Článek
Článek si můžete poslechnout v audioverzi.
Den před zahájením her na město zaútočila sněhová bouře. Pamětníci vzpomínají, že byla nejsilnější za posledních 50 let. Ale vzpomínají především na něco jiného. Na obavy, že přívaly sněhu ohrozí zahájení olympiády. A na to, jak do ulic vyrazili vojáci jugoslávské armády, aby město připravili.
Aidu Cerkez její matka vzbudila ve tři ráno, dívaly se spolu z okna. „Lidé ze všech okolních domů nosili vojákům čaj a sušenky,“ říká Aida se slzami v očích. „Nikdy na ten obraz nezapomenu.“
O osm let později vojáci ve stejných uniformách obrátili svoje zbraně proti městu. Proti Aidě Cerkez. Mezi tou nadějí, dojetím, pocitem hrdosti a barbarským obléháním připomínajícím středověk uběhla neuvěřitelně krátká doba.
Sarajevo
1984, vzdálená pamětnická doba, jiný svět. Pro většinu lidí nesnadno pochopitelný svět z učebnic dějepisu. Sarajevo bylo hlavním městem Socialistické republiky Bosna a Hercegovina, která byla součástí Jugoslávie. Ta byla spojencem Sovětského svazu, byť výrazně vlažnějším než třeba Československo.
Ani Jugoslávie, ani Sovětský svaz, ani Československo už neexistují.
Pro mnoho lidí to jsou ale ty méně podstatné věci. Mark Zuckerberg se v době sarajevské olympiády ještě ani nenarodil, neexistovaly sociální sítě ani internet. Mobily velikosti cihly byly jen pro vyvolené. Mick Jagger měl 41, chlapík v nejlepších letech…
Z historie olympijského hnutí
Sportovní svátek, který spojuje národy, kultivuje tělo i ducha, prý stojí mimo politiku a nacionalismus. Pravda je jinde – tohle rčení nikdy neplatilo a platit nebude. Ke všem otazníkům nadto přibyl další: klimatická změna.
V roce 1984 toho mělo Sarajevo už hodně za sebou z ještě mnohem dávnějších a nepřístupnějších časů. Ne, nebudeme suplovat ten školský dějepis, ale stojí za připomenutí, že je to Balkán. Dlouhodobě nestabilní region, ve kterém se střetávaly zájmy velmocí – Turecka, Ruska, Británie, Rakouska, Francie… Region plný napětí mezi etniky a náboženstvími. Střetávalo se tu pravoslaví s katolictvím a islámem. Sarajevo si vysloužilo přezdívku „evropský Jeruzalém“. Ten ostatně také není právě poklidným městem.
Vše se to projevilo v roce 1914. Událost, s níž si Sarajevo lidé spojovali nejčastěji – atentát na rakouského následníka trůnu. Faktický začátek první světové války.
Druhá světová válka. V roce 1941 německá armáda Sarajevo masivně bombardovala a posléze obsadila. Město se stalo součástí nově vytvořeného Chorvatska a začali v něm řádit chorvatští nacisti – ustašovci. V táborech smrti skončila většina sarajevských Židů. Ustašovci zatýkali, mučili a popravovali sarajevské Srby. Významný vklad do pozdější nenávisti.
Po válce zažilo Sarajevo rozmach. Jugoslávská vláda tady mohutně investovala, Sarajevo rostlo a zdálo se, že Bosňáci, Chorvati a Srbové tady mohou žít společně. Zázrak? Měla ho stvrdit olympiáda. Smělý plán, který měl ukázat, čeho je schopno takové relativně malé město s pohnutou historií.
| Medaile pro Československo na ZOH v Sarajevu | ||
|---|---|---|
| Stříbro | lední hokej | tým mužů |
| Stříbro | běh na lyžích, štafeta 4x5 km | Květa Jeriová, Gabriela Svobodová, Blanka Paulů, Dagmar Švubová |
| Bronz | běh na lyžích na 5 km | Květa Jeriová |
| Bronz | sjezd | Olga Charvátová |
| Bronz | krasobruslení | Jozef Sabovčík |
| Bronz | skoky na lyžích na velkém můstku | Pavel Ploc |
Olympiáda
Byly to první zimní olympijské hry v „komunistické“ zemi. Byla to olympiáda, která následovala po letních hrách v Moskvě, které Západ bojkotoval kvůli sovětské válce v Afghánistánu. A byla to olympiáda, která předcházela té letní v Los Angeles, o níž se předpokládalo, že ji bude jako odvetu bojkotovat Východ.
Trochu zmatek? Nevadí, je to ten jiný svět z učebnic dějepisu. Byla studená válka a ještě existoval Sovětský svaz a existovala Jugoslávie. Důležité je to, že olympiádu v Sarajevu nebojkotoval nikdo, že ji politické napětí nepoznamenalo, že to byl velký úspěch.
Ta olympiáda vypadala spíš jako gesto dobré vůle, symbol smíření, možnost spolupráce. V mnohém byla opravdu výjimečná. A především obyvatelé Sarajeva tou olympiádou žili, chtěli ji. V době příprav olympiády vyhlásilo město referendum ohledně financování her. Zúčastnilo se ho 89 % voličů a 96 % z nich hlasovalo pro to, aby se každý výdělečný Sarajevan vzdal po dobu čtyř let 2 % svého platu ve prospěch financování her. A olympiáda byla nakonec, na rozdíl od mnoha jiných, ekonomicky úspěšná – vydělala deset milionů dolarů.
Ale to nebylo to hlavní. „Krása těch her spočívala v tom, že to bylo malé sevřené společenství,“ vzpomíná Phil Mahre, který v Sarajevu vyhrál slalom a účastnil se i několika dalších olympiád. „Pravděpodobně už nikdy nebude taková olympiáda.“
A jediný jugoslávský medailista lyžař Jure Franko dodává: „To místo nás všechny pobláznilo. Celá země držela pohromadě.“
Olympiáda přinesla i mimořádné sportovní příběhy. Tak například citovaný Phil Mahre zvítězil ve slalomu před svým dvojčetem Stevem. Nebo: Krasobruslaři Jayne Torvillová a Christopher Dean předvedli tanec, za který jako jediní v dějinách krasobruslení dostali od všech rozhodčích nejvyšší známku. Ale i v tom to byl jiný svět, už dlouho se hodnotí jinak.
Pamatujete?
Byla to mimořádně vydařená olympiáda. A celá země držela pohromadě.
Reality show
Svět se změnil. Sovětský svaz se drolil. I Jugoslávie přestala držet pohromadě. Na povrch se začaly dostávat po desetiletí potlačovaná nenávist a nacionalismus. A nespokojenost s komunistickou politikou. V Jugoslávii z toho byla válka. Uprostřed Evropy. Nikdo ji nečekal, nikdo si ji nepřál. A nikdo ji neuměl zastavit.
Osm let po triumfu nadějeplné olympiády obsadila Sarajevo srbsko-jugoslávská armáda. Srbsko nesouhlasilo s tím, že Bosna a Hercegovina bude samostatnou republikou. Válka v bývalé Jugoslávii byla mnohem složitější, měla mnoho rovin, ale na to tady nemáme prostor. Zajímá nás Sarajevo.
Obléhání Sarajeva začalo 5. dubna 1992. Trvalo skoro čtyři roky. Byla to nejdelší blokáda města v moderní historii.
Obléhání Sarajeva
Mapa válečného Sarajeva.
Bez elektřiny, vody i jídla. Obléhání Sarajeva trvalo téměř čtyři roky a tamní lidé při něm zažívali peklo. Pamětníci na své útrapy vzpomínají v rozhovorech pro Seznam Zprávy.
Haris Pasovič vzpomíná: „Byli jsme první reality show moderní doby. Diváci po celém světě mohli sledovat, jak jsou lidé v Sarajevu zabíjeni, jak umírají hlady, jak musí chodit několik kilometrů, aby sehnali vodu.“
Ne, sociální sítě, internet ani mobily ještě nefungovaly. Ale v Sarajevu byly desítky válečných zpravodajů světových médií. A zprostředkovali světu tuhle středověkou reality show uprostřed Evropy 20. století.
Je to jeden ze symbolů olympiády a následného ničení. Hotel Holiday Inn, který byl postaven rok před olympiádou jako důstojné místo pro pobyt prominentních hostů. Po začátku obléhání města se stal „pevností“, v níž pracovali novináři. Mnohokrát byl bombardován, nikdy nebyl zničen.
Pamětníci vzpomínají, že v průběhu obléhání byla v hotelu roztříštěna všechna skla. Nebo, že granát proletěl skrz několik pokojů a schodiště, aniž by kohokoli zranil. A vzpomínají na absurdní atmosféru: Vyjdeš ven, vidíš zabíjení a smrt. Vrátíš se do hotelu a spolu s kolegy tam popíjíš kávu. Ano, při s víčkách, elektřina nefunguje, ale obsluhuje tě číšník v předepsaném obleku.
Fotograf Paul Lowe, který pracoval pro agenturu Magnum, vzpomíná: „Bylo to, jako byste se pohybovali v paralelních světech. Jako ve filmu Casablanca. Válečný hotel.“
V legendárním filmu Casablanca zní věta: „We will always have Paris.“ Nejde tady o další pamětnický exkurz nebo recenzi, můžeme to prostě shrnout tak, že máme navždy nějaké prožitky, emoce, hodnoty… I v době války.
We will always have Sarajevo.
Z historie jednoho hotelu:
Jasně žlutý hotel Holiday Inn v centru Sarajeva už za 37 let své historie zažil dobré i špatné časy.
A po většinu této doby sloužil jako symbol přežití v bouřlivých dobách Bosny a Hercegoviny, napsala agentura AP.
Nyní se tato hranatá dominanta města znovu dostala do nebezpečné zóny, protože kvůli pandemii koronaviru má jen hrstku hostů.
Bosnu, stejně jako zbytek Balkánu, covid-19 těžce zasáhl.
Od poloviny května, kdy byla v Bosně zrušena přísná koronavirová opatření, začal stoupat počet případů nákazy a zdá se, že mnozí lidé začali pomíjet pravidla společenského odstupu i nošení roušek.
Na snímku muslimové na modlitbách v sarajevské mešitě před rozvolněním přísných opatření.
Země, která má 3,5 milionu obyvatel, zatím zaznamenala téměř 10 500 případů nákazy a 294 mrtvých – mnoho z nich od doby, kdy byla zmírněna koronavirová omezení. (Na snímku ulice v srdci Sarajeva, v Baščaršiji.)
Kvůli pandemii nejsou v Sarajevu prakticky žádní turisté ani lidé cestující kvůli podnikání.
V hotelu Holiday Inn je mnoho prázdných pokojů.
Původně byl otevřen jako součást hotelového řetězce Holiday Inn a sloužil jako luxusní ubytování pro členy královských rodin, filmové hvězdy a vysoké vládní představitele.
Ubytovali se tu mnozí prominenti, kteří přijeli na zimní olympijské hry v roce 1984. (Na snímku olympijské pódium na hoře Igman vyfocené roku 2018.)
O necelé desetiletí později se stal centrem krvavého obléhání Sarajeva v 90. letech 20. století a nepříliš bezpečným útočištěm pro mnoho zahraničních novinářů, kteří přijeli informovat o konfliktu na Balkáně. (Na fotografii Holiday Inn a věže UNIS v červnu 1993.)
Hotel po celou dobu války fungoval, zde je vidět vlevo na snímku z 15. března 1996, v té době bylo město už čtvrtým rokem ve válečném sevření.
„Na náš hotel mířila spousta ostřelování z pušek i děl. Bylo to zničující. Nezůstalo tu prakticky jediné neporušené okno. Ale i tehdy jsme bojovali a poskytovali služby zahraničním novinářům,“ zavzpomínal pro AP generální manažer Zahid Bukva, který je tu zaměstnaný od otevření hotelu v roce 1983.
Hotel, který od samotného začátku vyvolával kontroverze kvůli své jasné barvě a stavbě připomínající kostky stavebnice Lego, byl častým terčem srbského ostřelování z nedalekých kopců za tříletého obléhání Sarajeva, jež si vyžádalo tisíce mrtvých a zraněných.
Hotel přežil několik přímých zásahů granáty a také neustálou palbu ostřelovačů, kvůli které novináři a zaměstnanci používali postranní dveře namísto hlavního vchodu. (Na snímku suť a zničené automobily v ulicích Sarajeva, březen 1996.)
Těsně před začátkem války v roce 1992 používal hotel bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić – nyní odsouzený válečný zločinec. (Na snímku Karadžić během tiskové konference v květnu 1993.)
Karadžić hotel užíval jako své sídlo. Obklopoval se tu ozbrojenými muži, kteří nosili masky, aby zakryli svou totožnost. (Na snímku Karadžić s manželkou Ljiljanou a bodyguardem v Pale v březnu 1993.)
Předpokládalo se, že se jednalo o příslušníky srbské bezpečnosti, kteří z hotelu stříleli z ostřelovačských pušek do lidí při poklidných protestech v dubnu 1992. Tento incident je pokládán za spouštěč občanské války, která si pak vyžádala více než 100 tisíc mrtvých a miliony lidí připravila o domov. (Na snímku oplakává Naim Pasić ztrátu své ženy a dcerky na sarajevském hřbitově, 2. června 1993.)
Když se do Sarajeva nahrnuli novináři, aby informovali o eskalujícím napětí, stal se hotel Holiday Inn jejich střediskem. (Na snímku překonávají obyvatelé Sarajeva zničený most, září 1993.)
Na konci nebezpečného dne si pak novináři často vyměňovali zážitky z předních linií v přízemní restauraci. (Na snímku přebíhá muž přes území nikoho v centru Sarajeva. Šlo o oblasti, které byly na mušce ostřelovačů usazených ve svazích nad Sarajevem. Duben 1993.)
Novináři v době války. Na tomto snímku z března 1996 fotografují muže, který si šel nakoupit, ale obchod chvíli předtím zasáhla raketa. Poslední dny boje o Sarajevo.
„Hotel se na jistou dobu stal něčím jako frontovou linií,“ řekl Kenneth Morrison, profesor De Montfortovy univerzity v anglickém Leicesteru, který o něm napsal knihu. „Využívali ho výhradně novináři a někteří diplomaté,“ řekl. „Odvaha a vynalézavost zaměstnanců během tohoto náročného období jsou samy o sobě neuvěřitelným příběhem.“ (Na snímku rozstřílené Sarajevo těsně po válce.)
Fotografie zachycuje příslušníky italské armády, která byla součástí sil UNPROFOR, jak odnášejí do bezpečí zraněnou ženu. Sarajevo, březen 1996.
Bosenské Srbky se připravují opustit za asistence vojáků NATO své domovy v Sarajevu. Psal se 15. březen 1996, krvavá občanská válka pomalu končila. I u toho byli zahraniční novináři ubytovaní v Holiday Inn.
Ceněný snímek zachycuje starého muže, etnického Chorvata, jak se modlí před hořícím domem. Poslední dny bitvy o Sarajevo, březen 1996.
Hotel čelil ve své relativně krátké historii mnoha překážkám. „Můžeme jen doufat, že tato budova, která přežila vše, co se na ni sesypalo, dokáže přežít i nynější krizi vyvolanou pandemií,“ doufá autor knihy o kultovním hotelu Kenneth Morrison.
Ředitel hotelu Hajro Rovčanin věří, že to dokáže. „Hotel už toho přežil hodně a já myslím, že i tuhle koronavirovou krizi překonáme,“ řekl.
Stavby
Mnoho z olympijských staveb bylo při obléhání a bombardování Sarajeva zničeno. Některé byly později rekonstruovány, jiné zůstávají pomníky války.
Jeden ze silných příběhů se pojí se skokanskými můstky. Betonové pódium sloužilo během olympiády jako místo pro slavnostní předávání medailí. Během srbské okupace to bylo popraviště.
We will always have Sarajevo. Ať chceme, nebo nechceme.
