Sláva Ukrajině a díky Česku. Ukrajinští civilisté trénují obranu proti invazi

Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině.

„Sláva Ukrajině!“ ozve se sborově v areálu vojenské posádky v Obuchivě. Je sobota a stejně jako poslední tři roky tu po týdnu pokračuje pravidelný výcvik dobrovolníků, kteří vstoupili do ukrajinských jednotek územní obrany. Jde o paralelní teritoriálně rozmístěnou vojenskou strukturu, která by měla v případě potřeby pomoci armádě s obranou země.

Po známém ukrajinském vlasteneckém pokřiku následuje v Obuchivě překvapení. Společně s ukrajinskou státní vlajkou tu totiž rozvíjejí i českou vlajku a k tomu pózují s malými krabicemi. Jsou v nich vysílačky z Česka, které dostal místní 135. prapor darem od přátel. „Děkujeme Čechům za pomoc, jsme rádi, že pomáhají, i když s námi nesousedí,“ zaznívá na místě několikrát.

Z Obuchiva, třicetitisícového města, které je vzdálené asi 45 kilometrů od Kyjeva, vyjíždíme v koloně do bývalé pískovny. Areál mají dobrovolníci zapůjčený bezplatně. Jsou minus tři stupně a lezavá, vlhká zima.

Přesto na cvičení ve svém volnu v sobotu dopoledne dorazilo bezmála padesát lidí, ale obvykle jich chodí i víc. Jsou mezi nimi veteráni z Donbasu, například Andrej, přezdívaný Dru, ale i lidé, kteří drží zbraň vůbec poprvé v životě.

Pravidelně trénuje i pětatřicátnice, která se představuje jako Anna. V civilním životě pracuje v reklamní agentuře. Výcvik bere jako alternativu k chození do fitness centra, navíc s nadstavbou přípravy na mimořádnou situaci. Nejtěžší je pro ni zatím udržet v natažených pažích čtyřkilový samopal po dobu požadovaných tří minut.

Po nástupu dostávají zbraně a rozdělují se do skupinek podle náročnosti výcviku, který obvykle trvá několik hodin. Nejpokročilejší skupinka jde cvičit pohyb proti nepříteli ve svažitém terénu, další se učí orientaci v mapách a taktiku, skládání a údržbu zbraně nebo zaléhání při granátovém útoku. Nakonec se slepými náboji bojují dvě formace proti sobě.

Seznam Zprávy na místě výcviku mluvily s instruktorem územní obrany Ruslanem Trehubem.

Co je hlavním cílem vašeho praporu? Jak se organizujete?

Setkáváme se poslední tři roky pravidelně každou sobotu, už od vzniku této organizace. Jednou za půl roku se konají i celodenní cvičení, která probíhají nonstop 24 hodin. Vojáci, kteří jsou v teritoriální obraně, si každých šest měsíců procvičují všechny dovednosti získané při sobotních cvičeních.

Naše organizace je dobrovolná, jsou v ní obyčejní lidé. Někteří z nich, například instruktoři, kteří předvádějí ovládání zbraní, většinou mají nějakou vojenskou zkušenost z minulosti, ale není to podmínkou. Jsou tu různí lidé z různých povolání.

Netrénujeme každou sobotu na to, abychom napadli nějaký stát nebo abychom šli do boje proti Rusku. Cvičíme a bojujeme kvůli tomu, abychom ochránili svoje zájmy, svůj dům, svoji vlast. Jde jen o to, abychom uměli ochránit vlastní území, ne abychom útočili, to chci zdůraznit.

Před začátkem cvičení jste dostali zásilku vysílaček z Česka. Od koho byla? Je pro vás taková podpora důležitá?

Všechno vybavení si lidé kupují z vlastních peněz a občas nám také pomohou sponzoři – například z Česka, USA nebo Kanady. Finance nejsou od států, ale třeba od známých nebo od Ukrajinců žijících v zahraničí, kteří můžou darovat peníze nebo poslat vybavení. Z Česka jsme teď takto dostali vysílačky a příští týden máme slíbené zdravotnické batohy.

Jsme rádi, že i když nemá Česko společné hranice s Ukrajinou, tak chce pomáhat. Jsme Čechům velmi vděční. Můj kamarád pracuje v Česku a na sociální síti napsal o teritoriální obraně a jeho čeští známí nás chtěli podpořit a darovali nám vysílačky.

Jaké další vybavení potřebujete?

To, co bychom na Ukrajině potřebovali, je mír. Chci, aby se naše okupovaná a anektovaná území vrátila Ukrajině a aby válka skončila. Samozřejmě některé věci nám chybějí, ale nebudeme o to žádat, protože si je v případě nouze můžeme koupit. Ale za darované vybavení nebo finanční, hmotnou nebo i morální podporu jsme velmi vděční Čechům i všem západním partnerům. V Česku, USA i Kanadě máme přátele, kteří nám tímto způsobem pomáhají. Kromě zmíněných vysílaček jsme dostali dalekohledy.

Jaká je hlavní motivace lidí, kteří se do výcviku zapojují? Musí to být různé životní příběhy.

Ti lidé mají v tomhle regionu svůj dům, svoje bydliště, manželku, děti a rodiče. Chtějí ochránit tohle území. Obuchiv je tři hodiny jízdy od hranic s Běloruskem, a proto jsme si řekli, že je potřeba naučit se vojenské obranné základy. Chodí sem lidé kvůli vlastnímu rozvoji, aby se naučili něco nového, principy fungování zbraní, aby si neublížili.

Neučíme se bojovat proti někomu, ale obranu, orientaci v terénu, zdravotnickou pomoc. Jde o to, abychom věděli, jak se rozhodovat ve vypjaté situaci, jaká aktuálně je na ukrajinsko-ruské hranici.

Obecně se k nám přidávají lidé starší 18 let, ale jsou i výjimky. Pokud jim je méně, zaměřují se spíš na zdravotnickou pomoc a orientaci. Mladší cvičenci nestřílí, těm ukazujeme jen to, jak se zbraň používá, rozebírá a udržuje. Pro ně je to spíš jako ve skautu – jak přežít v lese, jak rozdělat oheň bez zápalek, jak najít vodu. Mezi mladšími ročníky jsou i ti, kteří se sem přijdou podívat se svými rodiči.

Bezpečnostní situace je v současnosti napjatá. Jak se podle vás bude dál vyvíjet?

Jsem klidný. Tahle eskalace na hranicích a shromažďování vojsk a zbraní je jen strašení, Rusové to dělají, aby se ukrajinská společnost ještě víc polarizovala a rozdělila. Morálně i fyzicky jsme připravení, i když možná nemáme tolik výbavy jako Rusko.

Musíme zvítězit, nemáme jinou možnost. Ukrajinci se dokážou spojit a bránit svoji zemi. Pamatujeme si historii a víme, že pokud by došlo k velké válce a hrozila by prohra, musíme se semknout.

Jsme tu všichni obyčejní lidé, ale se vzděláním. Nechceme na nikoho útočit, máme běžná povolání. Čteme, známe různé jazyky a máme různé koníčky i profese. Jak řekl můj vzor Winston Churchill: Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na polích i v ulicích a nikdy se nevzdáme.

Kolik lidí se tady v Obuchivě do branných cvičení zapojuje?

Dostatečný počet, přesně vám to ale říct nemůžu. Výcvik navštěvují ti samí lidé, jen postupně rotují – jednu sobotu mohou přijít jedni, další jiní. To je i kvůli jejich zaměstnání a času. A stále přibývají noví lidé.

Jsou tu i profesionální vojáci?

Tito cvičenci jsou obyčejní lidé, ale někteří instruktoři mají zkušenost s armádou, například z bojů na Donbase, případně jsou přímo členy ukrajinské armády. My netrénujeme jen tyhle lidi, ale děláme i kurzy první pomoci pro civilisty, na které se přihlásilo na 260 lidí.

Vy teď pracujete jako instruktor. Jaké je vaše původní povolání? Plánujete se k němu vrátit?

Až do roku 2014 jsem neměl žádné zkušenosti s touhle jednotkou ani armádou. Byl jsem učitel a zástupce ředitele školy v Obuchivě. Vyučoval jsem něco jako brannou výchovu. Sem jsem se přihlásil, protože chci ubránit svoje děti a svůj dům. Neučím děti, jak střílet a zabíjet jiné, učím je, aby nikomu neublížily, ale uměly se ubránit.

Nepracuju už jako zástupce ředitele a učitel, protože by se to obtížně kombinovalo. Loni jsem ale získal magisterský titul v učitelství a pracoval jsem ve školství poslední čtyři roky. Dřív jsem také podnikal ve výrobě nábytku, ale obchodem se už nezabývám, protože bych to se cvičeními nestíhal.

Až to všechno skončí, až se vrátí všechna území Ukrajině a skončí válka, určitě se vrátím do školství a začnu zase učit. Předtím jsem děti učil i to, jak rozlišovat propagandu a dezinformace, protože je to velmi důležité, zejména když Ukrajina čelí dezinformační válce.

Věříte v to, že se okupovaná území, která nejsou pod kontrolou vlády v Kyjevě, Ukrajině někdy vrátí?

Samozřejmě, o tom vůbec nepochybuju. Chápu ale, že se to nestane zítra, že to může trvat rok, dva nebo deset let. Ale určitě se vrátí.

S přispěním Vladislava Jackovyje a Lukáše Onderčanina.