Davy Britů u rakve s panovnicí. Spadnout špendlík byste slyšeli

/Od našich zvláštních zpravodajů/

Je čtvrtek a my míříme do srdce Londýna, kam během předchozího odpoledne doprovodilo smuteční procesí rakev s ostatky zesnulé královny Alžběty II. Tím započalo ve Westminsterském paláci i takzvané Lying-in-State: Tradice, která veřejnosti umožňuje naposledy vzdát úctu zesnulému panovníkovi. Cestou sledujeme zprávy místních médií; jejich ranní odhad je, že lidé už vytvořili frontu delší než tři kilometry.

Celá oblast se jen hemží lidmi. Přímo na Parlamentním náměstí máme možnost vidět ty, kterým se už do Westminster Hall poštěstilo dostat. Nás ale nohy nesou dál, náš cíl je ještě malý kus cesty před námi.

Zabralo to „jen“ několik dní a několik e-mailů na několik e-mailových adres, nakonec se ale ocitáme v sídle Parlamentu Spojeného království. Následujících 30 minut trávíme v jedné z místností vyhrazené novinářům, kteří - stejně jako my - získali akreditaci do místnosti, kde až do pondělního rána bude spočívat rakev s Jejím Veličenstvem.

Když se přiblíží jedenáctá hodina dopoledne, vydáváme se ve skupině asi třinácti lidí přes několik nádvoří komplexu. Nad námi se tyčí věže Westminsterského paláce a ještě před tím, než opět zmizíme uvnitř budovy, se nám naskytne pohled také na majestátní Big Ben.

Ocitáme se v potemnělé chodbě, kde potkáváme několik policistů, a jestli atmosféra dosud nezhoustla, nyní už tomu tak je. Za dřevěnými dveřmi se skleněnou výplní čeká Westminster Hall, sál s rakví britské panovnice.

Do rozlehlé místnosti vcházíme v momentě, kdy probíhá výměna stráží u Alžbětiny rakve. Ta je umístěna na fialovém katafalku, zakrývá ji královská standarta a její vršek zdobí Britská imperiální koruna, královské jablko a žezlo. K vyvýšenému pietnímu místu vedou celkem čtyři schody a po jejich obvodu je rozmístěna desetičlenná stráž.

Jakmile se dostaneme na místo vyhrazené novinářům, naskytne se nám pohled na celý majestátní sál. Kromě čtyř svícnů v okolí rakve ho osvětlují reflektory v každém z výklenků na jeho bocích. Z druhého konce místnosti, než na kterém stojíme my, dovnitř nepřetržitě proudí veřejnost.

V sále vládne možná až tíživé ticho.

K rakvi lidé scházejí po dlouhých schodech v celkem čtyřech zástupech. Zatímco ti vlevo si poctivě drží odstup, vpravo se mísí do jednoho velkého chumlu. Ničemu to ovšem nevadí, každý v sále dostane stejnou příležitost se s Alžbětou II. rozloučit.

Katafalk je umístěn uprostřed místnosti, a lidé tak kolem vyvýšeného místa chodí z obou stran. Zadrhávají se pouze na úrovni samotné rakve, ke které se každý točí čelem. Téměř všichni se zesnulé panovnici alespoň částečně ukloní, jiní se u jejích ostatků pokřižují a někteří, jak z dálky pozoruji, mají na srdci i pár slov.

Jsou tu zástupci všech věkových kategorií - od miminka, které si hoví v nosítku, až po ty nejstarší, kteří dlouhou rovinku zdolávají s podporou holí. Jdou pomaleji než zbytek procesí, zaměstnanci parlamentu o nich ale vědí a ujišťují se, že je vše v pořádku.

Organizátoři podle všeho mysleli dokonce i na vozíčkáře, které přestávám počítat poté, co jejich počet přesáhne číslo pět. Do sálu se dostávají postranními dveřmi, v jejichž útrobách zahlédnu výtah.

Můj pohled upoutá poměrně mladý pár, jehož ženská polovička si utírá tváře papírovým kapesníčkem. Muž, kráčící jí po boku, bere partnerku kolem ramen a konejšivě ji hladí, zatímco pokračují na druhou stranu sálu. Ještě než sejdou z béžového koberce a udělají pár posledních kroků k východu, otáčí se a věnují královně jeden poslední pohled.

Obdobný výjev vidím během časového úseku, který ve Westminster Hall dostáváme, ještě několikrát. Lidé se objímají, drží se za ruce a oproti jiným akcím, kterých jsme se během pobytu v Británii zatím zúčastnili, je zde i více emocí. Na svou příležitost rozloučit se čekali někteří i několik hodin, v sále ale stráví přibližně jen minutu a půl.

Po patnácti minutách v sále jsme svědky dalšího střídání stráží, které oznámí zvuk jediného tupého úderu. Ze dveří napravo od nás se ve dvojstupu vynoří skupinka vojáků, kteří za synchronizovaného pochodu zdolají krátké schody a vydají se ke svým kolegům uprostřed místnosti.

Lidé stojí tam, kde se se začátkem střídání nacházeli. Celý proces sledují v tichosti.

Podívejte se na snímky Davida Neffa nejen z Westminsterského paláce:

Místností se rozléhá zvuk pochodu nově vyslané stráže a s druhým úderem svá původní místa opouštějí jejich předchůdci. Zatímco se středem místnosti vydávají ke schodům napravo od nás, skupinka střídajících vojáků se zvukem třetího úderu zaujme svá místa po obvodu rakve.

Čtvrtý úder.

První dvojice z původních stráží zdolala schody a mizí ve dveřích. Nová desítka mezitím obřadně zaujímá stanovený postoj a zatímco sklání pohled k zemi, kam bude upřený dalších 15 minut, místnost opět ožívá - lidé pokračují v pomalé chůzi napříč místností.

Čas, který mají novináři k dispozici, uteče rychle. Než se nadějeme, jsme opět v parku Victoria Tower Gardens, který se rozprostírá na jihozápadním rohu Westminsterského paláce. Okolní prostor ale nemá svůj obvyklý půvab, zeleň zakrývají novinářské stany, železné ploty a velké množství lidí, kteří stále čekají ve frontě.

U vchodu do parku se poptávám, jak dlouho lidé už vlastně čekají. Nejčastější odpovědí jsou tři hodiny. Čekajícího hada ale nechávám za sebou, mé kroky totiž tentokrát vedou za těmi, kteří už zážitek ze sálu mají za sebou.

Palác je „vyplivuje“ na Parlamentní náměstí a mnozí se ještě několik chvil snaží zorientovat, kudy ze zaplněného prostranství uniknout nejsnáze. Využívám takové situace a připlétám se ke dvěma ženám, z nichž mluvit s médii chce pouze jedna - Louise.

„Bylo to prostě neskutečné. Ty barvy… Bylo to mimořádné a nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Musela jsem to všechno nasát, bylo to velmi dojemné,“ popisuje mi čerstvá čtyřicátnice z anglického Leicesteru a vypráví mi o ránu, které s kamarádkou zažily.

„Vyzvedla jsem ji v půl čtvrté a ve frontě jsme byly od sedmi ráno. Čekali jsme tedy asi pět a půl hodiny,“ říká Louise o výpravě do Londýna, kterou dvojice podnikla čistě za účelem vzdání holdu zesnulé panovnici. Lítost ohledně nedostatku spánku ale podle všeho necítí. „Stálo to za to,“ dodává žena a o chvíli později mizí i s kamarádkou v davu.

Podobného vyprávění se mi dostává také od jiné kamarádské dvojice, která se - soudě podle jmen - hledala zřejmě tak dlouho, až se našla. Joanne a Joanna bydlí v blízkosti Londýna a do fronty se stejně jako předchozí kamarádky zařadily kolem sedmé. Když ráno došly na její konec, sahal až k mostu London Bridge.

„Bylo to extrémně emotivní,“ popisuje své pocity z Westminster Hall Joanne. „Myslíte na všechny věci, které se ve vašem životě změnily, a dochází vám, že královna tady během toho všeho byla.“

„Mluvily jsme o tom už během čekání ve frontě - vždy byla oporou v těžkých časech,“ doplňuje pak kamarádku Joanna. „Cítila jsem se, jako by byla součástí mé vlastní rodiny. Je těžké to vysvětlit, ale byla naší konstantou. Bez ní už to nebude takové.“

Spojené království mělo podle ní štěstí, že ve svém čele mělo po dlouhých 70 let královnu. „Další tu dlouhou dobu nebude,“ vysvětluje Joanna a mně dochází, že má pravdu. Jedinou potenciální kandidátkou na královnu, která zdědí trůn po smrti předchozího panovníka, je ke čtvrtečnímu dni princezna Charlotte, dcera prince Williama. Tomu, aby na trůn opravdu usedla, by ale musel předejít skon krále Karla III., jejího otce i bratra George.

Pravděpodobnějším scénářem je tak spíše to, že prvním potomkem nejstaršího z Williamových dětí bude dcera. Devítiletý George má ale ještě celý život před sebou a třiasedmdesátiletý Karel se teprve chopil vlády.

Na další „queen regnant“ si tak Velká Británie počká nejméně desítky let. Nicméně přemýšlím, zatímco kráčím k nejbližší stanici metra, zda se také jí dostane takového respektu, který (nejen) Britové vyjadřují Alžbětě II. i poté, co už není mezi námi.