Sexuální násilí na Ukrajině? „Věříme, že se tak ruští vojáci chovají účelově“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před začátkem ruské invaze na Ukrajinu se organizace Jurfem věnovala podpoře žen v právních oborech. Poté, co nepřátelská vojska vtrhla do jejich země, se vydala úplně jiným směrem.

Tématem číslo jedna se pro ni stalo sexuální násilí, které v zemi zaznamenalo od příchodu ruských vojáků „dramatický nárůst“, jak už zkraje války upozornila ukrajinská justice.

„Pro oběti jiného typu násilí existuje řada dalších možností, jak získat pomoc. Sexuální násilí je ale velice stigmatizované. Proto jsme založili linku důvěry a obětem nabízíme právní pomoc,“ říká Jaryna Voloshyn, která v organizaci Jurfem vede oddělení komunikace. Do Prahy přijela na konferenci Women Peace and Security organizovanou Ústavem mezinárodních vztahů.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy dále popsala, k jakým typům sexuálního násilí dochází během války nejčastěji. A také proč je důležité, aby se do mírových procesů na Ukrajině zapojily ženy či jak ruská agrese proměnila jejich postavení ve společnosti, která stojí na silných patriarchálních základech.

Od začátku války se v zahraničních médiích objevila řada příběhů ukrajinských žen, mužů i dětí, kteří se stali oběťmi sexuálního násilí. Víme, jaký je jeho skutečný rozsah?

Sexuální násilí je velice stigmatizované. Jeho oběti často nejsou připraveny o svých zážitcích mluvit, jen neradi přiznávají, že se jim něco podobného stalo. Nechtějí, aby o tom věděli jejich příbuzní a sousedi. To je pro ně velká překážka v tom se někomu svěřit.

Když jsme v dubnu 2022 založili linku důvěry pro oběti sexuálního násilí, mysleli jsme, že v případě války bude pro oběti snazší mluvit o svých zážitcích a říct si o pomoc. Mýlili jsme se. Tuto otázku nadále obestírá stigma.

Doufáme, že se nám podaří přístup k obětem válečného sexuálního násilí změnit a tím se změní přístup ke všem typům sexuálního násilí a Ukrajina se stane bezpečnějším místem, kde se obětem dostane pomoci.

Kolik bylo dosud oficiálně nahlášeno případů?

Podle aktuálních informací kanceláře státního prokurátora oficiálně došlo ke 274 skutečnostem, nikoliv případům, tam totiž mohou být mnohočetné oběti.

Naše organizace se zabývala zhruba 20 případy s více než 30 oběťmi - ženami, muži i dětmi, kteří si prošli různými formami sexuálního násilí. Mezi oběti počítáme i ty, kteří byli nuceni sexuálnímu násilí přihlížet. I pro ně je to velké trauma, zejména pokud se jednalo o někoho z jejich blízkých.

Jde z těchto čísel odhadnout, jaký je skutečný rozsah sexuálního násilí?

To bohužel nedokážeme spočítat, nemáme na to žádný mechanismus. Víme ale, že skutečný počet obětí je výrazně vyšší než počet případů, které evidujeme. To je velký problém a máme z toho obavy.

V mnoha případech chybí důkazy. K některým z nich došlo už po roce 2014, kdy válka doopravdy začala, a je velmi těžké dokázat, že se skutečně staly.

Naším cílem ovšem není potrestat jen několik konkrétních pachatelů. Věříme, že jde o systematický problém a ruští vojáci se takto chovají účelově. Nejde jen o pár mužů, kteří se rozhodli tento čin spáchat. Velitelé o tom často vědí a my máme za to, že v některých případech jim to dokonce nařizují.

Pro ukrajinskou společnost je klíčové dokázat, že tohle chování je systematické. A pro mezinárodní legislativu je to šance, jak skrze naše zkušenosti prokázat funkčnost svých mechanismů a zapracovat na prevenci.

S jakými typy případů sexuálního násilí se setkáváte nejčastěji?

V době, kdy ruské jednotky zabraly ukrajinská města a vznikaly zde filtrační tábory, docházelo k velkému množství znásilnění a případů nucené nahoty.

Teď, když okupace některých oblastí trvá už dva roky, se povaha případů sexuálního násilí mění. Dostává se k nám hodně informací o mrzačení pohlavních orgánů. Nadále dochází také ke znásilněním. Ani samy oběti jej ovšem často neoznačují za znásilnění.

K sexuálnímu styku musí dojít pouze za souhlasu obou stran. V době okupace ale není pro něco takového místo. Mezinárodní legislativa proto mluví o takzvaném nátlakovém prostředí. Když jste nuceni žít pod okupací a nemáte možnost místo opustit, aniž by na vás někdo namířil zbraní a nutil vás k sexuálnímu styku, může se jednat o znásilnění. I když máte možná pocit, že jste ke styku dali svoje svolení, nejde o opravdový souhlas. V takovém prostředí jednoduše není možný.

Mnoho lidí na Ukrajině si to ovšem neuvědomuje. Řada obětí sexuálního násilí nerozumí tomu, čím si prošly, nebo žijí se stigmatem, jelikož ostatní si myslí, že měly sexuální vztah s okupanty. Naše organizace i mezinárodní společenství ovšem takové případy označuje za znásilnění a válečné zločiny.

Počet obětí sexuálního násilí na Ukrajině už teď rozhodně není zanedbatelný. Po skončení války může být ještě výrazně vyšší. Je Ukrajina na takovou situaci připravená?

Co se týká trestního stíhání, válečné zločiny se nepromlčují. I když oběti přijdou po deseti letech, mohou nahlásit případ sexuálního násilí a pachatelé mohou být potrestáni. Pro tento typ zločinu platí jiná pravidla, není zde například potřeba lékařský důkaz, který je možné získat jen několik dní po znásilnění. Je zde mnohem více prostoru pro svědectví obětí i svědků.

Myslím tedy, že na tohle je náš systém připravený. Pod kanceláří generálního prokurátora máme oddělení, které pracuje s oběťmi sexuálního násilí. Na věc se snaží dívat z jejich pohledu a co nejefektivněji jim pomáhat.

Pokud bychom mluvili o systému zdravotní a psychologické péče, je tady pořád hodně práce. Ministr pro sociální věci připravuje jistá opatření, v současné době se ale tomuto tématu věnují zejména organizace z řad občanské společnosti, které poskytují psychologickou či zdravotnickou pomoc nebo provozují azylové domy.

Po válce se ale můžeme dostat do situace, kdy obětí sexuálního násilí bude opravdu hodně. V tom případě bude muset zasáhnout stát a pomoc systematizovat.

Důležitou součástí procesu zotavení obětí jsou také reparace. Než se jich podaří dosáhnout na úrovni mezinárodní legislativy, může to trvat deset dvacet let. Obětem sexuálního násilí se ale musí pomoci v co nejbližší době, proto tady máme urgentní reparace, které mají obětem pomoci začít nový život. Návrh zákona, který stanovuje tyto mechanismy, se momentálně projednává v ukrajinském parlamentu.

Klíčovou otázkou ovšem zůstává, kdo reparace zaplatí. Potvrzených obětí sexuálního násilí momentálně není tolik a reparace jim můžeme vyplácet z vlastních prostředků. Do budoucna by ale reparace mělo platit Rusko. Využít by se daly například jeho zmrazená aktiva v Evropě a USA. Takový přístup by se dal zavést u všech typů zločinů, nejen u těch sexuálního rázu.

Hovoříme spolu na okraj konference Women Peace and Security, tedy politického frameworku OSN usilujícího o větší zapojení žen do mírových procesů. Jak je na tom v tomhle ohledu Ukrajina? Jsou zde ženy součástí těchto procesů?

Podle mého názoru jsou ženy, které bojují na bitevních polích, už teď součástí mírových procesů. Po deseti letech konfliktu můžeme jednoznačně říci, že míru Ukrajina dosáhne pouze na bojišti. Nemá smysl s Ruskem vyjednávat, tím bychom mu jenom poskytli čas připravit se na další útok, ať už na Ukrajinu, nebo jinou zemi.

Tohle pro mě bylo velice těžké pochopit, dokud jsem válku nezažila na vlastní kůži a konflikty se odehrávaly daleko ode mě. Teď je mi ale jasné, že naše sebeobrana je součástí mírových procesů.

Počet žen v armádě a bezpečnostním sektoru roste, čím dál více jich je také v politice. Až se bude jednat o mírových cílech, organizace z řad občanské společnosti i my budeme usilovat o to, aby byly ženy součástí těchto procesů. Mírové dohody často neobsahují pohled žen. To se doufám do budoucna změní. Věřím totiž, že když zahrneme pohled žen, mír bude udržitelnější.

Jak jste zmínila, do ukrajinské armády vstupuje stále více žen. Řeší vaše organizace i případy sexuálního násilí či diskriminace, ke kterému dochází přímo uvnitř ozbrojených složek?

Ano, řešili jsme několik takových případů. Podle toho, co vidíme my, se nejedná o široce rozšířený problém. Je to ale složité. Nám je jasné, že na Ukrajině, stejně jako v každé jiné společnosti, může bujet sexuální násilí, obtěžování i diskriminace. Tyto problémy jsou ale často skryté.

Problém je v tom, že občas neumíme těmto ženám zajistit ochranu. Nemáme totiž mechanismy, kterými bychom mohli reagovat na sexuální násilí uvnitř armády. Před několika dny byl ale přijat nový návrh zákona, který by měl zaručit, že si s takovými případy budeme umět do budoucna lépe poradit.

Je velice snadné říci: „Není to náš problém, tohle dělají jen Rusové.“ Tak to není. Tací lidé se najdou na Ukrajině a myslím, že je správné si to přiznat. Není to ale jednoduché, jelikož ukrajinská armáda je velmi heroizovaná. A to oprávněně. Vojáci odvádí neuvěřitelnou práci, riskují své životy, mnoho z nich zemřelo na bojišti.

V ukrajinských ozbrojených silách ale působí velké množství žen a do budoucna jich bude, věřím, stále více. A my musíme dbát na to, abychom jim i všem ostatním, kteří zažívají sexuální násilí, zajistili ochranu. Jedině tak se budeme po válce cítit bezpečněji.

A není právě to, že Ukrajina problém sexuálního násilí na rozdíl Ruska adresuje, jedním ze způsobů, jak se Kyjev snaží od nepřítele distancovat?

Rozhodně. O tom se hodně mluví. Když my jsme přijali novou legislativu týkající se domácího násilí v roce 2019, Rusko ho dekriminalizovalo. Už jenom to ilustruje, že Ukrajina a Rusko jdou úplně odlišnými cestami.

Ukrajinská socioložka Anna Kvit, se kterou jsem před časem vedla rozhovor, tvrdí, že pozice žen v ukrajinské společnosti, která je tradičně silně patriarchální, se začala spolu s válkou a větším zapojením žen v armádě i jinde měnit. Jak na to nahlížíte vy?

I já si myslím, že se pozice žen mění. V armádě, politice i dalších sektorech je jich čím dál více a jsou více vidět.

Ženy teď pracují na všech pozicích, co muži. Proto se nedávno změnilo i pojmenování pro lidi, co vykonávají určitá zaměstnání. Dříve jsme měli speciální ženskou koncovku, která se užívala u prací typu učitelka a uklízečka. Pozice jako například ředitel byla známá ryze v mužské podobě, i když ji třeba vykonávala žena.

Naše vláda v roce 2019 změnila gramatiku a vrátila se k té, kterou jsme používali ještě před tím, než ji nechal Stalin změnit, aby se podobala více té ruské. Tehdy to byl velký skandál, dnes je to ale velmi rozšířené a pro většinu lidi o mnoho jednoduší.

Pohled na pozici žen se mění také s nástupem nové generace. Dnešní čtyřicátníci nezažili sovětskou výuku, studovali už v dobách nezávislosti a mají jinou zkušenost.

O změnu přístupu se zasadilo i naše vedení, které mluví jako o hrdinech nejen o mužích, ale o všech, kteří brání naši zemi, tedy i o ženách. Prezident Volodymyr Zelenskyj od začátku invaze ve svých videích jmenovitě oslovuje Ukrajince i Ukrajinky, vojáky i vojačky. Tím přispívá k pochopení toho, že hrdinství se neomezuje jen na jedno pohlaví.