Slíbil velké věci. Kam Kolumbii dovede partyzán, který neumí pracovat v týmu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„To, co nyní přichází, je skutečná změna, skutečná změna,“ prohlásil čerstvě zvolený kolumbijský prezident Gustavo Petro k jásajícímu davu těsně po vyhlášení výsledků voleb. Do prezidentského křesla sice ještě neusedl, změnu ale opravdu přináší.

Po dekádách konzervativního směřování se zdá, že Kolumbii čeká ostrá otočka – zda k lepšímu, ukáže jedině čas. Změna je však hmatatelná už teď: Petro do Casa de Nariño, prezidentského paláce, nastoupí jako historicky první levicová hlava tohoto jihoamerického státu.

V tandemu s ním do vlády navíc přijde i někdejší aktivistka za práva afrokolumbijské menšiny a ochranu životního prostředí Francia Márquezová, stane se z ní první viceprezidentka afrokolumbijského původu.

Lidé, kteří prahli po změně, si ji bezesporu zvolili. Otázkou zůstává, co dalšího Petro kolumbijské společnosti v praxi přinese. Petrova prezidentská kampaň byla v tomto ohledu velmi ambiciózní – a vyvolala velká očekávání.

„Slíbil například proměnu energetiky – zemi by rád dovedl k produkci čisté energie, chce také zavést větší dohled na vývoz přírodních zdrojů ze země. To jsou ve zkratce jeho hlavní cíle, bude ovšem těžké jich dosáhnout. Vláda získává velkou část prostředků přesně z odvětví, které by v budoucnu měla omezit. Zabere to tedy spoustu času, přechod na čistou energii navíc nezvládneme bez pomoci zvenčí. Bude to trvat dlouho a Petrovi podporovatelé budou muset být velmi trpěliví,“ poznamenal pro Seznam Zprávy politolog Sebastián Líppez-De Castro z Pontificia Universidad Javeriana v Bogotě.

V jiných bodech by ale nastupující prezident mohl uspět snadněji. Třeba při nastavení sociální podpory nezaměstnaných nebo obyvatel regionů, jež bojují s nadměrnou těžbou přírodních zdrojů a kde žijí afrokolumbijské a domorodé komunity.

„Podle mě by se mu to mohlo podařit, je to dosažitelný cíl. V tomto ohledu by tedy své sliby naplnit mohl,“ domnívá se Líppez-De Castro.

Do čela Kolumbie nastoupí Gustavo Petro na začátku srpna. Do té doby zemi povede dosluhující, hluboce neoblíbený prezident Iván Duque, jehož média označují jako „pravicového populistu“. Na rozdíl od Duqueho vnímá politolog Líppez-De Castro nastupujícího prezidenta jako muže, který jednoduše dělá to, co říká.

„Zato Duque má dvě tváře, na zahraničním poli reprezentoval hodnoty a činy, kterými se pak ale doma v Kolumbii neřídil a nedělal je. Tvrdil třeba, že chrání lidská práva, pravda to ale nebyla. Na druhou stranu Petro – ten tomu, co říká a dělá, věří. Chce třeba nastolit sociální spravedlnost a já věřím, že se bude skutečně snažit toho dosáhnout,“ porovnal stávajícího prezidenta a jeho nástupce politolog.

Petrův „tah na branku“ může být nakonec ale spíše na škodu. Zejména proto, že k naplnění svých cílů potřebuje spolupracovat s dalšími lidmi – politiky, poradci i dalšími odborníky, vysvětlil Líppez-De Castro a vrátil se s příkladem do nedávné minulosti:

„Často nebyl schopen naslouchat svému okolí. V minulosti s tím měl problémy, především v době, kdy stál v čele Bogoty – vyšlo tehdy najevo, že není zrovna týmový hráč. Půl roku po volbách vyhodil všechny své podřízené, zapálil se totiž tak moc pro dosažení svých cílů, že nedokázal pochopit limity toho samotného procesu. Když vše trvalo moc dlouho, svůj tým rozpustil. Částečně se změnil – jak moc, to teprve uvidíme.“

Vítěz prezidentských voleb má podle Líppeze-De Castra sklony cítit se trochu jako spasitel, který chce zachránit svět. Příliš si ale nerozumí ani s tradičními politickými institucemi. „Panují tedy opodstatněné obavy z toho, co nastane v příštích čtyřech letech. Petra navíc podpořila koalice složená z různých politických stran – je otázkou, zda to společně vydrží. Kolumbijská levice totiž postrádá při spolupráci disciplínu,“ poznamenal politolog.

Zvolení levicového politika do čela Kolumbie nepřišlo zčistajasna. Předcházely mu dekády krvavé guerillové války, která zemi hluboce poznamenala, a také atmosféra na politické scéně, jež levicově orientovaným seskupením dlouhé roky příliš šancí nedávala.

„Ve dvacátém století tady fungoval bipartismus, měli jsme tu dvě velké strany – liberální a konzervativní. Jakákoliv další strana, zejména levicová, byla perzekuovaná. Nebo jednoduše nedostala žádnou reálnou příležitost ve volbách zvítězit. Systém byl tedy velmi uzavřený, nešlo o férovou soutěž,“ podotkl Líppez-De Castro.

Kolumbijská levice čelila v minulém století útlaku. „Levicově smýšlející lidé tu přicházeli o život a několik skupin se na to konto rozhodlo jít do boje proti vládě. Ne jen do toho politického, ale do boje ozbrojeného, skutečného. Inspirovali se děním v jiných latinskoamerických státech i jinde po světě – třeba kubánskou revolucí,“ vysvětlil politolog.

Guerilla M-19, jejímž členem byl v mládí právě i Gustavo Petro, vznikla v sedmdesátých letech v reakci na politické dění v Kolumbii. V polovině let osmdesátých už byla – hned po Revolučních ozbrojených silách Kolumbie (FARC) – druhou největší guerillovou skupinou v zemi. Stála mimo jiné za obléháním Justičního paláce v Bogotě, při němž zemřelo přes 100 osob. Směřováním se tato skupina ale lišila od ostatních, uvedl Líppez-De Castro:

„M-19 nebyla tradičně levicová, za vzor neměla čínskou ani kubánskou revoluci. Šlo o demokratickou skupinu, ne o komunisty nebo socialisty. Na rozdíl od FARC, kterou založili kolumbijští zemědělci a komunisté, M-19 vytvořili vzdělaní lidé z velkých měst, kteří bojovali za demokratické hodnoty a sociální spravedlnost. Ne však komunismus.“

Guerillová válka, která v Kolumbii trvala šest dekád a skončila teprve před pár lety, stála život více než 260 tisíc lidí. Oběťmi byli z většiny civilisté – zabijáky členové guerillových skupin i polovojenských organizací, které s guerillami bojovaly.

Politické prostředí v Kolumbii se od konce osmdesátých let nicméně v mnohém proměnilo. Guerilla M-19 složila zbraně a stala se politickou partají, jejíž členové – včetně Gustava Petra – byli součástí vyjednávání nové podoby kolumbijské ústavy. I marxistická FARC, největší a nejmocnější guerilla Kolumbie, se před šesti lety zavázala k míru.

Levicoví politici později dosáhli i na nižší politické posty; třeba jako Petro, který se stal v roce 2012 starostou Bogoty. Aby ale zvítězil levicový kandidát v tak důležitém hlasování, jakým jsou prezidentské volby? To je pro latinskoamerickou zemi historická novinka.

Změnu odstartovalo už mírové vyjednávání s FARC, které společnost hluboce rozdělilo. „To se nakonec prokázalo i v referendu o tom, zda mírovou dohodu s marxistickou guerillou ratifikovat, či ne. Ačkoliv tábor, který byl proti, v něm získal většinu, vláda v čele s Juanem Santosem z Liberální strany dokument podepsala,“ vyprávěl dál politolog z univerzity v Bogotě.

Kolumbijskou politickou scénu jednání o míru velmi polarizovala – proti mírové dohodě se tvrdě stavěl Álvaro Uribe, prominentní pravicový politik, který boji s guerillami zasvětil celou svou politickou kariéru. „Nakonec se celý problém posunul k tomu, že proti sobě stály tábory Uribeho podporovatelů a odpůrců. A stejný – polarizující – sentiment vyvolával v lidech levicový Gustavo Petro,“ řekl odborník.

Rozdělenou zemi následně zasáhla pandemie covidu-19, s níž se politická i ekonomická situace začaly zhoršovat. Poslední roky tedy Kolumbii sužovaly násilné nepokoje a protesty.

„Lidé bojovali proti politice vlády, v jejímž čele nyní stojí Uribeho kandidát Iván Duque, i ekonomickým problémům. Kabinet proti občanským nepokojům zakročil tvrdými represemi, za což se dočkal kritiky i od mezinárodních aktérů. A tato situace, to, jak špatně Duque vládl a jak málo oblíbený byl, vedlo k výsledku letošních voleb. Petro podle mě dokázal posbírat hlasy od všech, kteří protestovali proti vládě – mladých lidí, dělníků, státních zaměstnanců i zástupců menšin,“ vysvětlil Líppez-De Castro.

Zda dokáže nový prezident naplnit vysoká očekávání svých voličů a skutečně změnit kurz pravicové bašty Jižní Ameriky, kterou Kolumbie dosud byla, zatím není jasné. Příležitost ale Gustavo Petro i kolumbijská levice dostanou – a to je samo o sobě změna zásadních rozměrů.