S válkou v patách. Z Jugoslávie utíkali, aby si zachránili život

Nemilosrdné masakry, zničená města a rozdělené rodiny. Konflikty, ke kterým v 90. letech během drolení Jugoslávie docházelo, mají na svědomí mnoho. Lidé si procházeli těžkými časy, mnozí ztráceli naději a některým se vyhlídky na lepší budoucnost rovnou rozplynuly. Tací pak nejen kvůli sobě, ale i kvůli svým blízkým, z rodné země odcházeli.

Příkladem může být Bosna a Hercegovina, do jejíž historie se zapsalo krvavé obléhání Sarajeva. V zemi během konfliktu opustily domovy asi dva miliony lidí, z čehož milion zamířil do zahraničí. K jejich návratu však nikdy doopravdy nedošlo, na vině byla neutěšená ekonomická situace i politické či majetkové překážky.

Byly to válečné hrůzy i vlivem nacionalismu stále napjatější situace, co Jugoslávce přimělo k překročení hranic a následnému útěku. Například Amir Zaketovič se coby Chorvat s bosenskými kořeny začal cítit nesvůj přímo v centrální jugoslávské armádě, kde pociťoval nepřátelství srbského etnika, které v jejích řadách dominovalo.

Amir byl přitom z dřívějška zvyklý na vzájemnou toleranci mezi jugoslávskými etniky, a zpočátku si tak převahu srbských vojáků a velitelů vůbec neuvědomoval. Postupně ale začal pociťovat, že je z armády, která v podstatě bojovala proti lidem jeho původu, vyčleněný.

Proti vlastním bojovat nechtěl, a svíraly ho tak obavy, že jednoho dne bude s ostatními usazen do vojenského transportu a odeslán na frontu. Důstojníci se prý také často ujišťovali, že je Amir jugoslávské armádě loajální. Odpovídal, že ano, zároveň ale věděl, že jeho angažmá v ní již nemá význam.

Nakonec se proto spolu s dalším vojákem chorvatského původu rozhodl pro útěk. Ten skončil úspěšně a Amirova služba v jugoslávské armádě, která tehdy již byla spíše armádou srbskou, skončila.

Později ještě Amir narukoval do chorvatské armády, na několik následujících měsíců strávených v Bosně ale vzpomíná jako na nejtěžší období svého života. „Bavil jsem se s kluky, kterým bylo stejně jako mně a za pár hodin byli mrtví. Člověka to strašně poznamenává, nikdy na to nejste schopen zapomenout.“

Poslední kapkou, která stvrdila pamětníkovo rozhodnutí defintivně útect, bylo zjištění, že se ho někdo snaží zabít. Urychleně se proto sbalil do jediného batohu a v noci utekl do Záhřebu. Tam se rozhodl, že už se do boje nevrátí a místo toho odjede do zahraničí. Jeho první kroky tehdy vedly k příbuzným do Německa, později se ale usadil v Čechách.

Na české území zamířil například i lékař Edib Jaganjac, který působil v obléhaném Sarajevu a jehož rodina prostřednictvím konvoje se zraněnými opustila zemi již 18. května 1992. Edib tehdy ve městě zůstal a ve ztížených podmínkách pokračoval v práci. V roce 1993 však – stejně jako jiní – odešel i on.

Ještě předtím se ovšem stihl mnohým zapsat do paměti; roli totiž sehrál například v příběhu Irmy Hadžimuratovićové. Tehdy pětiletá holčička, později známá jako „sarajevská princezna“, si hrála na ulici s dalšími dětmi, když v okolí začaly padat miny. Její matka, která zvuk min slyšela, tehdy dceru zakryla vlastním tělem.

Rozhodnutí se matce stalo osudným – šrapnel proletěl skrz ni, okamžitě ji usmrtil a zastavil se až v těle malé Irmy. Jaganjac se o dívku staral přímo v ostřelovaném Sarajevu, později se ji však podařilo dostat do Londýna za lépe vybavenými lékaři. Po operaci nicméně zůstala ochrnutá a o rok později zemřela.

Edib také během války silně kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu, často dokonce veřejně, a OSN se ho proto snažila dostat z města ven. Ve stejné době ale už sám lékař pomýšlel na odchod, jeho pomoc v té době totiž již nebyla tak urgentní.

„Dostal jsem vestu UNICEF a modrou helmu, aby to vypadalo, že jsem jejich zaměstnanec. Řekli mi, že půjdeme přes srbský checkpoint na letiště. Bál jsem se, že mne na checkpointu poznají, v té době jsem byl pořád v televizi,“ vzpomíná pamětník.

„Naštěstí tam zrovna stál džíp s Jackie Shymanskiovou, novinářkou ze CNN. Uviděla mě, nadechla se a zakřičela na vojáka, který se blížil k našemu autu. Pak začala křičet na všechny ostatní. Otočili se k ní a na nás jen mávli, abychom projeli. Když jsme projížděli, podívala se na mne a zamávala mi. Možná mi zachránila život.“

Zhoršující se politická a ekonomická situace v bývalé Jugoslávii nedávala spát také Dejanu Pulejkovičovi. „O děti jsem měl velký strach a představa, že by měly v těchto podmínkách dál žít, byla hrozná,“ vzpomíná pamětník, který se narodil v srbském Bělehradu.

Vzhledem ke svým obavám nakonec Dejan v letech 1993–1994 postupně využil možnosti studia a práce v Praze pro obě své dcery. Manželka za nimi často cestovala, a to i díky známému, který měl autobusovou linku mezi Prahou a Bělehradem. Oba si nicméně byli vědomi, že takové nastavení dlouho udržet nepůjde.

„Na prodej domu jsem si nemohl dát ani inzerát, musel jsem tajně přes známého, který měl realitku. Měl jsem strach, že mě někdo zabije. Zabíjelo se kvůli patnácti markám, natož kvůli tisícům,“ popsal tehdejší strasti pamětník. Země se utápěla v hyperinflaci a káva v kavárně tehdy vyšla i na miliardu a dvě stě milionů dinárů.

Prodej domu se ale nakonec podařil a Dejan se připojil ke své rodině. I když tehdy neovládali češtinu, začali s manželkou na pražském Opatově provozovat trafiku. Peněz nevydělávali mnoho, díky novinám, časopisům i konverzaci se zákazníky se však jazyk měli možnost naučit.

„Ze začátku to bylo těžké, ale naše velká výhoda byla v tom, že Češi měli rádi Jugoslávii. Nerozlišovali, kdo je Srb nebo Chorvat, pro ně jsme byli všichni Jugoslávci. A tak přes krásné vzpomínky na dovolenou jsme získávali jejich sympatie i my,“ popsal Dejan začátky v Česku.

„Naši milí zákazníci dokázali velmi ocenit také naši snahu zapamatovat si, co kdo pravidelně kupuje a mít to pro ně připravené předem. Pamatuji si jednu zákaznici, jak nám řekla: ‚Já sem chodím nakupovat pět let, ale nikdo si to nezapamatoval jako vy.‘ Další náš zákazník pracoval na ministerstvu a ten nám zase radil a nabízel pomoc ve věci žádosti o trvalý pobyt. Jen tak, ze sympatií. Byli na nás moc hodní.“