Článek
Ján Kuciak a jeho snoubenka Martina Kušnírová byli 21. února 2018 zavražděni ve svém domě ve Velké Mače. Vražda vyvolala na Slovensku největší vlnu protestů od pádu komunismu, které vyústily v demisi tehdejšího premiéra Roberta Fica. Ten se ale do čela kabinetu vrátil v říjnu 2023. Opozice ho kritizuje za to, že ohrožuje principy právního státu a že zemi otáčí směrem k Rusku.
Události po Kuciakově vraždě před sedmi lety vedly k řadě změn ve slovenské společnosti.„Ukázalo to, kolik máme občansky angažovaných lidí, kteří se nebojí být aktivní ve věcech veřejných,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy europoslankyně Veronika Cifrová Ostrihoňová z opozičního hnutí Progresivní Slovensko.
S nástupem nové vlády Roberta Fica ale podle ní země opět balancuje na hraně a svoboda médií dostává zabrat. „Současná vláda napadá některá média, označuje je hanlivými přívlastky, čímž jim vlastně kreslí na záda kříže,“ shrnuje Cifrová Ostrihoňová, která před svým bruselským postem pracovala v televizi Markíza i v někdejší veřejnoprávní RTVS.
Jak se slovenská společnost změnila od vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové?
Za sedm let se toho udělalo možná víc, než by se stihlo za desetiletí. Společnost se velmi změnila. Vražda byla vlastně takovým katarktickým momentem pro Slovensko. Došlo ke katarzi toho, co bylo na Slovensku shnilé a co nefungovalo. Ukázalo to ale i dobro, které máme. Ukázalo to například, kolik je na Slovensku občansky angažovaných lidí, kteří se nebojí být aktivní ve věcech veřejných.
Vzpomeňte si na protesty v roce 2018, kolik lidí bylo ochotno vyjít na náměstí a žádat změnu. Přineslo to pak změnu vlády, změnu premiéra. Tedy odhalilo to i tuto pozitivní tvář Slovenska.
Do jaké míry to ovlivnilo novinářskou práci? Vy sama jste bývala novinářkou, změnilo se nahlížení na novináře?
Určitě. Lidé si zcela jistě uvědomili, jak je důležitá bezpečnost a ochrana novinářů a novinářek. Do té doby společnost moc neřešila problematiku novinářů. Pamatuji si, že po vraždě došlo k větší spolupráci redakcí, samozřejmě to se postupem let zase potom rozfragmentovalo. Nicméně téma toho, že novináři tu jsou a že svoboda a bezpečí médií není samozřejmostí, to se i dnes mnohem víc přetřásá.
Také se z mnohých novinářů staly veřejně známé osoby. Z některých dokonce do určité míry autority. Zkrátka novinařina jako taková získala větší důvěru. Alespoň tehdy to tak platilo, dnešní vláda se snaží přizpůsobit novinářskou svobodu k obrazu svému.
Nebezpečné zacházení s nenávistí
Právě na nedostatek novinářské svobody si nyní řada novinářů na Slovensku stěžuje. Jak byste charakterizovala dnešní stav?
Současná vláda napadá některá média, označuje je hanlivými přívlastky, čímž jim vlastně kreslí na záda kříže. Vidíme totiž, že agrese v online i televizním prostoru může prorůst do reálného života. Vždyť už jsme například měli atentát na pana premiéra. Divím se proto, že se dnes tak lehkovážně zachází s nenávistí. I ze strany našich vládních představitelů, že neváhají být útoční vůči novinářům.
Ženy novinářky na Slovensku, to je samostatná kapitola. Jsou vystaveny větší míře hejtů ve veřejném prostoru než jejich mužští kolegové. A přitom třeba ani nepíší o korupčních kauzách, prostě jen stačí, že jsou ženy.
Čím si to vysvětlujete?
Trochu je to o tom, že pokud je ta žena výraznější, a takové novinářky máme, tak automaticky přichází hejt. Samozřejmě je to trochu i patriarchálním nastavením společnosti. Nejsou v naší zemi, ačkoli jsme měli prezidentku v úřadě, vidět tak výrazné ženy, které se nebojí jít do konfrontace.
Sama z dob, kdy jsem pracovala jako novinářka, mohu potvrdit, že úroveň hejtů je vůči ženám jiná. Je víc fyzická, je víc o narušení sexuální integrity, víc se vyhrazuje vůči rodině, dětem. I taktiky a nátlaky, které jsou používané, jsou jiné. Například na některé novinářky přichází kontrola ze sociálky, posílají se jim agresivní zprávy, snaží se je zastrašit přes děti a podobně. Některé novinářky se dnes bojí jít večer samy po ulici. Víte, ono to není jen o jednom agresorovi, ale burcuje to další agresory. A to je opravdu nebezpečné, atmosféra ve slovenské mediální sféře je napjatá. Velmi se to u nás zhoršilo.
Slovenský propad
To dokládají i čísla. Podle žebříčku hodnocení mediální svobody organizace Reportéři bez hranic se loni Slovensko propadlo o 12 míst na 29. místo ze 180 hodnocených zemí. Jak moc vnímáte, že je na Slovensku ohrožena svoboda médií?
Vidíme, že vláda velice rychlým a chaotickým procesem rozložila instituci veřejnoprávní televize RTVS, kde jsem také kdysi pracovala. Nyní je to STVR, není tam žádné vedení, které by bylo trvalé, panuje tam chaos. Vláda útočí na svobodu médií, podprahově se podkopává i důvěra v tradiční média. Je to naplánovaná kampaň, kterou tato vláda dělá. Na tiskových konferencích například opakovaně zmiňuje některé redakce jako je SME, Aktuality.sk, Denník N, že jsou protislovenské, napadá je slovně a podobně.
Rozhovory naopak dávají netradičním médiím, které často nedodržují základy novinářské etiky. Situace je tedy zlá a to se pak odráží v celé slovenské společnosti. Je polarizovaná, nasycena hněvem a nenávistí.
Slovensko také patří mezi země, které jsou náchylné věřit dezinformacím. Jak s tím z pozice europoslankyně můžete bojovat?
I to, jakým způsobem naše vládní koalice komunikuje, vede k tomu, že lidé dezinformacím uvěří. Víte, pro politiky je to výhodnější: Na svých facebookových stránkách mají nestandardní rozhovory, které postrádají nadhled, politici v nich nemusejí čelit nepříjemným otázkám, v podstatě prezentují jen to, co oni sami chtějí.
Na ministerstvech se ruší oddělení strategické komunikace. Lidé, kteří tam roky pracovali a dohlíželi na boj s dezinformacemi, jsou propuštěni. Například boj proti hybridním hrozbám už neexistuje. Je to prostě promyšlená strategie, jak nechat zaplavit veřejný prostor jen tím, co politici chtějí.
Co se s tím dá tedy dělat na evropské úrovni?
Přijalo se hodně legislativy, která může být nápomocná. Řeší to třeba Akt o svobodě médií, který bude účinný od konce srpna toho roku. Nebo Akt o digitálních službách, který je dnes tak moc napadán ze strany USA a technologických gigantů.
Mediální výchova pokulhává
Boj s dezinformacemi by měl ideálně začít už ve školách. Do jaké míry se na Slovensku vyučuje mediální výchova či mediální gramotnost?
V tom je Slovensko velmi slabé, v mezinárodních srovnáních se propadáme. Ve školách není podporované kritické myšlení, celkově školství nemá žádnou strategii, ministři se tam střídají jako na běžícím páse. Když ale školství nepodchytíme, budeme ještě méně odolní vůči dezinformacím. Školy by měly učit, jak fungují sociální sítě, jak fungují algoritmy na sociálních sítích, jak třídit informace a podobně. Pouštíme děti do internetového prostoru naprosto nepoučené. Je to, jako kdybychom je pustili na ulici a neřekli jim, že na červenou se nepřechází.
Slovensko bojuje i s odlivem mozků. Mladé lidi jednoduše řečeno Slovensko neláká?
Mladí to mají na Slovensku nesmírně těžké. O to důležitější je, aby právě to školství fungovalo správně. S odlivem mozků samozřejmě už nějakou dobu bojujeme, ale pozor, není špatné, když jdou mladí lidé studovat do zahraničí. Jen ať jdou. Problém ale je, že se často nechtějí vrátit. Neumíme je přilákat zpět.
Jdou primárně za vidinou vyšších výdělků?
To není to hlavní. Často mi mladí říkají, že je odrazuje atmosféra na Slovensku. Za hranicemi cítí, že je společnost tolerantnější, slušnější. Mladí zkrátka nechtějí žít v polarizované, nenávistné atmosféře, kde se v televizi hádají politici, kde zdravotnictví a školství nefunguje.
Pozorujete, že se mladí Slováci dnes dokonce stydí za svoji zemi?
To bych nikdy neřekla, za Slovensko se nestydím, protože Slovensko není Robert Fico. Stydím se ale za kroky jeho vlády. Dávám si nicméně velký pozor na to, abych neztotožňovala zemi s jejím vedením.
Málo se o tom mluví, ale na Slovensku je stále hodně dobrého. Podívejte se třeba na hrdinství lidí, kteří vyšli na náměstí a protestovali. Byli ochotni vyjádřit svůj názor, stát venku, i když byla velká zima. Stále v tom totiž vidí smysl.
Dalším pozitivním příkladem je to, kolik lidé vybrali na pomoc Ukrajině. Víte, na tato pozitiva je zapotřebí upozorňovat. Pokud budete mít jen pocit, že se má zhasnout a odejít, tak pak země nemá budoucnost. Ale Slovensko ji má.
Jak „čtou“ Slovensko vaši bruselští kolegové?
Jsem překvapená, jak detailně jsou o situaci na Slovensku informovaní. Bohužel někteří se mě ptají, proč naši vládní představitelé jezdí víc do Moskvy než do Bruselu.
