Se souhlasem Moskvy a Pekingu vydělává Kim na otrocké práci svých lidí

Odevzdat pas, zaručit se třeba i rodinným příslušníkem a odjet pracovat do zahraničí. Takový scénář zažily v uplynulých třiceti letech desítky tisíc Severokorejců, kteří pro režim ve světě vydělávali miliony dolarů ročně.

Dlouho to fungovalo jako oboustranně výhodná praxe: na jedné straně atraktivní útěk z izolované země, na straně druhé cenná zahraniční měna pro KLDR.

Taktika ověřená časem nicméně narazila na rezoluci Rady bezpečnosti OSN z roku 2017, která byla reakcí na severokorejský vývoj jaderných zbraní a balistických raket. Zavazovala země, aby nejpozději do dvou let pracovníky KLDR coby zdroj tvrdé měny pro Pchjongjang vyhostily.

To se však v některých případech nestalo, jak dokládá čerstvě publikovaná jihokorejská zpráva o lidských právech v KLDR. Vyplývá z ní, že tisíce Severokorejců dál pracují v Číně a Rusku.

„Severní Korea našla různé způsoby, jak se vyhnout sankcím a pokračovat ve vysílání pracovníků do Ruska a Číny, včetně jejich vysílání na studentská a turistická víza,“ uvádí zpráva.

Vzhledem k uzavření hranic během pandemie se mnozí občané KLDR ocitli v pasti a nezbývá jim než pokračovat v práci pro svou vládu, popisuje deník The New York Times.

Pro režim severokorejského diktátora Kim Čong-una, který potřebuje zahraniční měnu a zároveň významně investuje do rostoucího jaderného arzenálu, jsou tito pracovníci důležitým zdrojem peněz, připomíná list.

Obchodní vztahy s okolním světem totiž KLDR prakticky nemá a ekonomiku se snaží zachránit například i bizarním prodejem západního zboží (detailněji zde).

Skupiny pro lidská práva přirovnaly podmínky, kterým čelí severokorejští pracovníci v zahraničí, ke „státem sponzorovanému otroctví“. Každý z dělníků musel pro severokorejskou vládu vydělat nejméně sedm až deset tisíc dolarů ročně.

Podobně tak režimu museli odvádět i různé dary, například příspěvky na renovaci paláce slunce Kumsusan – mauzolea v Pchjongjangu, kde odpočívají Kimův otec a dědeček.

Svůj výdělek dělníci dlouho ani neviděli. Nechávali si ho u sebe jejich nadřízení až do doby, kdy se měli vrátit domů, a dávali jim jen pár drobných měsíčně, uvedl jeden z přeběhlíků.

Zatímco někteří z pracovníků se vrací téměř s prázdnou kapsou, jiní si domů odnášejí až 30 tisíc dolarů (v přepočtu asi 644 tisíc), což jsou v ekonomicky zdevastované KLDR velké peníze.

Pro Severokorejce není možné ze země svobodně vycestovat. Před vysláním do zahraničí tak vláda každou osobu pečlivě prověřuje z hlediska politické loajality. Lidé, jejichž příbuzní přeběhli na jih, jsou automaticky odepsaní.

Když už se Severokorejcům podaří získat práci v zahraničí, ani tam před režimem neutečou. Policie kontroluje jejich dopisy, zda nevykazují známky neloajality. Když pracovníci cestují mimo své ubytovny na nákupy, musí se pohybovat ve skupinách po třech nebo čtyřech, aby se mohli navzájem špehovat.

Práce v zahraničí se nicméně stala natolik žádaným „privilegiem“, že se v průběhu výběrového řízení často platí úplatky úředníkům. Pracovníci také uplácejí nadřízené, aby jim pobyt raději prodloužili, než aby byli posláni domů.

Jednou z velkých pobídek, kterou mají pracovníci oproti životu v KLDR, je dostatek jídla. Odborníci v únoru varovali, že severokorejský režim čelí rozsáhlé potravinové krizi v důsledku výrazného poklesu produkce způsobeného špatným počasím, přísnými hraničními kontrolami a mezinárodními sankcemi.

V druhé řadě pak mají i přístup k internetu a mohou mimo dohled svých nadřízených sledovat například i jihokorejské seriály, za což Kimův autoritářský režim tvrdě trestá.

Povolení práce severokorejských pracovníků v Číně a Rusku poukazuje podle listu na hlubší vazby, jež obě mocnosti s KLDR mají.

Pchjongjang měl minulý týden podle Bílého domu vyjednávat s Moskvou o dodávkách zbraní výměnou za potraviny (psali jsme zde).

Rusko a KLDR si notují i na půdě OSN. Severní Korea na Valném shromáždění hlasovala proti odsouzení ruské agrese, zatímco Moskva v Radě bezpečnosti vetovala americký návrh na zpřísnění sankcí vůči Pchjongjangu.