Sankce a bojkot na Izrael nefungují, část zemí se o ně ale pokusí

Izraelci rádi připomínají, že jsou jedinou demokracií na Blízkém východě. S návratem Benjamina Netanjahua stíhaného za korupci a hrozícím nástupem vlády extrémistů to už nemusí platit dlouho.

Netanjahu, který už dostal pověření nový kabinet sestavit, se s vysokou pravděpodobností spojí se svými tradičními náboženskými spojenci – stranami Šas a Jednotný judaismus tóry. Jenže to nestačí, aby měl většinu, takže zbývající hlasy zřejmě doplní krajně pravicové uskupení Náboženský sionismus.

„Myslím, že Izrael nyní čelí zásadní otázce – kým nebo jakým typem státu chce být,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy profesorka z Bostonské univerzity Ingrid Andersonová.

Jak se díváte na výsledky izraelských parlamentních voleb? Překvapily vás?

Nebyla jsem překvapená. Mezi Izraelci podle mě teď nepanuje shoda v tom, co vlastně chtějí. Potom vidíte takto těsné výsledky voleb. Pro mnoho lidí, kteří nerozumí izraelskému politickému systému, je těžké pochopit, že Kneset má přímé zastoupení jako žádná jiná vláda ve světě. Nejlépe tedy funguje v případě, kdy by šli volit všichni, pak by přesně reprezentoval všechny demografické skupiny. To se ale samozřejmě neděje. Proto potřebujete vytvářet koaliční vlády. A pokud jedna z velkých stran nezíská opravdu hodně křesel, získávají tyto malé strany velký vliv a moc. To může být prospěšné, ale také naopak – záleží na tom, jakým směrem chcete Izrael posunout.

Velkým tématem voleb byl kromě osudu expremiéra Benjamina Netanjahua i vzestup krajní pravice. Dokážete si představit „hrdého homofoba“ Bezalela Smotriče jako ministra obrany nebo opakovaně odsouzeného Itamara Ben Gvira jako ministra odpovědného za policii?

Myslím, že by od Netanjahua bylo opravdu troufalé jmenovat někoho takového ministrem obrany. Neříkám, že to neudělá, ale v Izraeli by to vyvolalo opravdu velkou odezvu. Možné to je, já o tom ale pochybuji, překvapilo by mě to.

Netanjahu bude potřebovat každého, s kým může vytvořit koaliční vládu. A vládu se pokusí sestavit, protože je schopný politik. Musí být ale opatrný; vzpomeňte si, co se stalo minulé vládní koalici. Ta přitom za rok a půl své existence dosáhla hodně – schválila rozpočet, zvýšila peníze jdoucí do vzdělávání a další důležité věci. Pak se ale začala rozpadat, protože si jedna ze stran říkala, že nedostává to, co potřebuje. Netanjahu musí být velmi opatrný.

Jedním z programových bodů krajně pravicového Náboženského sionismu je i reforma zákona o návratu, která by omezila přijímání reformních židů… Co na to říkají židé v Americe?

Cítí hluboký zármutek, je to smutné. Historický vztah mezi sionismem a americkými židy a posléze mezi Izraelem a americkými židy se přitom v průběhu let změnil. Zpočátku byli američtí židé ochotní posílat peníze a podporovat Izrael, obvykle ale neměli zájem na tom se tam odstěhovat. To se ale začalo měnit po válce v roce 1967. Neviděla jsem k tomu žádné vysvětlující definice, myslím ale, že američtí židé měli pocit, že je třeba politicky podpořit speciálně židy, a nejen podporovat ostatní etnické menšiny, což většina z nich ráda dělá.

Většina amerických židů má tendenci volit progresivní síly a liberální kandidáty, kteří se zajímají o sociální spravedlnost. Někteří židé se ale rozhodli pro návrat a usazení se v Izraeli. Z osadníků na Západním břehu a v Gaze (z Pásma Gazy se stáhli v roce 2005, pozn. red.) tvořili od roku 1967 američtí židé celých 30 procent. Došlo tedy k velkému posunu, to ale neznamená, že všichni ti židé byli ortodoxní. Někteří byli sekulární, hnala je tam touha po pionýrství, jiní byli zase konzervativní, nebo reformní.

V Americe sice přibývá ortodoxních a ultraortodoxních židů, většina amerických židů však odmítá postoj těchto dvou skupin k ženám.

Američtí židé nechtějí, aby jejich rabínkám zakázali podepisovat ketubu (psaná svatební smlouva, pozn. red.). Podporují Izrael, milují ho a myslí si, že je to skvělá země. Jaká je ale teď jejich perspektiva? Celou dobu Izraeli pomáhali, podporovali ho, a on jim to teď nevrátí? Když chtějí provést aliju (imigraci do Izraele, pozn. red.), museli by konvertovat k ortodoxii, což je velmi složité. Nebo odjet jako sekulární židé, i když se tak ale ve skutečnosti necítí.

Zmínila jste rok 1967 a změnu ve vztazích amerických židů a Izraele. Když se ale podíváte na dlouhé roky vlád Benjamina Netanjahua, neodtáhli se během nich američtí židé od Izraele?

Na to se mě lidé hodně ptají. Já si to ale nemyslím. Hodně se změnila demografie amerických židů stejně jako těch v Izraeli. Tam se měnila s každou velkou imigrační vlnou – Izrael je malá země, a když vám tam přijde během pěti let milion a půl ruských židů, z nichž někteří nevědí o judaismu nic, věci se mění velmi rychle. Podobné je to i ve Spojených státech, kde teď máte 15 procent židů barevných, tedy jiných než bělochů. No a když teď Izrael začíná být opravdu nacionalistický a arabofobní, není to pro ně přijatelné.

Liberální židé, kteří opravdu věří, že existence Izraele je nutná kvůli antisemitismu a povaze židovské identity, mají teď obavy. Cítí, že tyto radikální koalice ignorují to, co většina židů, a dodala bych i těch izraelských, chce. Ve Spojených státech jsou, pravda, i skupiny ortodoxních a ultraortodoxních židů, které Netanjahua podporují, není to ale většina.

Kolik jich asi je?

Řekla bych, že tak 20 procent. I když třeba úplně nepodporují Netanjahua a jeho vlády a vidí, že se vzdalují od hodnot amerických židů, veřejně je neodmítnou.

Jaké by mohla mít krajní pravice ve vládě pro Izrael mezinárodní důsledky? Přijde čas na bojkot či sankce?

Nemyslím, že by bojkoty a sankce proti Izraeli fungovaly. Způsobí jen to, že židé po celém světě budou paranoidní a budou se cítit vinní, proti Izraeli ale nepůjdou. Židé sice velmi dbají na názory ve světě a chtějí být součástí rodiny národů, jako sionisté ale zároveň musíte dát do jisté míry přednost svému vlastnímu lidu.

Všechny ty bojkoty a snahy o ně ve světě jen způsobí to, že si židé řeknou: „Ve chvíli, kdy jsme se začali chránit, je svět proti nám.“ A pokud nastartujete tuto mentalitu, Izraelci s vámi nebudou mluvit.

Co by naopak fungovat mohlo, by byl zájem lidí o palestinské právo na sebeurčení, snaha budovat palestinskou infrastrukturu, jinými slovy nebýt antiizraelští, ale být propalestinští. Je spousta lidí, kteří to tak cítí, jsou i organizace v Izraeli a Palestině, které na tom spolupracují.

Svět by se měl místo soustředění se stále na Izrael spíše seznámit s palestinskou agendou a zjistit, jak může pomoci. Aniž by argumentoval tím, že Izrael je ilegální stát a podobně. Ale když se mě zeptáte, jestli se takto budou státy světa opravdu chovat, odpovím, že pravděpodobně ne.

Ta otázka má dvě polohy. Říkáte, že by sankce nefungovaly. Myslíte ale, že k nim dojde?

Ano, myslím, že budou země a organizace, které se budou o bojkot pokoušet. Určitě.

S novou vládou se Izrael zřejmě stane ještě více náboženským státem, než je dosud. Převáží náboženství nad izraelskou demokracií?

Problém je v tom, že když lidé mluví o demokratickém státě, nemyslí stát etnický. Je ale hodně států, které jsou etnické a zároveň demokratické. Jen proto, že jde o židovský stát, je to pro část lidí zvláštní. Myslím ale, že může být národní a zůstat demokratický.

Na závěr bych se vás zeptal na americké vyšetřování zabití palestinské novinářky Širín abú Aklahové. Dá se fakt, že se jím bude zabývat FBI, chápat jako vyjádření americké nedůvěry vůči izraelskému justičnímu systému?

Možná ne úplně nedůvěry, ale je to zjištění, že se děje mnoho věcí a Spojené státy v nich musejí hrát nějakou úlohu.

Během Trumpovy administrativy se USA stahovaly z mezinárodních záležitostí, ve kterých se dříve obvykle angažovaly. V Izraeli k tomu sice nedošlo, americká pozice se ale velmi změnila – víte o otevření ambasády v Jeruzalémě, prohlášení ho za hlavní město, snaze o zastavení financování palestinských organizací… To byla Trumpova politika.

Obecně byl ale americký přístup založený spíše na podpoře obou stran a do jisté míry i podpoře palestinské státnosti, i když prioritu má vztah s Izraelem. Uvidíme, co se stane teď. Pokud bude pokračovat v Americe vláda demokratů a Netanjahu vytvoří koalici, mohou se pravidla hry změnit.