlib.

Skupina HTS vznikla původně ze syrské odnože teroristické sítě Al-Káida, od ní se ale její vůdce abú Muhammad Džulání distancoval, stejně jako od globálního džihádu. HTS se dnes tváří jako nacionalistická síla a jediný pokračovatel revoluce.

Na videozáznamu ze začátku ledna nazvaném „My se nesmíříme“ Džulání vyzýval k dalšímu boji s cílem svrhnout vládu v Damašku. Turecko-syrské sbližování pak označil za „nebezpečné pro revoluci“ s tím, že Tureckem podporované opoziční sdružení Syrská národní koalice už nereprezentuje revoluci.

Šéf turecké diplomacie Mevlüt Çavusoglu se mezitím sešel s představiteli syrské exilové vlády a slíbil jim, že jeho země bude pokračovat v podpoře syrské opozice. Jedním z modelů, který Turecko zvažuje, je dohoda s částí rebelů, kteří by se mohli připojit k regulérní syrské armádě, jak se tomu stalo v jihosyrském městě Dar’á. Na to ale nejspíš nepřistoupí džihádisté.

Reálnější než celkové usmíření jsou proto jen částečné kroky tímto směrem. „Nemyslím, že by Turecko stáhlo veškeré proxies a zpravodajské důstojníky ze severní Sýrie. Pokud dojde k dohodě, otevřou se spíše koridory ekonomické spolupráce,“ odhaduje politolog Jan Daniel.

Situace v zemi sužované válkou zůstává nepřehledná. Zatímco výše zmíněná skupina HTS ovládá provincii Idlib a Afrín, Turecko a jím řízené skupiny drží okolí al-Bab a Serakaníje, východ země pak kontrolují převážně kurdské Syrské demokratické síly (SDF) podporované Spojenými státy. Většině syrského území ale vládne Asadova vláda, jež bezprostředně závisí na Rusku a Íránu. V této situaci není příliš reálné, aby se uprchlíci, ať už z Turecka nebo jiných částí Sýrie, vraceli do svých domovů.