Šéfka českých diplomatů v Bruselu: V EU nechápali, že musíme dovézt naftu

Státy Evropské unie přijaly už celkem šest „balíčků“ společných sankcí, které mají postihnout Rusko za útok na Ukrajinu. I když mají některé ze sankcí přímý dopad na české firmy i spotřebitele, o jejich schvalování se mnoho neví.

Podobně jako u jiných rozhodovacích procesů v EU, také jednání o protiruských opatřeních jsou navenek komplikovaná, protože probíhají na různých úrovních a podílejí se na nich zástupci unijních institucí i členských států. Na vzniku sankcí se dá nicméně dobře ukázat, jak se slaďují národní zájmy s postoji ostatních členských států.

Klíčovou roli při jejich schvalování má výbor stálých zástupců, označovaný jako Coreper II, jehož členové tlumočí stanoviska národních vlád.

Seznam Zprávy přinášejí rozhovor s českou zástupkyní, velvyslankyní a vedoucí stálého zastoupení Česka v Bruselu Editou Hrdou.

Kdo vlastně v Evropské unii přichází s návrhem na přijetí společné sankce? Jak to bylo v případě Ruska po invazi na Ukrajinu?

Hlavní je obecná politická vůle, že by na nějaké země, nějaké osoby nebo firmy měly být uvaleny sankce. Podnět vychází většinou od členských států. V případě Ruska a Ukrajiny to bylo tak, že existovaly důvěryhodné informace o tom, že se něco děje. Sledovali jsme, jak se přeskupují ruská vojska u ukrajinské hranice, a měli jsme pocit, že kdyby došlo k agresi, tak by bylo dobré na ni rychle adekvátním způsobem zareagovat, a že jedním z těchto způsobů je uvalení sankcí. Začaly přicházet podněty, koho případně zařadit na seznam a jakým způsobem budeme reagovat.

Museli jste se nějak dlouze dohadovat, zda jsou sankce ten správný postup?

Byla a je naprostá shoda na tom, že sankce mají být širokospektrální, že je třeba válku zastavit. Že potřebujeme prostředky, jak Rusko omezit, a že sankce jsou přesně ten způsob, jakým Rusko omezovat můžeme.

Byla první jednání o sankcích oficiální, nebo se na začátku jednalo spíš neformálně?

Nejdříve to bylo neformální, na úrovni stálých představitelů a také u kolegů v Politickém a bezpečnostním výboru Rady EU, respektive v pracovní skupině Relex (přípravné orgány Rady EU – více v infoboxu pod článkem, pozn. red.). Právě Relex primárně zpracovává všechny sankce po rovině technicko-právní, tedy poté, co padne politické rozhodnutí.

Sankce jsou různé, míří jak proti ruským osobám, firmám, ale i odvětvím. Postupuje se při schvalování všech druhů sankcí stejně?

Každý druh sankcí se projednává trochu jiným způsobem. Záleží na tom, o co se přesně jedná, jsou různé právní rámce, do kterých se sankce zasazují. Pokud se jedná například o ekonomické či sektorové sankce, vstupuje do jednání Evropská komise. U protiruských sankcí jsme se my, stálí představitelé, začali scházet s adekvátními pracovníky komise a začali jsme přemýšlet o tom, kdo a co všechno by do sankčního režimu mělo být zařazeno.

Jakou roli má při přípravě sankcí výbor stálých zástupců, ve kterém zastupujete Českou republiku?

Protože v současné době musíme být hodně rychlí, tak je postup více přímočarý a sankce se připravují v zásadě u nás, v Coreperu II. Na našem zasedání stálých představitelů se domlouváme i na oblastech a na principech. Když dojde k politické shodě, Evropská komise, respektive Evropská služba pro vnější činnost (diplomatická služba EU – viz infobox) připraví právní opatření, legislativní texty, které se pak znovu předkládají a schvalují na našem jednání.

Zmínila jste rychlost. Znamená to, že současné protiruské sankce se připravují rychleji než ty dřívější?

Rychlost, s jakou se nyní sankce připravují, je absolutně bezprecedentní. Nikdy předtím jsme takhle rychle nepracovali. Vzpomínám si, že v minulosti, kdy jsem působila v Evropské službě pro vnější činnost a chtěli jsme dát nějaké osoby na sankční seznamy, nebo jsme chtěli nějaké sankční seznamy vytvořit, trvalo to dva, tři až pět měsíců, než se všechno dalo dohromady. Dnes je to otázka týdnů, nebo i dnů. 

Oproti dřívějšku se například více používá takzvaná písemná procedura. Když na výboru schválíme právní text, nejedná se o něm dál osobně, ale posílá se do členských zemí, aby se během stanovené doby, třeba do rána následujícího dne, vyjádřily. Dříve to bylo výjimečné, ale během pandemie covidu se písemná procedura začala používat častěji a během sankcí se k ní přistupuje už běžně.

Některé sankce se nepříznivě projevují v EU, míra dopadu v jednotlivých členských státech je přitom různá. Jak to ovlivňuje jednání o jejich nastavení?

Je jasné, že když se přijímají sankce, bere se v potaz i dopad na země, které sankce uvalují. Už od prvního sankčního balíčku jsme velmi dobře věděli, že sankce na Českou republiku dopad mít budou, a že dopad bude jeden z nejsilnějších. Naše vláda k tomu přistoupila velmi zodpovědně, dokázali jsme se s tím vyrovnat. Pracovníci Ministerstva průmyslu a obchodu i Celní správy odvedli úžasný kus práce. Pro firmy to byl dopad omezující, ale ne devastující.

Když jsme ale začali mluvit o energiích, nejdříve uhlí, ale pak i ropě a zemním plynu, to už šlo o dopad na celou ekonomiku. Žádná vláda si nedovolí odpojit obyvatelstvo nebo výraznou část průmyslu od energií. Ano – sankce jsou důležité, všichni chceme zastavit prezidenta Putina, na druhou stranu vláda nemůže zruinovat vlastní hospodářství. Tak je zapotřebí se na to dívat.

V zatím posledním přijatém, šestém balíčku sankcí se dlouhé týdny jednalo o rozsahu embarga na ruskou ropu. Nakonec se týká jen dovozu po moři, Česko si zajistilo přechodná období a výjimky. Přiblížila byste, jaká byla naše pozice, o co jsme usilovali?

Problém je v tom, že vnitrozemské státy nemají šanci si rychle postavit nový ropovod. I kdybychom si v Česku dokázali nakoupit ropu jinde, nemáme ji v potřebném množství jak dopravit. Stejně nebo velmi podobně jsou na tom vlády Slovenska, Rakouska a Maďarska.

Samotné ropovody ale nebyly jediný problém. I když byly z embarga vyňaty, my jsme potřebovali další výjimku pro ropné produkty. Zpočátku nikdo nechápal, že nemáme k dispozici rafinerie a že si nevyrábíme ropné produkty sami.

Když se objevil první návrh komise, přihlásila jsem se, že začínáme mít problém. Že když na tohle přistoupíme, tak okamžitě přicházíme o 50 procent ropy a ropných produktů, a to prostě nejde. A nebyla jsem sama. Naprostá většina ostatních členských států to velmi dobře chápala. Proto se začalo debatovat o výjimkách a přechodných obdobích pro jednotlivé země.

Týkalo se to hlavně dovozu ze slovenského Slovnaftu?

Je důležité si uvědomit, že ropné produkty pro ČR kupují soukromé firmy, které nejsou jenom české, ale také polské, slovenské nebo německé. Fungujeme na evropském vnitřním trhu. My hodně nakupujeme od Slovnaftu, vzhledem k historickým vazbám z bývalého Československa, a v Německu. Ve chvíli, kdy Slovnaft přestane odebírat ruskou ropu, tak se dostaneme do velmi složité situace. U nás se sice vyrábí ropné produkty v Kralupech a Litvínově (obě rafinerie patří do polské skupiny PKN Orlen – pozn. red.), ale pro náš trh to nestačí.

Ve zpravodajství z Bruselu se o Česku v souvislosti s embargem příliš nemluvilo, skloňovala se hlavně zatvrzelost maďarského premiéra Viktora Orbána. Neslízla si to Budapešť trochu neprávem i za ostatní?

Maďarsko je stoprocentně závislé na ruské ropě a vlastní rafinerie, které by najednou nemohly prodávat do třetích zemí, včetně Česka. Maďaři argumentovali i tím, že budou muset znovu investovat a měnit relativně nové technologie v rafineriích, a že budou potřebovat finance na modernizaci. Pro ně by to byla politicky velmi složitá situace. Ostatní státy pro to měly pochopení. Bylo jasné, že delegace Evropské komise bude muset odjet do Budapešti a mluvit s premiérem Orbánem.

Jak často se výbor stálých zástupců kvůli sankcím schází?

Na začátku války jsme se scházeli dokonce každý den včetně víkendů. Nyní se vídáme tak dvakrát až třikrát týdně, někdy i o víkendu. Při neformálních schůzkách nejsme vždy úplně všichni, ale jsou to menší skupinky.

Stává se, že se vaše jednání protáhnou jako při summitech až hluboko do noci?

Při neformálních jednáních ne. Formální jednání bývají delší, i když ne do hluboké noci, jako Evropské rady. To, jaké máme kdo postoje, se vyjasní rychle. Když pak ale dojde na kompromisní řešení a jednotliví zástupci si musejí postoj ověřit u svých vlád, nebo komise potřebuje něco dohledat či ověřit, tak se zasedání prodlužuje.

Když jednáte s kolegy z ostatních členských zemí EU, konzultujete průběžně postoje Česka s Ministerstvem zahraničí nebo jinými členy vlády? Voláte třeba ministru zahraničí Lipavskému, když se chcete ujistit?

Každý stálý představitel má ve svém mobilu číslo na svého premiéra, ministra zahraničí a další členy vlády, která v takovýchto situacích používá. Koordinace je velmi důležitá i vzhledem k širokému dopadu sankcí. Například záležitosti ropného embarga jsme probírali technicky s Ministerstvem průmyslu a obchodu a také s Úřadem vlády. Samozřejmě s panem ministrem Lipavským konzultuji zahraničně politické věci a Ministerstvo zahraničních věcí má přímo ve své gesci posuzování a schvalování sankčních seznamů. U hospodářských sankcí vstupuje do hry i Ministerstvo financí. U nás na stálém zastoupení v Bruselu máme odborníky z jednotlivých ministerstev, kteří se do jednání dennodenně aktivně zapojují.

Jak ovlivní naše postavení ve výboru nadcházející české předsednictví v EU, zvlášť při jednání o sankcích?

Vliv předsednické země stoupá v každé agendě a sankce nebudou výjimkou. Předsednická země může ovlivňovat dynamiku projednávání, a pokud je třeba, i vystupovat v roli vyjednavače s ostatními členskými státy. Už od návrhu je mnohem blíž Evropské komisi, která návrh předkládá. Jako předsedající může velvyslanec také určovat, jak rychle celá debata poběží. V každém případě ale musí být nestranným moderátorem diskuse.