V kapse, Rusové útočí ze tří směrů. „Až to začne padat, skočte do první jámy“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině/

Brzy ráno pípne hlasová zpráva. Namluvila ji Karolína. „Teď nám psal náš člověk, co tam zůstal přes noc, že situace je nanic. Že je tam pod obstřelem. Musíme tam jet okamžitě,“ hovoří rychle. Je zjevně ve stresu. Vzápětí přijde druhá zpráva.

„Musíš vzít vlastní auto, protože my budeme vyvážet nějaké raněné. V CASEVACu nebude místo. Bude tam celkem masakr, je na tobě, jak se rozhodneš,“ dodává.

Karolína (vojenská přezdívka Karol) je jednadvacetiletá studentka z Brna, která Seznam Zprávám už dřív popsala, jak pomáhala a ošetřovala raněné v polní nemocnici v Bachmutu. Na Ukrajinu se vrátila a opět působí u frontové linie. Spolu s dalšími českými dobrovolníky z projektu Fénix tvoří takzvanou CASEVAC jednotku, která evakuuje raněné z bojiště.

Vyjíždějí i na „nulku“ (linii doteku) a raněné svážejí na místo, kde si je převezme jednotka MEDEVAC, kterou už tvoří lékařský personál, a sanitkou (pokud je vůbec k dispozici) je odváží do nemocnice.

Před panelákem v Kramatorsku Karol hlásí, že je pořád rozrušená ze včerejšího nočního převozu raněného.

„Měl jasnou amputačku, ale byl relativně v pohodě. Celá cesta byla dobrá, ale pak jsem vjela do největší bažiny široko daleko a my zapadli. Byla úplně bezmračná noc a my zůstali na nejvíc odkrytém místě. Všude bahno. Půl hodiny jsme se snažili vyhrabat. Naštěstí přijelo nějaké BVP (bojové vozidlo pěchoty, pozn. red.) a díky bohu nás vytáhlo. Měli jsme fakt štěstí, že tam nebyl nějaký dron a že nás neodstřelovali,“ popisuje čerstvý zážitek. Z nahromaděného stresu se později pozvracela.

Poznávám „velitele“ týmu Fénix, osmatřicetiletého Taylora. Vysoký, světlovlasý, vysportovaný Čech s vojenskými zkušenostmi. Připravuje CASEVAC – terénní auto, které má vzadu místo jedné sedačky lehátko pro zraněné.

S Karol postupují rychle, důkladně a důsledně. Doplňují zásoby zdravotního materiálu, připravují vodu s minerály, sterilované jídlo, kontrolují vysílačky, noční vidění, zásobníky a zbraně. Na zadních potazích je ještě zaschlá krev.

Dozvídám se detaily o tom, proč mají tak naspěch.

„Je tam náš Fox. V noci to tam zasypala arta (artilérie, pozn. red.). Dopadlo to do vedlejšího okopu. Vedle něj. Nějaké lidi to posekalo. Uvidíme, jak to tam bude vypadat,“ popisuje situaci na postu, kde trojice českých dobrovolníků několik posledních dnů působí. Vzdušnou čarou to prý není daleko, ale kvůli těžkému přístupovému terénu se tam jede zhruba hodinu a půl.

„Potřebuješ neprůstřelnou vestu, helmu, balistické brýle, lékárnu s turnikety (škrtidlo, pozn. red.). Pojedeme nalehko. Na otočku. Nebudeš tam spát. V okopech je málo místa a ani bychom tě tam nenechali,“ instruuje mě Taylor.

„Já pojedu s Karol v CASEVACu, ty s Pašou svým autem. Držte se za námi v těsném, ale bezpečném odstupu. Dopravní předpisy vůbec neřešte. Žádná červená, žádná přednost. Prostě tam, kam jedeme my, jeďte i vy,“ dodává.

Paša, občanským jménem Pavel, je Ukrajinec z Chersonu. Většinu života ale prožil jako svářeč v Čechách. Když vypukla válka, vrátil se domů a zapojil se do armády. Na začátku vozil utečence a humanitární pomoc, pak raněné z bojišť v okolí Severodoněcku nebo Bachmutu.

„Batalion Donbas,“ ukazuje na vlaječky dvou BVP, která míjíme. Ve znaku mají ptáka letícího střemhlav dolů. „To jsou vojáci, kteří před okupací v roce 2014 uprchli z Doněcku a z Krymu a teď to dobývají zpět. Fakt borci. Říká se jim muži v černém. Velcí bojovníci,“ vysvětluje Paša.

Po výjezdu z Kramatorsku projíždíme vesnicemi. Domy jsou pobořené. Civilisté je povětšinou opustili, v některých mají základnu vojáci. Řeku přejíždíme po provizorním mostě, protože ten regulérní je vybombardovaný. Silnice jsou plné hlubokých děr.

Po zhruba čtyřiceti minutách parkujeme auto u oprýskaného domu a s Pašou se přesouváme do CASEVACu. On na sedačku, já si lehám na platformu, kde jsou nosítka. Snažím se nepotrhat termofolii.

„Teď to bude deset kiláků ještě dobré, ale pak přijde totální Mordor. Budete omlácení,“ varuje všechny Taylor. K volantu si sedá Karol, aby si pořádně osvěžila cestu. Špatné odbočení může být fatální.

Po patnácti minutách nás Taylor upozorňuje na MEDAVAC Point, kde stojí pár aut přebudovaných na sanitky. Sem vozí Taylorův a další CASEVAC týmy raněné. „Odsud pojedeme asi 25 kilometrů, což bude asi 50 minut cesty totálně rozjebaným terénem. Odsud už není žádné spojení,“ upozorňuje a dostáváme školení.

„Když se zahrabeme nebo auto zastaví, automaticky vystupujeme. Jiný protokol platí pro mě, jiný pro tebe – budu ti říkat Johny,“ dostávám přezdívku. Mám se držet Karol a poslouchat ji. „Pašo, my se budeme starat o to, abychom to auto vyprostili a mohli odjet co nejrychleji pryč. Případně budeme sestřelovat drony. Ty nad tím sektorem pracují ostošest,“ dodává.

„Mějte oči i uši nastražené. Je tu spousta nepřátel, které nevidíme. Většinou jsou ve vzduchu, takže se nebát podívat do nebe. První, co po vypadnutí z auta hledáte, je úkryt. Abyste nebyli vidět a byli pod úrovní terénu. Základ je nikdy nebýt vysoko. Pokud začne něco padat, skočit do první jámy,“ říká Taylor.

Projíždíme po lesních pěšinách převážně borovým lesem. Před válkou to byl národní park. Cesty jsou vyježděné těžkou technikou, a protože bylo posledních pár dní teplo, jsou plné bahna. Špinavá voda stříká vysoko až na přední sklo. Karol projíždí vyjetými kolejemi, přejíždí pařezy, šutry, někdy pomalu, jindy v rychlosti a smykem. Změna rychlosti je záměrná.

„Jde o to, že ruské drony to tu docela dobře sledují a načítají si rychlost, kterou jedeš, aby na místo, na které mají zaměřenou ‚artu‘, (Rusové) poslali minomety v předstihu. Proto nejezdíme konstantní rychlostí, ale střídáme to. Aby si nenačítali naši rychlost,“ vysvětluje.

Auto skáče a vše uvnitř taky. Po cestě míjíme několik rozbitých CASEVACů, které zasáhlo dělostřelectvo. Intenzita výbuchů je mnohem silnější a častější. Na jednom úseku zazní rozkaz vyskočit z auta. Naproti je v bahně zapadlý džíp a nemůže se hnout. „Přesně tady jsem zapadla včera,“ říká Karol, s níž se schovávám v lese. Taylor s Pašou pomocí lana pomáhají džíp vytáhnout. Celá akce trvá maximálně deset minut a jede se dál.

Dozvídám se, že projíždíme prostorem, který byl teprve nedávno osvobozen od Rusů. Stále se tu prý pohybují jejich průzkumné jednotky. Kde přesně se nacházíme, nesmím kvůli bezpečnosti ukrajinských jednotek prozradit.

„Kdyby ses podíval na internetové mapy, které ukazují červeně pozice Rusů, tak uvidíš takový oblouk nebo kapsu a přesně do ní jedeme. Protivníka budeme mít buď před sebou, anebo nalevo od nás, ale nevíme, jakým směrem je k nám blíž.“ Podle Taylora se nacházíme stovky metrů od pozic nepřítele. Kdyby prý nějaká ruská jednotka postoupila, tak se klidně může přiblížit na sto, dvě stě metrů.

„Mějte na paměti, že vždy máme staré informace. Situace se tu mohla přes noc změnit. Od rána nemáme s postem spojení, takže to nemáme jak ověřit a nevíme, do čeho jedeme,“ vysvětluje Taylor.

Po necelé hodině zastavujeme. Obyčejný borový les, některé stromy jsou vpůli zlomené. Kolem cesty je několik okopů. Na zemi se válí větve a kusy stromů. Sem tam krabice s nábojnicemi a nějaký nepořádek.

„Ahoj,“ přichází k nám s úlevným úsměvem ve tváři silnější mladík. Patří k Taylorovi a také vozí raněné.

Taylor se ujistí, že je v pořádku, a dostáváme s Foxem úkol a lopaty. Vykopat okop pro auto. Ideálně tak hluboký, aby se pneumatiky ocitly pod úrovní terénu. „Když to sem vlítne, ať šrapnely nerozjebou kola a motor,“ vysvětluje Taylor. Bereme lopaty a pouštíme se do práce.

Výbuchy jsou intenzivní a blízko. „Hlavně poslouchej hvízdot. Když ho uslyšíš, tak padni na zem, to totiž znamená, že to letí blízko,“ upozorňuje mě Fox. O pár minut později to hvízdne a v sekundě oba ležíme na jehličí a krčíme hlavu k zemi.

Ozve se strašná rána, ale v okolí nic vidět není. Dopadlo to mimo naše zorné pole. Chvilku počítám výbuchy. Ozývají se několikrát do minuty. Někdy samostatně, jindy v sériích. Dál i blízko. Něco jsou naši, něco nepřítel.

Ptám se Foxe na včerejšek.

„Na hovno. Dva mrtvý a jeden zraněný. Nakouřila nás…“ zazní obří rána. Vylekám se, zakřičím a instinktivně zalehávám „Nakouřila nás ‚arta‘,“ pokračuje klidně ve vyprávění. „Dopadla do okopu vedle. Asi tak 40 metrů od nás.“

Vlastně měl štěstí, protože byl právě na výjezdu.

„My jsme měli nahlášeného raněného, takže jsme pro něj jeli na předek, asi 500 metrů odsud. Tam jsme na něj čekali. Co jsem pochopil, tak je tahají nějakým obrněným autem přímo z lajny. Ve vysílačce bylo slyšet, že se to auto převrátilo na bok,“ popisuje předchozí noc strávenou v okopu.

„Takže se čekalo na jiné auto, které ho odveze k nám, abychom ho mohli ošetřit a naložit na transport. Mezitím už jsme slyšeli, jak přes nás lítá ‚arta‘. V té tmě nevíš, kam to lítá. Když jsme se vraceli zpátky, tak ve vysílačce bylo, že to vysypali do nás na postech,“ vypráví Fox. Když přijeli, byl to děsivý pohled. Střela dopadla kousek od nedalekého okopu.

„Tam paní bez ruky, bez nohy. Nebylo to hezké. Byla to vojačka, medička,“ říká. „Auto jsem tedy nechal dál od postu, aby nám ho Rusáci nerozstříleli, a běželi jsme se schovat do našeho okopu. Když jsme tam byli, tak jsme padli na zem a asi hodinu tam po nás ještě šili. Bylo to fakt hodně blízko.“ Okop a všechno uvnitř prý skákalo.

Fox rozpřáhne ruce a ukazuje na kusy stromů a popadané větve. Posekaly je šrapnely. Následek nočního bombardování.

Kopeme s Foxem jámu, bouchá to kolem nás a u toho si povídáme. Na této pozici je pár dní, na Ukrajině přes měsíc. Vzpomíná na svou první cestu. Jel v noci. „Vezli jsme chlapíka, měl hodně poraněný hrudník. Musíš si dávat bacha, kam zahýbáš, protože jinak vjedeš k Rusákům. Jedeš pod tlakem, vzadu máš frajera, který řve bolestí při každém hrbolu, který přejedeš, takže se snažíš jet opatrně, aby moc netrpěl a zároveň, abys ho dovezl včas. Není to úplně jednoduchý,“ popisuje svou dobrovolnickou práci Fox, povoláním automechanik.

„Včera jsem vezl jednoho, který měl průstřel kotníku. Ten komunikoval, mluvil trochu česky, protože pracoval v Praze, kde dělal nějaké dlažby. Když jsem ho dovezl do transportu, řekl mi, že jsem jeho bratr, což bylo moc hezký,“ svěřuje se.

Co s ním vlastně dělá pohled na krev? „Vůbec nic to se mnou neudělalo. Mám v hlavě, že ten frajer potřebuje pomoc, a neřeším, jestli tam je krev. Viděl jsem vojáka, který neměl nárt. Kus nohy mu chyběl, byly tam vidět tkáně. A nic no,“ krčí rameny.

Od Foxe se dozvídám, že na této pozici jsou teď tři CASEVAC auta, tedy šest lidí, kteří převážejí raněné. „Když jsme sem přijeli, tak tu nebylo ani jedno auto. Všechna byla zničená. Tady jsou auta spotřební materiál. Hned odcházejí. Je jich tu potřeba kvantum. Cesty stojí za hovno a ty potřebuješ raněného odvést co nejrychleji,“ naráží Tomáš na to nejdůležitější, co tu zachraňuje životy a čeho je tu zoufalý nedostatek: kvalitní auta. „Přes ty díry letíš třeba padesátkou, šedesátkou, protože těm lidem jde o život. A tobě taky,“ říká.

Máme vykopáno. Karol zaparkuje auto do jámy, kolem kol ještě vytvoříme val a naházíme na kapotu, přední sklo a střechu větve. Kvůli dronům. Pak se máme jít všichni tři schovat do okopu. Měří tak tři krát tři metry a zhruba 1,5 metru na výšku. Uvnitř jsou kamínka na dřevo, dřevěná pryčna, generátor, vysílačky, nabíječky a zásoby s jídlem a pitím.

Ptám se Karol, jaké to tady je oproti její předešlé štaci v polní nemocnici v Bachmutu?

„Bachmut byl oproti tomu, co je tady, pohoda. Tam byla dojezdová vzdálenost se zraněným nějakých patnáct minut. Tady hodinu a půl, klidně dvě. Jezdíme tu brutálními sračkami. Když jedeš rychle, pomalu nebo neopatrně, zapadneš. Přesně to se nám stalo včera. Je to tu těžká improvizace,“ říká Karol. Její slova přeruší Taylor.

„Jedu dopředu vyzvednout dva poraněné. Jeden lehce, druhý středně. Budeme tam čekat vepředu, dokud ho nepřinesou. Vy počkáte v okopu,“ instruuje nás.

Po hodině přijíždí zpět. Jednoho vojáka vynesou medici na nosítkách a přenášejí do druhého vozu. Druhý může chodit sám. Kulhá. Uniformu má na některých místech nasáklou krví. Pomalu se svléká a na těle má spoustu ran.

„Šrapnelová zranění. Nic velkého. Nemá to hluboko. Je na příjmu, dýchá, odkašlává. Na místní poměry to je dobré,“ konstatuje Taylor, který mu rány dezinfikuje a ošetřuje. Bojuje se tam prý ve velkém. Raněných je hodně. Jezdí tam další CASEVACy z okolí.

Pomalu se stmívá a Taylor organizuje můj a Foxův odjezd. U našich okopů se objeví dva vojáci. „Jejich jednotky se evakuovaly a oni to nestihli. Nemají spojení, nemají nic. Je třeba je odvézt k základně,“ popisuje situaci Paša.

Nasedáme do džípu. My čtyři dozadu, Paša a Karol dopředu. Cesta zpět je na ní a jejích řidičských schopnostech. Taylor zůstává na pozici s druhým autem a je připraven na svoz zraněných. Karol se nesmí zabořit, špatně odbočit a musíme mít štěstí, že nás nelapí ruský dron.

Padesát minut uběhne rychle. Vojáci vystupují v první vesnici, my s Foxem přesedáme do mého auta, Karol s Pašou se vracejí zpět na pozici. Budou tam přes noc.

Fox zapíná mobil a píše zprávy domů. Má ženu a tři děti. Stýská se jim i jemu, ale práce, kterou dělá na Ukrajině, mu dává větší smysl než opravování aut. „Já jsem tu fakt proto, aby moje děti nemusely,“ vysvětluje, proč riskuje svůj život, aby zachránil životy jiným.

V noci dorazíme do Kramatorsku. Zde znějí pouze sirény, ze kterých si už nikdo nic nedělá. Myslíme na Pašu, Taylora a Karol, jakou noc mají asi oni.

Ráno mám v telefonu namluvenou zprávu. „Jsme v pohodě. Noc byla průměrná, takže nic hrozného. Kopeme dál okopy pro auta, protože nad námi krouží Orlany (ruské drony Orlan-10, pozn. red.) a bude to tu padat víc. Jinak fajn. V noci jsme vytáhli jednoho raněného, jel jsem na předek na tu megapřední pozici, ale v pohodě, tank nás nakryl,“ slyším v telefonu. „Drž se a zas se snad uvidíme,“ končí Taylorův vzkaz.