Sergej Šojgu. „Muž číslo 2“ miluje uniformy a vítězství

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Krátce poté, co se Segej Šojgu stal ministrem obrany, potkal na chodbě generálního štábu plukovníka v šedém obleku. Byla to tradice, že důstojníci generálního štábu chodí v oblecích. Toho dne skončila.

Podle Šojgua mají být důstojníci oblečeni k boji, tedy v uniformách. Plukovníkovi to vysvětlil rázně a také podle dlouhé tradice: Následující týden se měl hlásit u jednotky na Sibiři.

Sergej Šojgu má uniformy rád. Před pěti lety je nechal změnit tak, aby se co nejvíce podobaly vítězným uniformám z roku 1945. Když on obleče tu svou, trochu připomíná Stalinova maršála Žukova.

Důležitější ale nepochybně je, že Šojgu vrací uniformám prestiž. Za jeho éry prošla ruská armáda mohutnou modernizací. A získala i větší politický vliv.

Stala se opět reálnou hrozbou pro celý svět.

Šojgu má pověst uzavřeného člověka, s médii komunikuje spíše výjimečně. Přesto se mu podařilo vytvořit si image podobnou té Putinově.

Je všestranně talentovaný, miluje hudbu, hraje na kytaru, maluje akvarely, jezdí na koni, hraje hokej, sbírá samorosty a samurajské meče… V jihosibiřské Tuvě, kde se narodil, nese jeho jméno jedna hora. A v rodném městě po něm pojmenovali ulici.

V Tuvě s ním ostatně strávil už nejednu dobrodružnou dovolenou Vladimir Putin – jezdili na koních, lovili ryby, brodili se sněhem, na fotografiích ukázali svá mužná zpola odhalená těla.

Novináři tvrdí, a Šojgu to v rozhovoru potvrdil, že odvahu a divokost měl v sobě odmalička: Kvůli sázce přeplaval rozbouřenou řeku Jenisej. Jindy ji zase v době tání přeskákal po ledovývh krách. Vyhledával rvačky.

Škola ho nebavila, dával přednost sportu. Dokázal se ale zklidnit a vystudoval stavební inženýrství.

Od mládí renesanční muž se v roce 1988 stal členem komunistické strany a tím uzavřel prolog ke svému vstupu do politiky.

K jeho vlastnostem ještě připočtěme, že dobrým přítelem jeho otce byl Boris Jelcin. Nelze se pak divit, že politická kariéra Sergeje Šojgua byla rychlá a strmá.

V roce 1991 se Šojgu stal šéfem Komise pro mimořádné situace. Do funkce ho jmenoval rodinný přítel, prezident Boris Jelcin.

Šojgu v nové funkci stvořil do té doby neznámý model ruského úředníka. Ne, to nebyl kancelářský byrokrat. V polní uniformě vyrážel na místa živelných a průmyslových katastrof a nehod a mluvil s místními lidmi.

Získal pověst akceschopného muže, který rozumí problémům obyčejných lidí. Jeho popularita rychle rostla.

Prosadil, aby jeho záchranářský tým nosil uniformy a zbraně. Vytvořil paralelní silovou složku, kterou v bouřlivých časech rozpadu impéria neváhal nasadit do boje. V srpnu 1991 při pokusu o komunistický puč jeho muži podpořili Borise Jelcina. A znovu se na jeho stranu se zbraní v ruce postavili o dva roky později, když ho chtěli sesadit opoziční poslanci.

Sergej Šojgu. Renesanční, akceschopný, spolehlivý, loajální.

V roce 1994 se jeho Komise přetvořila v ministerstvo. A o pět let později z něj Vladimir Putin udělal jednoho z lídrů své nově založené politické strany.

I jako politik se Šojgu osvědčil. Pomohl Putinovi vyhrát prezidentské volby.

A stal se mužem číslo 2.

V 90. letech minulého století procházelo Rusko hlubokou krizí. Ekonomickou, celospolečenskou. Propad ekonomiky provázela u velké části Rusů frustrace z rozpadu impéria a ztráty velmocenského postavení.

Západ se zahleděl do obrazu „konce dějin“, jak vítězství liberální demokracie pojmenoval politolog Francis Fukuyama. Snil o konci bipolárního světa. O tom, že se jednou provždy zbavil úhlavního nepřítele, totalitní hrozby.

Tuto vizi se Západem rozhodně nesdíleli Vladimir Putin a Sergej Šojgu. Měli ale problém: Ruská armáda byla v podobné krizi jako celá země.

V roce 2000 explodovala jaderná ponorka Kursk. Zastaralost výzbroje se ukázala i ve válce v Čečensku. A vrcholem byly problémy ve válce s Gruzií. Rusko sice vyhrálo a odtrhlo od Gruzie dvě separatistické republiky, ale armáda prožila okamžiky bezradnosti a chaosu.

Nefungovalo spojení, takže letectvo několikrát shodilo bomby do vlastních řad a vojáci se někdy museli domlouvat prostřednictvím vlastních mobilních telefonů.

A to byl epilog západního snu o poraženém nepříteli a „konci dějin“. Vladimir Putin rozhodl o navýšení armádního rozpočtu, reformě a přezbrojení.

A v roce 2012 jmenoval do funkce ministra obrany Sergeje Šojgua.

V roce 2018 představil Vladimir Putin v projevu k národu novou jadernou střelu. Může letět dvacetkrát rychleji než zvuk. Putinovu řeč provázela vizualizace: Střela směřovala na Spojené státy. „Nikdo nám nechtěl naslouchat. Teď už budou,“ říkal Putin.

A zdaleka nejde jen o jaderné zbraně.

Ruské tanky jsou vybaveny novými technologiemi pro noční boj a navádění střel. Za posledních deset let získala armáda 1000 nových moderních letadel.

A nové zbraně si už i vyzkoušela. V roce 2014 při anexi Krymu a bojích na východní Ukrajině. V roce 2015 při podpoře Bašára Asada v Sýrii. Sergej Šojgu mohl nedávno spokojeně konstatovat, že „všichni velitelé pozemních vojsk, 92 % pilotů a 62 % vojáků vojenské flotily mají zkušenosti z reálného boje“.

Proměnu ruské armády pozoruje i bývalý vysoký velitel sil NATO Philip M. Breedlove. „Nezbývá než ruské armádě složit kompliment. Dokáže se učit a přizpůsobit,“ říká Breedlove. „Pokaždé, když je vidíme v rámci nějakého konfliktu, jsou lepší a lepší.“

Ruská armáda prošla i další podstatnou změnou: V mnohem větší míře než v minulosti se profesionalizovala. Díky navýšenému rozpočtu mají vojáci nadprůměrné platy. A armáda se spoléhá především na 400 tisíc profesionálů.

A Šojgu s Putinem jsou přesvědčeni o tom, že už je nelze přeslechnout.

Britský list The Times v článku Bitter, isolated — Putin may have lost the plot otevřeně pokládá otázku, kterou se dnes zabývají miliony lidí na celém světě: Není Vladimir Putin duševně nemocný?

V posledních několika letech se podle textu až paranoidně stáhl do ústraní. Chorobně se bojí covidu, o čemž svědčí mimo jiné jednání u absurdně dlouhých stolů. Úředníci musí několikrát týdně odevzdávat vzorky stolice, aby měl Putin jistotu, že ho nikdo nenakazí.

Komunikuje jen s nejužším okruhem blízkých. Proto byla i řada vysoko postavených úředníků nebo vojáků rozhodnutím o válce na Ukrajině šokována. Očekávali dlouhá nátlaková vyjednávání. Válku si podobně jako i mnoho dobře informovaných lidí jinde ve světě představit neuměli.

V tom úzkém okruhu lidí, s nimiž Putin ještě mluví, je mu nejbližší ministr obrany Sergej Šojgu.

A Sergej Šojgu před několika dny řekl, že ruská armáda Ukrajinu neobsazuje a dělá vše proto, aby chránila bezpečnost a životy civilistů.

A dodal, že „speciální vojenská operace“ bude pokračovat, dokud nedosáhne svých cílů.

Žádné bombardování měst, žádné vraždy civilistů včetně dětí, žádná válka. Kdepak, citlivá „speciální vojenská operace“ to je.

Že by i muž číslo 2 ztratil kontakt se světem?