Sedm statečných: Příběhy lidí, kteří pro druhé riskovali vše. A nezaváhali

V druhém roce celosvětového boje s koronavirovou pandemií není snadné ukázat prstem na konkrétní hrdiny. Jak trefně napsal v komentáři Tomáš Bella, šéf webu slovenského Denníku N, hrdinou se stal letos každý, kdo se choval zodpovědně a ohleduplně k lidem kolem sebe a pomohl tak zamezit šíření covidu-19. Kdo nebyl sobec.

Mohli bychom přidat příběhy stovek tisíc zdravotníků, kteří ve svých nemocnicích za cenu obrovského vypětí – fyzického i duševního – zachraňují životy. Vytrhávat však jedno jediné jméno by bylo nefér. A poděkovat zdravotníkům může každý z vás, třeba zde.

Zaměřili jsme se na konkrétní osobnosti, které se v končícím roce 2021 staly inspirací pro ostatní. Mnohdy „jenom“ tím, že zkrátka nemlčely, byť by to pro ně bylo mnohem pohodlnější. A odvahou, před níž nezbývá než se sklonit.

Následující příběhy hrdinů jsou výběrem týmu zahraniční redakce Seznam Zpráv. Budeme rádi, pokud do komentářů připojíte jména těch, které považujete za hrdiny vy sami, milí čtenáři.

Bylo krátce po půlnoci, když Čang Čan kráčela podél budovy v čínském Wu-chanu a natáčela jedno ze svých videí. V pozadí byl slyšet nepřetržitý tupý hukot. „Tohle je zvuk krematoria pohřebního ústavu,“ říkala novinářka ve videu z února 2020, jednom z desítek, které zveřejnila na YouTube. „Pracují dnem i nocí.“

„V tuto chvíli je to v pořádku,“ tvrdila Čang o své práci ještě v květnu 2020. „Nezatkli mě. Pokud v tom však budu pokračovat, nevím, jak to dopadne.“

Ještě ten měsíc zmizela. Její právník později potvrdil, že ji soud v Šanghaji odsoudil za „vyvolávání hádek a problémů“ ke čtyřem letům ve vězení.

Případ Čang Čan, jež se rozhodla mluvit jménem těch, které covid-19 dostal do ekonomických problémů a čínská vláda jim ani nedovolovala truchlit nad ztrátou blízkých, měl během roku 2021 kruté pokračování.

38letá žena je jednou z nejméně 127 profesionálních a občanských novinářů zadržených v Číně. Je jednou z nejméně 10 novinářů, kteří se pokoušeli během pandemie donutit čínské úřady k větší transparentnosti. Jenže byli umlčeni těmi, kterým šlo o pravý opak.

Nyní se nejen její rodina a přátelé obávají, že jí docházejí síly. 31. července 2021 byla přijata do nemocnice kvůli těžké podvýživě. Krátce poté se vrátila zpět do cely a dál drží částečnou hladovku i navzdory vážnému ohrožení zdraví, které se nadále dramaticky zhoršuje.

Její bratr Čang Ťü v říjnu na twitteru uvedl, že jeho 177 centimetrů vysoká sestra váží méně než 40 kilo. „Možná nepřežije nadcházející chladnou zimu,“ řekl.

Lidskoprávní organizace Amnesty International v listopadu 2021 vyzvala k jejímu propuštění formou kampaně Write for Rights. „Čang Čan je obětí přístupu nulové tolerance čínské vlády ke kritice a protichůdným názorům. Byla uvězněna pouze za pokojné uplatňování svého práva na svobodu projevu a musí být okamžitě a bezpodmínečně propuštěna,“ uvedla Gwen Leeová z Amnesty International.

Minulý měsíc znepokojení nad zhoršujícím se zdravím zadržené novinářky vyjádřilo americké ministerstvo zahraničí a vyzvalo k jejímu propuštění. K výzvě „okamžitého a bezpodmínečného propuštění“ se přidala také OSN.

Čang byla udělena Cena Reportérů bez hranic za odvahu.

Její matka ji mohla spatřit naposledy během videohovoru na konci října. Když viděla svou dceru „na pokraji smrti“, jen „hodiny a hodiny plakala“. „Nemohla chodit. Nedokázala ani sama zvednout hlavu,“ řekla o jejím stavu.

Dodala, že Čang Čan na hladovce stále trvá, „protože věří, že je nevinná. Věří, že má právo sdílet pravdu.“

I ve vědě je prostor pro hrdinství. Ukázal to jihoafrický odborník na bioinformatiku Tulio de Oliveira, když velmi pohotově sdílel se světem data o nové variantě viru SARS-CoV-2, která později dostala název omikron.

Ač se může zdát, že de Oliveira prostě jen dělal svou práci, není to úplně pravda. Rozhodnutí okamžitě sdílet informace pro něj znamenalo riziko (které se ostatně i velmi rychle potvrdilo), že vystaví svou zemi ekonomické zátěži v důsledku omezení dopravy. Že svou zprávou odřízne Jihoafrickou republiku od zbytku světa. De Oliveira proto musel překonat nutkání se sdílením informací počkat, než bude jasnější, jestli je nová varianta opravdu tak znepokojivá, jak na první pohled vypadá.

„Říct si počkám a uvidím nebyla v tu chvíli dobrá možnost,“ řekl brazilský rodák podle časopisu Nature. „Jediným způsobem, jak zastavit pandemii, je rychlá akce,“ dodal.

Čtrnáctý listopad letošního roku se mohl stát pro anglický Liverpool černým dnem. Nebylo to kvůli výsledku místních fotbalistů (ti si právě plnili reprezentační povinnosti), ale kvůli výbuchu před tamní porodnicí (popsali jsme zde). Jedinou obětí, která při něm přišla o život, byl nakonec 32letý útočník Emad Swealmeen.

Klíčovou roli hrdiny, jenž zabránil většímu krveprolití, byl taxikář David Perry.

Právě do jeho auta si nasedl irácký rodák Swealmeen. Taxikáři byl podezřelý, zvláště když během jízdy zaslechl podivné šramocení. Když se pak ohlédl za sebe, uviděl, že jeho pasažér má na sobě svítící kovový pás. Ve výbušnině, kterou hodlal atentátník použít, byla kuličková ložiska.

Taxikář muže v autě zamkl a podařilo se mu utéci, i když byl při výbuchu sám zraněn. „Je zázrak, že jsem naživu,“ řekl později s tím, že je šťastný, že se nikomu dalšímu nic nestalo. K explozi došlo kolem 11. hodiny dopoledne.

Policie a místní politici posléze zveřejnili otevřený dopis, v němž pochválili veřejnost za to, že nedovolila, aby „výbuch vytvořil neshody, nedůvěru a strach v komunitě“, a potvrdil tak „hrdé dědictví Liverpoolu jako multikulturního města“.

Vyšetřovatelé o atentátníkovi zjistili, že mu byl odmítnut politický azyl. Muž se v minulosti potýkal s psychickými problémy a v roce 2017 konvertoval ke křesťanství.

Svého hrdinu má i útok na americký Kapitol ze 6. ledna. Policista Eugene Goodman odlákal dav, který vnikl do sídla Kongresu, od otevřených dveří do prostor Senátu. Bílí demonstranti, někteří se symboly americké Konfederace, pronásledovali černošského policistu po schodech a nebýt strážníka, mohli se dostat přímo k některým jimi nenáviděným politikům.

Policistův pohled do nestřežených otevřených dveří, patrný na zveřejněném videu, dokazuje, že si nebezpečí byl dobře vědom.

Goodman rozptýlil pozornost davu a odlákal ho opačným směrem. Demonstranty od senátorů dělily pouhé metry. Dotčené dveře personál podle informací deníku Washington Post zavřel až několik minut poté, co okolo prošel policista s davem.

Tahle situace nebyla toho dne jediná, kdy byl Goodman nápomocný. Jiné video ukazuje, jak policista běžící chodbami Kapitolu stačil upozornit senátora Mitta Romneyho, že kráčí vstříc demonstrantům. Romney patří mezi přední vnitrostranické kritiky tehdejšího prezidenta, a tak je otázkou, jak by při střetu s rozvášněnými příznivci Donalda Trumpa dopadl.

Romney mu později za pomoc poděkoval, vyznamenání Eugenu Goodmanovi udělil i celý Senát a jeho hrdinství nezůstalo nepovšimnuto ani v nejvyšším patře americké politiky. Policista doprovázel na inauguraci viceprezidentku Kamalu Harrisovou.

Případ Larryho Nassara, který působil jako týmový lékař ženského olympijského gymnastického týmu USA, otřásl nejen gymnastickým světem. Ze zneužívání ho obvinilo přes 250 žen a v roce 2018 byl kvůli svým činům odsouzen až ke 300 letům za mřížemi.

Mezi ženami, které proti Nassarovi promluvily, byla i jedna z nejlepších gymnastek historie Simone Bilesová.

Právě Bilesová se spolu s dalšími gymnastkami, McKaylou Maroneyovou, Aly Raismanovou a Maggie Nicholsovou, v září tohoto roku postavila před výbor amerického Kongresu, aby veřejně svědčila o tom, jak FBI přistoupila k vyšetřování Nassarova případu poté, co na adresu lékaře obdržela první obvinění již v červenci roku 2015 (popsali jsme zde).

„Aby bylo jasno, viním Larryho Nassara a také viním celý systém, který mu zneužívání umožňoval,“ nechala se s odkazem na USA Gymnastics a olympijský a paralympijský výbor USA slyšet Bilesová.

Nejen díky odvaze těchto gymnastek se stále víc mluví o nevhodném chování napříč sporty i v jiných oblastech. Ženy otevírají témata, která dlouho zůstávala tabu a která se zametávala pod koberec. Najít sílu takto vypovídat pro ně přitom znamená i najít sílu vracet se k zážitkům, které by raději nechaly za sebou.

Dodávají tím odvahu ostatním řešit to, co je trápí. Připomeňte si třeba, jak letos v listopadu přiměly soustavným tlakem hráčky házené Mezinárodní házenkářskou federaci konečně zareagovat a změnit sexistická pravidla, která určují, co smějí mít hráčky na sobě; už to nemusejí být výhradně „bikiny“.

Maryja Kalesnikavová byla jednou z hlavních tváří a organizátorů loňských protestů proti zfalšovaným prezidentským volbám a nedemokratickému režimu diktátora Alexandra Lukašenka. Mezinárodně známou tváří se stala na jaře, když se autoritářskému režimu postavila společně s Veronikou Capkalovou a Svjatlanou Cichanouskou, která nakonec kandidovala ve volbách proti Lukašenkovi.

Zatímco Cichanouskou režim donutil k emigraci do Litvy a zemi opustila i Capkalová, Kalesnikavovou loni 7. září unesli maskovaní muži a posléze se ji násilím pokusili dostat z Běloruska na Ukrajinu. Jedna z opozičních lídryní ale roztrhala svůj cestovní pas a z auta, které ji mělo vyvézt ze země, vylezla oknem. Nakonec byla zadržena a skončila ve vazbě kvůli obvinění z pokusu o nelegální přechod hranice; strávila tam deset měsíců.

Proces s Kalesnikavovou začal letos na začátku srpna a konal se za zavřenými dveřmi bez účasti médií. Rozsudek vyhlásil soud veřejně. Maryja si za „spiknutí s cílem uchopení moci“ a za „výzvy k akcím ohrožujícím národní bezpečnost“ vyslechla tvrdý trest: jedenáctiletý žalář (více zde).

Před budovou soudu stála to dopoledne dlouhá řada lidí, kteří chtěli Kalesnikavové vyjádřit svou účastí solidaritu.

V září byla Kalesnikavové udělena Cena Václava Havla za rok 2021.

A v prosinci letošního roku pak získala spolu s Cichanouskou a Capkalovou též prestižní evropské ocenění - Cenu Karla Velikého - za odvahu a nasazení v boji za svobodu a demokracii.

V záhlaví této kapitoly by klidně mohlo stát „všechny ženy v Afghánistánu“.

Země se v létě ocitla v rukou militantního hnutí Tálibán. Velká část afghánské ekonomiky zkolabovala, lidé trpí hladem, střízlivé odhady mluví o tom, že během zimy bude humanitární a potravinovou pomoc potřebovat až 24 z 38 milionů obyvatel. A z žen se znovu staly podřadné bytosti.

Tálibán jim sice slíbil zaručit rovnoprávnost v souladu s islámským právem, vzápětí však ženám zapověděl podnikat, studovat, přišly o místa ve státní správě. Ženy pochopitelně nejsou zastoupeny v nové vládě a nezastávají ani žádné vyšší pozice.

Na konci listopadu pak vydalo tálibánské ministerstvo pro podporu ctnosti a prevenci neřesti nařízení označené jako „náboženská směrnice“, podle které nesmí afghánské televize vysílat seriály, kde vystupují ženy. Novinářky na obrazovkách musí nosit islámský závoj.

Mnohé se s tím nechtějí smířit. Opakovaně vycházejí do ulic protestovat, byť proti nim ozbrojenci hnutí zasahují velmi tvrdě (popsali jsme například zde), za trest je bičují, některé přišly o život (více zde). Obzvláště brutální byla smrt zdokumentovaná v severoafghánském Mazáre Šarífu, kde ozbrojenci zabili bojovnici za práva žen Fruzán Safíovou. „Poznali jsme ji podle oblečení. Kulky jí úplně zničily obličej,“ uvedla sestra oběti Rita, která je lékařka. „Měla střelná zranění po celém těle. Tolik, že se to ani nedalo spočítat - v hlavě, v srdci, v hrudníku, v ledvinách, v nohou. Zásnubní prsten a tašku jí někdo vzal,“ dodala.

Ženy vědí, co jim za odpor proti Tálibánu hrozí. Ale nechtějí to vzdát. A tím se dostáváme ke jménu Frešty Mowahídiové.

Před nástupem militantního hnutí k moci byla úspěšnou podnikatelkou v oděvním průmyslu. „Musela jsem všechno zavřít. Takže se teď díváte na ženu, která pracovala na mnoha místech této země a nyní musí zůstat doma. Představte si, kolik dalších žen jako já teď musí být doma? Jen v jedné firmě pro mě pracovalo patnáct žen. Všechny jsem je musela propustit,“ svěřila se v rozhovoru pro RFE/RL.

Společně s dalšími ženami si slíbily, že změnám nebudou bezmocně přihlížet. „Budeme bojovat a bránit svou zemi. Mám dvě děti, které jsem připravena obětovat za svou vlast. Jsem připravena obětovat i sebe. Když bylo zabito mnoho našich mladých lidí, proč bych to neměla udělat já? Je lepší mít občanskou válku, než aby si další generace musela protrpět tím, čím jsme si prošly my.“