Hlavní obsah

Češi musejí konečně pochopit, že jsme velmi jiní, upozorňuje slovenský expert

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

Na akcích motorkářů ze skupiny Brat za Brata jsou běžně k vidění sovětské i ruské vlajky.

Na akcích slovenských motorkářů zní sovětská hymna, ruské písně adorující válku na Ukrajině a účastníci otevřeně podporují Vladimira Putina. „Jen čtvrtina Slováků chce být součástí Západu,“ říká slovenský sociolog Michal Vašečka.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Češi musejí konečně pochopit, že ač se vždy měli se Slováky rádi, žili jsme v jedné zemi, máme podobné jazyky, často si rozumíme –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsme ale velmi jiní,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy slovenský sociolog Michal Vašečka, ředitel Bratislava Policy Institute.

„Slovensko je dnes opravdu nejproruštější a nejproputinovštější zemí v Evropě,“ dodává. Seznam Zprávy přinesly reportáž z městečka Svidník na severovýchodě Slovenska, kde se zastavila spanilá jízda motorkářů ze Skupiny Brat za Brata.

Co jsou vlastně lidé ze skupiny Brat za Brata zač?

Skupina se vytvořila už v době covidové pandemie, vychází ze slovenské divize ruského gangu „Noční vlci“ a masivně se rozvinula až po plnohodnotném vpádu Ruska na Ukrajinu. Jsou to motorkáři, kteří pochopili, že nazývat se „Noční vlci“ může být v Evropské unii problém, a tak si říkají Brat za Brata.

V podstatě je to proputinovská, prosovětská a hlavně protizápadní organizace, která se primárně hlásí k panslavismu, tedy víře, že všichni Slované patří k sobě a pocházejí od jedné „matky“. Není překvapení, že mají na Slovensku úspěch, protože Slovensko patří mezi nejpanslavističtější země ve střední a východní Evropě. A to i ve srovnání s Makedonií nebo Bulharskem.

Co je jejich cílem a jak vnímat „Jazdu slobody,“ u příležitosti 80. výročí Slovenského národního povstání, během níž navštívili přes dvacet památníků a pomníků padlým sovětským vojákům?

Jazda slobody je vlivová akce, která má ohýbat veřejné mínění. Lidé z Brat za Brata například tvrdí, že dochází k falšování a překreslování průběhu Slovenského národního povstání, že se zpochybňuje role Rudé armády na osvobození Slovenska a bratrskými slovanskými národy v letech 1944 a 1945.

Celé je to ale jen záminka pro to, aby zdůraznili, že nástupnickou zemí Sovětského svazu je současné Rusko a tomu bychom měli být vděční. Proto se na akcích objevují i vlajky Sovětského svazu, poslouchá se hymna Sovětského svazu. Ale pozor –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsou to jenom explicitní a exaltované aktivity, které sofistikovaněji vykonávají i zástupci současné vlády. Ti neopomenou využít každou příležitost k útoku na Západ a prohloubení antizápadních sentimentů u slovenské populace.

Na Slovensku už celá desetiletí probíhá boj ohledně interpretace slovenských dějin. Příkladem je snaha o rehabilitaci Jozefa Tisa, prezidenta Slovenského státu. Jako sociolog si pamatuji výsledky veřejného mínění z devadesátých let, kdy byla drtivá většina slovenské populace přesvědčená, že to byl válečný zločinec. Teď už si to myslí jen nějakých sedmdesát procent a v současné vládní koalici sedí lidé, kteří o Tisovi publikují oslavné básně a adorují jeho knížky.

Je skupina Brat za Brata nějak propojená se současným ruským režimem?

Všichni, kteří to sledují, jsou o propojení přesvědčeni, a to i na základě viditelné koordinace s velvyslanectvím Ruské federace na Slovensku. Problém je, že o tom nemáme přímé důkazy, protože SIS (Slovenská informační služba) v této věci nekoná. To, že se akcí Brat za Brata účastní zástupce velvyslanectví Ruské federace, je silná indicie, ale ne přímý důkaz.

„Se Slováky si nejsme tolik blízcí“

Přesto mě na pietních akcích překvapilo, do jaké míry byli účastníci proruští a okázale to dávali najevo. Nejen ruskými vlajkami, státními znaky, ale třeba i tím, že fandili Rusku proti Ukrajině.

Slovensko je dnes opravdu nejproruštější a nejproputinovštější zemí v Evropě. Dokonce víc než Bulharsko, kde by se proruské sentimenty daly očekávat, protože Rusko v 19. století sehrálo důležitou roli v jejich národně-osvobozeneckém boji a emancipaci Bulharů na Osmanské říši. Slováci zkrátka podléhají ruské a putinovské propagandě víc než kdokoliv jiný a mají i pozitivní vzpomínky na časy, kdy jsme všichni museli být se Sovětským svazem na věčné časy. Většina Čechů dnes dodává –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a ani o den víc, ale nemalá část Slováků má naopak hezké vzpomínky.

Češi musejí konečně pochopit, že ač se vždy měli se Slováky rádi, žili jsme v jedné zemi, máme podobné jazyky, rozumíme si, jsme ale velmi jiní. Hodnotové orientace a kulturní vzorce chování, které si neseme z minulosti, jsou daleko mocnější než těch našich společných osmdesát let. Češi jsou si bližší s Němci nebo Rakušany, i když si to ne vždy uvědomují a Slováci mají nejblíže k Maďarům, i když to často odmítají.

Bývali jsme jeden národ se společnou historií, ale nyní máme diametrálně odlišný názor na současné Rusko a i jeho angažmá na Ukrajině. Jak si to vysvětlit?

Tady se pustím na tenký led, protože se to nedá moc doložit čísly. Mám za to, že česká společnost je ze střední a východní Evropy jediná, která byla před druhou světovou válkou opravdu západní, a kterou Rusko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slovy Milana Kundery –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ skutečně uneslo na Východ, byť jenom dočasně. Slováci, Poláci, Chorvati nebo Maďaři takoví nejsou, jsou mentálně roztrženi mezi Východ a Západ, někdy mírně schizofreničtí, s nedokončenou modernizací a industrializací před příchodem komunistů k moci.

Slovensko je malá země, která v sobě nese autentický Západ, Východ i Balkán, je mentálně roztržena, s chybějícím konsenzem o své historii a směřování. Ve výsledku Slováci sami sebe za Západ moc nepovažují, v porovnání s okolními zeměmi je takových lidí méně než kdekoliv jinde ve střední Evropě. Například podle výzkumu Globsecu z roku 2020 jen 22 % Slováků touží být součástí Západu.

Vzpomínky na ’68? Jen v Česku

Na východ Slovenska jsem se vydal na konci srpna a bylo zajímavé zjistit, že si tam většina Slováků nepřipomíná události z roku 1968, ale mnohem více je akcentováno výročí Slovenského národního povstání.

Během posledních třiceti let tu více jak polovinu času vládli lidé kolem Mečiara nebo Fica, kteří si okupaci téměř nepřipomínali, brali to spíš za takovou povinnou akci, která byla vždy ve stínu jiných výročí. O okupaci se na Slovensku netočilo tolik filmů jako v České republice, společnost tolik nevzpomínala. Výsledkem je, že vzpomínaní na vpád sovětských vojsk je na Slovensku víceméně intelektuální záležitost blízká především prozápadním Slovákům. Ti si to většinou připomínají s Čechy a obdivují, jak je u vás šedesátý osmý akcentován. Zhruba dvěma třetinám Slováků se toto výročí tak trochu ztratilo z hlavy a není pro ně tak důležité. A někteří se ocitli dokonce na druhé straně.

Uvedu příklad. V bratislavském Divadle Pavla Országha Hviezdoslava si letos připomněli výročí okupace tím, že tam vystavili ikonickou fotku Ladislava Bielika, a to muže stojícího proti tanku s odhalenou hrudí. Divadlu ji podepsanou daroval syn fotografa. Nedovedete si představit, jaký hejt za to schytali. To byly stovky e-mailů od mimořádně naštvaných lidí. Lidé psali, co si to dovolují, že to nebyla okupace, ale internacionální pomoc, že Rusové nás zachránili nebo že kdyby tehdy nepřijeli, tak by kapitalismus přišel už o dvacet let dříve a oni by měli zničené životy dříve než od roku 1989, a podobné nesmysly.

Na tomto příkladu je vidět úspěch komunistické a ruské propagandy a i toho, jak s tématem nakládá Robert Fico a slovenští nacionalisté. Oni nejsou hloupí, aby otevřeně přiznali, že to nebyla okupace, ale využívají tohoto výročí k útoku na Západ.

Robert Fico nebo ministr vnitra Šutaj Eštok ve svých projevech 21. srpna tohoto roku ani jednou nezmínili Sovětský svaz, Rusko nebo Brežněva, ale řekli, že se Slovensko nachází v podobné situaci, v jaké bylo Československo před vpádem ruských vojsk. Že Slováci mají svůj názor, který se nelíbí hegemonům, míněno Evropě nebo Západu, a že na nás za to útočí. To je bizarní obraz toho, jak se na Slovensku podařilo vytvořit úplný opak toho, jak to bylo, a toho, co se děje dnes.

Sociolog a vysokoškolský pedagog Michal Vašečka

Foto: archiv Michala Vašečky

ㅤ 

Michal Vašečka se zaměřuje na politickou sociologii, nacionalismus, extrémismus a migraci. Je ředitel Bratislava Policy Institute. V minulosti působil na Masarykově univerzitě v Brně, Univerzitě Komenského v Bratislavě, v Institutu pro veřejné otázky, v Centru pro výzkum etnicity a kultury a v International School of Liberal Arts.

V zahraničí působil na New School University v New Yorku, University of London, Georgetown University ve Washingtonu DC, na University of Michigan v Ann Arbor nebo jako stipendista na Oxford University.

Michal Vašečka byl konzultantem Světové banky. V současné době je slovenským zástupcem v Evropské komisi proti rasismu a intoleranci (ECRI) při Radě Evropy. Je předsedou redakční rady Denníku N a člen Redakční rady Aspen Review. Získal cenu Ministra spravedlnosti za výjimečný přínos v oblasti lidských práv.

Doporučované