Snahy změnit sexuální orientaci se dál objevují i v Evropě. Kanada je zakázala

„Takzvané konverzní terapie patří mezi pojmy, kterými označujeme snahy změnit sexuální orientaci, genderovou identitu nebo genderový projev osoby, která je k takové domnělé změně motivovaná nejčastěji svým okolím,“ vysvětlil termín v rozhovoru pro Seznam Zprávy Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví, kde tyto praktiky neprovádí.

Kanada takové praktiky minulý týden postavila mimo zákon. Trestní zákoník nyní zakazuje nutit někoho takzvanou konverzní terapii podstoupit, profitovat z této praxe nebo ji propagovat. Za porušení hrozí viníkům trest odnětí svobody až na pět let.

„Jde o neuvěřitelně důležitý krok k tomu, abychom zajistili, že se queer a trans lidé v Kanadě budou cítit platní a že si zaslouží plnou ochranu,“ cituje americký list The New York Times Michaela Kwaga z organizace Community-Based Research Center v kanadském Torontu. „Také to celé zemi vysílá silnou zprávu, že jakýkoliv pokus změnit, popřít nebo potlačit identitu těchto lidí, je špatný.“

Změna byla schválena už začátkem prosince minulého roku. Byl to už třetí pokus ji prosadit a druhý v roce 2021. Loni v srpnu byl totiž návrh odložen, když kanadský premiér Justin Trudeau vyhlásil předčasné volby. Návrh tak měl šanci ještě projít určitými úpravami, aby ochránil jak dospělé, tak nezletilé.

Přijetí nového zákona podpořil mimo jiné i výzkum, podle jehož výsledků „konverzní terapii“ v Kanadě na vlastní kůži zažilo 10 % členů tamní LGBT komunity. Pitoňák to považuje za obrovské číslo na tak vyspělou zemi, jakou Kanada je.

Schválení zákona se nicméně setkalo i s kritikou. Konzervativní poslanec Ted Falk si například stěžoval na rychlost, jakou byl návrh předložen a schválen. „Byly to asi čtyři sekundy, během kterých mohl kdokoliv z nás vznést námitku. A ve vší upřímnosti, než jsem mohl zpracovat, co se děje, návrh byl schválen,“ napsal na Facebooku.

Stěžoval si také na to, že nebyly vyslyšeny žádosti, aby stále bylo možné vést na toto téma rozhovory s náboženskými představiteli, poradci nebo rodiči.

Kanada je jedním z nejnovějších přírůstků do skupiny zemí, kde takzvanou konverzní terapii zakázali. V prosinci postavení praxe mimo zákon odhlasovala i Francie. Různé formy legislativní ochrany je pak možné najít také třeba na Maltě, v Německu nebo v USA.

Vzdělávací a vědecko-popularizační organizace Queer Geography, jejímž zakladatelem a předsedou je právě Pitoňák, pracuje s nejrůznějšími studiemi. Jedna z nich přinesla výpovědi pěti set LGBTIQ osob z celého světa, čímž poukázala na to, že „konverzní terapie“ je globální fenomén a nevyhýbá se žádnému světadílu.

„Nabyli jsme dojmu, že je to něco, co už je mimo mísu. Něco, čím se už nemusíme zabývat. Ovšem stejně jako vidíme, jak životaschopné jsou některé dezinformace v jiných oblastech, tak vidíme, že také tohle má pořád svou živnou půdu. V Evropě určitě v Polsku, Moldavsku i v dalších zemích,“ nastínil Pitoňák.

Ten je ve svém oboru zabývá teorií a neposkytuje nikomu péči. Příležitostně se k němu však od kolegů dostávají zprávy, že se podobné praktiky sem tam vyskytují i v Česku. „Většinou jsou to zprávy toho charakteru, že někdo z jejich klientů nebo někdo, koho znali, se ‚terapii‘ snažil sehnat v zahraničí.“

„Všechny tyto postupy vznikaly nejčastěji kolem poloviny 20. století a vycházejí z překonaných heteronormativních a cysnormativních paradigmat, která v sobě mají zakořeněno, že sexuální nebo genderová rozmanitost je deviace, perverze nebo duševní choroba, kterou je možné nějakým způsobem vyléčit, přesměrovat nebo změnit,“ přiblížil problematiku Pitoňák.

Myšlenka takzvané konverzní terapie podle něj vychází z velmi zjednodušujících představ o tom, co je sexuální lidská rozmanitost, sexualita a pohlaví/gender. „Zároveň jde o něco, co je dnes již překonané, neetické, a je prokázáno, že to nefunguje a že je to škodlivé,“ dodává.

Historicky se objevila celá řada forem takzvané konverzní terapie. Nejdříve se jako řešení jevilo vystavení člověka extrémní fyzické zátěži. V době nacistického Německa muže kastrovali a zejména ve Spojených státech mají negativní zkušenosti i s lobotomií.

Později se objevily tzv. averzivní terapie, které vycházejí z behavioristického přístupu. Během takových „terapií“ je člověku prezentován určitý stimul a zároveň s ním zažívá bolest či jiný negativní podnět.

V některých zemích se vyskytují dodnes, používány jsou při nich zejména elektrošoky. „Máme důkazy, že taková praxe stále funguje například v Indii, Ekvádoru, Libanonu, Malajsii, Indonésii, Íránu a především v Číně,“ informoval Pitoňák.

Pro zkušenosti ale nemusíme chodit tak daleko. V bývalém Československu probíhal velmi sofistikovaný výzkum docenta Kurta Freunda, který experimentoval s chemickou averzivní terapií. Jeho pokusy z 50. let jsou jedněmi ze základních kamenů moderní vědy, které vysvětlily, že není možné sexuální orientaci změnit.

„Dále bych jako techniku, která se stále aplikuje a používá, zmínil hypnózu. K prováděným postupům je dále potřeba zařazovat i praktiky, které využívají psychoterapii nebo jen poradenství,“ sdělil dále odborník.

Když pak věda zjistila, že její techniky nejsou efektivní, začaly větší prostor dostávat náboženské, extremistické, radikální či esoterické skupiny a hnutí. V jejich podání mohla „terapie“ nabývat formy intenzivních modliteb, vymítání ďábla nebo třeba sebemrskačství.

Na internetu je v dnešní době možné dohledat různé příběhy, ve kterých lidé sdílejí vlastní zkušenosti s „konverzní terapií“. Netflix loni uvedl dokumentární film s názvem Pray Away: Očista modlitbou, ve kterém promlouvají bývalí významní zástupci takzvaného ex-gay hnutí.

Ti v době svého působení na scéně hlásali účinnost této „léčby“, později se však od hnutí sami odklonili a přiznali její neefektivnost. Ve snímku popisují například právě to, jak je vliv okolí přiměl pevně věřit, že z jejich situace existuje cesta ven, a že odpovědí je víra v Boha.

Dokument se zaměřuje na křesťanskou organizaci Exodus, která vznikla v roce 1976 a která v dobách své slávy byla největší organizací nabízející dané „služby“. Jeden z aktérů ale upozornil například na to, že lídři organizace většinou neměli vzdělání v psychologii, přesto však pracovali i s lidmi, kteří měli sebevražedné sklony.

Do kontaktu s organizací přišel i James Guay, který se o svůj příběh podělil s listem Time. „Poslední ex-gay konference jsem se zúčastnil ve 20 letech. Krátce poté jsem se zamiloval do muže. Má láska k němu byla přirozená. Má zkušenost se nepodobala tomu, co mi bylo řečeno o zlé a nemožné povaze vztahů mezi osobami stejného pohlaví.“

Činnost organizace skončila až v roce 2013, tedy po 37 letech jejího fungování. Ještě předtím však Exodus vydal rozsáhlou omluvu LGBT komunitě za „roky nepřiměřeného úsudku ze strany organizace a křesťanské církve jako celku“.

Napříč společností i nadále panují různé názory, zda takzvanou konverzní terapii postavit mimo zákon. Jak na to pohlíží Pitoňák?

„Kdybychom vycházeli z toho, jak funguje věda a její poznatky, tak takové věci do zákona dávat nemusíme. Jenomže to vypadá, že ve světě jsou životaschopné i takové agendy, které mohou být vysloveně v protikladu s vědou. Když pak některé věci nedokáže regulovat sama věda, snažíme se je regulovat my.

U nás si myslím, že to věda regulovat dokáže. Patříme mezi ty kultury a státy, kde lidé mají poměrně dobré povědomí o tom, co je to sexualita, jak je rozmanitá a že není změnitelná. Jsou ale země, kde má v tomhle daleko větší váhu ono normativní a nevědecké. V těch pak dochází k ohrožování kvality života a zdraví mladých lidí," domnívá se Pitoňák.

Pitoňák o tom mluvil i s kolegou, který léta studuje sexuální orientace. „Když jsem se ho zeptal, jestli bychom i u nás měli dát dohromady nějaké stanovisko, tak mi vždy říkal, že se vlamujeme do otevřených dveří. Že to tady není potřeba. Čím dál tím víc ale nesouhlasím, protože vidím, jak je společnost zranitelná vůči všem dezinformacím a že věci, které považujeme za zcela jasné a vědou prokázané, jsou pořád zpochybňovány. Nemyslím si tedy, že by to nutně muselo být v zákoně, ale nějaké odborné stanovisko by asi nebylo úplně od věci,“ domnívá se Pitoňák.

Dodává ale, že zákon, který by takové praktiky zakazoval, vydává jasný signál, že příslušná společnost respektuje sexuální a genderovou rozmanitost, a navíc explicitně před „konverzními terapiemi“ chrání. Vznik takových zákonů je podle něj vhodné podpořit.