Scénář ekonomické katastrofy se naplnil. Jinde svět Tálibán „přecenil“

Počínaje 1. květnem se přítomnost vojáků západní aliance v Afghánistánu nachýlila ke konci. Slovy „nastal čas, aby američtí vojáci odešli domů“. Joe Biden zahájil odpočet posledních měsíců dvacet let trvající mise.

V polovině června už Tálibán nabíral na síle a stahování vojsk naopak na zpoždění. Média začaly zaplavovat zprávy o dalších a dalších afghánských oblastech, které si Tálibové podmanili. Veškeré problémy, s nimiž se Afghánistán dlouhodobě potýkal, se v následujících měsících jen prohloubily.

Vzestup sil Tálibánu spolu s odchodem cizích vojáků je výzvou nejen pro místní ponechané napospas, ale také pro neziskové organizace, které už roky Afgháncům v nouzi pomáhají.

Krátce po americké invazi do Afghánistánu v roce 2001 se do oblasti vydala také skupina Čechů ve starém kamionu ruské značky Kamaz. „Jeli jsme blátivou cestou stále nahoru. Za úsvitu jsme konečně dorazili na vrchol průsmyku. Pod majestátními vrcholy Hindúkuše leží Afghánistán. Zatím nemáme tušení, že tohle je začátek nejdelšího úsilí Člověka v tísni. Nevíme, že se tato první základní distribuce potravin ve válkou zničené zemi rozroste v náš celosvětově největší a nejrozmanitější program,“ vzpomínal k 15. výročí Člověka v tísni ředitel organizace Šimon Pánek.

Koncem loňského roku si organizace připomněla 20 let od prvních humanitárních pomocí v Afghánistánu, které položily základ nejdéle trvajícímu rozvojovému programu Člověka v tísni. Od začátku mise pomohl afghánský tým více než milionu lidí, postavil stovky škol a vodních nádrží, realizoval více než sto projektů zaměstnávajících víc než tisíc Afghánců.

Po krátké bezpečnostní pauze se Člověk v tísni do Afghánistánu vrátil. „Jednoznačně největší výzvou je zchudnutí velké části obyvatelstva. To má dopad primárně na to, že nemají co jíst,“ popisuje největší problémy i výzvy v rozhovoru regionální ředitel Člověka v tísni pro Blízký východ Tomáš Kocián.

Jak se změnil Afghánistán ode dne, kdy převzal moc Tálibán?

Nejvýznamnější změna proběhla na politické a mezinárodní úrovni. Tálibánský režim je pro řadu států nelegitimní partner, a proto je Afghánistán vnímán tak, jak je - nemá přirozené partnery. Afghánistán jako stát byl vždy závislý na nějaké formě mezinárodní pomoci.

Kohoutek, ze kterého posledních 20 let do země z mezinárodního společenství tekly velké peníze, se uzavřel. Tálibán tak hledá jinde a snaží se svou vládu legitimizovat.

To má vážné dopady na ekonomický chod státu - přestal fungovat v mnoha aspektech. Na řadě míst státní zaměstnanci nedostávají výplaty a část elitních vyškolených nebo zkušených zaměstnanců zemi opustila, což má také dopad na fungování státu. Nejde tedy jen o ekonomický faktor, ale také o lidské zdroje. Tím pádem se lidem žije výrazně hůř.

Dále padá měna, za poslední čtyři měsíce ztratila afghání překvapivě (Tálibán kontroluje stále velké finanční rezervy uložené v centrální bance, a to mu umožňuje do jisté míry regulovat kurz) asi jen třicet procent, nicméně se dá očekávat pád a rozpad bankovního systému.

Ten už je z velké části nefunkční, zejména co se týče kontaktu se zahraničními bankami. Řada lidí přichází o úspory a nepřekvapivě, většina Afghánců ani žádné úspory nemá. Ale tím, jak dochází ke znehodnocování měny, přichází o ty poslední zdroje financí. Navíc přišla zima a situace je vážná především ve městech, kde zchudla velká část obyvatelstva a pro něž je tato situace úplně nová.

Podle poslední zprávy OSN bylo loni během prvního půl roku v Afghánistánu zabito více než 1600 civilistů - ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku jde o 47 % nárůst.

Změnily se podmínky pro práci Člověka v tísni? Po krátké pauze jste se vrátili zpět. Jak nyní fungujete? Jak se vám podařilo vyřešit otázku bezpečnosti afghánských zaměstnanců a žen?

Činnost jsme přerušili z důvodu bezpečnosti, protože jsme nevěděli, jakým způsobem bude probíhat tranzice moci. V Afghánistánu to v minulosti bývala nepříjemná a krvavá epizoda afghánských dějin, takže ty obavy byly namístě. V řádech týdnů jsme ale činnost obnovili.

Co se týče podmínek ze strany Tálibánu, ze začátku jsme měli obavy a nevěděli jsme, s kým budeme mít tu čest. Nicméně Tálibán si je vědom nutnosti mezinárodní pomoci, takže o přítomnost nevládních organizací stojí. Neklade tedy žádné zásadní překážky. Vyjasnili jsme si určité principy, které pro ně byly novinky, nevěděli, jakým způsobem pracují humanitární organizace.

Měli určité tendence dávat nám seznamy lidí, kteří jsou identifikovaní Tálibánem jako potenciální příjemci. To nutně neznamená, že by to byli nějací jejich svěřenci, kteří pomoc nepotřebují, nicméně jsme si vyjasnili, že jsme to my, kdo vybírá na základě našich kritérií a nenecháme si do toho mluvit ani předchozí vládou, ani Tálibánem.

Rovněž jsme vyjednávali pozice žen, což je další citlivé téma, u kterého jsme si nebyli jistí, jak k tomu bude Tálibán přistupovat. A když říkám my, tím myslím mezinárodní organizace, včetně nás. Tím, že jsme měli společný postoj a postup, dohodli jsme se na tzv. joint operational principals, společných principech fungování. To bylo akceptované a momentálně nečelíme žádným větším problémům.

Jaké jsou v současné době největší humanitární problémy Afghánistánu?

Jednoznačně největší výzvou je zchudnutí velké části obyvatelstva. To má dopad primárně na to, že nemají co jíst. Lidé velmi často snížili počet denních jídel, dražší věci jako maso a ovoce v jídelníčku často vůbec nemají. To je hlavní projev. To, že dál nemají na bydlení a lékařskou péči, jsou doprovodné projevy. Podle dat OSN jsou v ohrožení dvě třetiny Afghánců, tedy pociťují dopady zchudnutí a museli omezit jídlo a výdaje. Nejde zatím o hladomor, ale výrazné snížení kalorického příjmu. Bohužel případy hlavně dětské podvýživy začínají být stále častější.

Často se v médiích píše o postavení žen. Jak vypadá jejich současná situace?

Myslím si, že mediální narativ je trochu jiný než realita. Situace není tak špatná, jak se občas prezentuje či jaké panovaly záhy po pádu režimu obavy.

Určitě se dějí jednotlivé excesy, také jsem četl příběhy žen, které byly nějakým způsobem osočovány z toho, že chodí do práce. Většinou ale nevidíme žádný trend a striktní zákazy podobné 90. létům.

Nicméně víme o oblastech, kde to zcela neplatí. V Kábulu byla například v současné době přerušena (nevíme na jak dlouho) výuka dívek na středních školách, v Mazar-e Šarífu výuka nadále normálně probíhá. Zrušeno bylo ministerstvo pro ženské záležitosti, ale byl přijat zákon ochraňující ženy před tradičními konzervativními kulturními normami.

Samozřejmě je třeba ctít šaríu, tedy že ženy nepracují ve společných místnostech s muži, mají nosit hidžáb nebo pokrývku hlavy, což byl standard i předtím. Na ulicích je pocitově méně žen, ale není žádné nařízení chodit jen v burkách. V tomto ohledu se nic nezměnilo. Některé ženy jsou plně zahalené, některé jen s pokrývkou hlavy. Dokonce občas zaznamenáváme demonstrace na podporu postavení žen, které za to ale nikdo, alespoň zatím, nezatýká ani nějak nepotlačuje.

Jestli je toto jen přechodné období a dále se bude situace žen v afghánské společnosti zhoršovat, to nevíme. Nicméně je jasné, že s nástupem Tálibů k moci role žen v afghánské společnosti oslabila. Zatím ovšem ne do takové míry, jak jsme se obávali.

Takže v tomto ohledu se katastrofický scénář zatím nenaplňuje…

Tento katastrofický scénář zatím ne, ale scénář ekonomického úpadku ano. Naplňují se i obavy o pronásledování jednotlivců. Nejde ale o systematický lov lidí spojených s minulým režimem. Podle mého jde spíš o vyřizování účtů mezi jednotlivci. Musíme si uvědomit, že Tálibán neudělil oficiální amnestii, ale pustil všechny kriminálníky z věznic. Velká část se přidala k Tálibánu a pod jejich pláštěm se snaží mstít. K vraždám a odplatám dochází, nicméně bych neřekl, že je to systematická snaha zlikvidovat všechny lidi spojené s minulým režimem.

Jsem si samozřejmě vědom zpráv Human Rights Watch a dalších, kteří o tomto pronásledování mluví, a vůbec je nezpochybňuju, pro mě ale je důležité, zda to probíhá systematicky, a to se v očekávané míře neděje.

Máte představu, co se bude dít dál?

Je tu několik rizik. Největší riziko je ekonomické, jak jsme říkali, naplňuje se krizový scénář a bez vnějšího zásahu se situace nezlepší. Afghánistán, ač by vládl sebelepší vládce, není v situaci, kdy by byl schopný ekonomické soběstačnosti. Na představitelích Tálibánu teď je přesvědčovat mezinárodní společenství a partnery, spíš z východu nebo regionu, aby jim dali peníze.

OSN vydala historicky největší výzvu k donorům, aby se předešlo tomu nejhoršímu. Zatím se část peněz uvolnila. Peníze uvolní i Světová banka, která zmrazila část fondu afghánské vlády. Takže uvidíme, vše záleží na mezinárodním společenství a externích faktorech.

Druhé riziko je, že posílí Islámský stát, protože budou lidé nespokojení a ti, kteří bojovali za Tálibán, nemusí dostat výplatu, kterou jim ISIS dá. Proto Tálibán vnímá ISIS jako své největší vnitřní ohrožení, proto tak po nich jde a tvrdě proti jejich aktivitám zasahuje. Tzn. mezi Tálibánem a Islámským státem rovnítko nikdy nebylo a v tomto ohledu Tálibán nikdy nebyl globální teroristickou organizací s džihádistickou agendou.

Třetí riziko je vnitřní rozklad Tálibánu, který nikdy nebyl homogenním hnutím a může dojít k vnitřnímu rozkolu, a to může znamenat i konflikt. Skupiny, které jsou proti Tálibánu a momentálně mlčí, se mohou nějakým způsobem snažit formovat, můžou tohoto vnitřního oslabení využít a rozjet další kolo občanské války. Přestože nejde momentálně o největší riziko, stále tu je. Protože s přibývajícími ekonomickými problémy může místní populaci dojít trpělivost a mohou proti novým vládcům vystoupit. Lidé jsou sice unaveni válkou a bojovat většina nechce, nicméně pokud budou mít hlad, ani tohle nemusí platit.

Připomeňte si nejvýznamnější milníky posledních dvou desetiletí v Afghánistánu, před převzetím moci Tálibánem: