„Teď to kolem něj sype ruská artilerie.“ S ukrajinským snajprem na frontě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našich zvláštních zpravodajů/

Zapadlá vesnice v Doněcké oblasti, pár desítek kilometrů od Avdijivky. V několika malých omšelých baráčcích tu má základnu jednotka zhruba dvaceti ukrajinských vojáků včetně osmi snajprů. Před vraty parkují po střechu zabahněné džípy, další stojí za barákem. Na dvorku patroluje ozbrojená hlídka. Okna jsou zatemněná, z ulice není o vojenské přítomnosti ani památky. Venku je tma, pár stupňů pod nulou, na zemi trocha sněhu.

„Pojďte dál,“ zve nás do jednoho z domků prošedivělý pětapadesátník Ivanovič, zástupce velitele snajprů. Uvnitř jsou dvě místnosti, kuchyň a tři polní lůžka. Zhruba sedmdesát metrů čtverečních. Kolem pobíhá Barik, osmiměsíční štěně křížence staffordského teriéra. Na skobách visí maskáčové oblečení, batohy, helmy, sbírky nejrůznějších nožů, dlouhé palné zbraně, kalašnikovy a na policích zásobníky s municí. Na zeď je připevněna velká plazmová obrazovka. Je rozdělená na dvanáct políček. Co políčko, to vysílání jednoho dronu.

„Na této pozici je Panda, jeden z našich snajprů. Teď to kolem něj sype ruská artilerie,“ ukazuje na jedno z políček sedmadvacetiletý Vlad přezdívaný Fix.

V rozpixelovaném obrazu toho moc nevidíme. „Až to budeš měsíce sledovat jako já, rozpoznáš to okamžitě,“ vysvětluje rodák z nedalekého Slavjansku, který v roce 2015 odešel z vysoké školy tělesné výchovy a sportu a přihlásil se do armády ke snajprům.

Na druhém políčku je už zřetelněji vidět kulometčík s přezdívkou Fotograf, který Pandovi kryje záda. Drony přenášejí aktuální dění na frontové linii na severozápadním okraji Avdijivky. Vidět je zmar. Zničené domy, obchody, technika. Někde jsou rozpoznatelná těla.

Podívejte se do mapy na aktuální situaci na bojišti v Doněcké oblasti, kde leží Avdijivka:

„Před dvěma dny jsme přišli o dva kluky,“ zmiňuje Ivanovič noc, kdy Ukrajinci ztratili Avdijivku. „Představ si remízek. Na jeho konci byli pozorovatelé Kádr s Jevrejem. Ostatní z jednotky se už stahovali a oni měli krýt jejich ústup. Najednou se tam objevili Rusáci. Začali po nich pálit dělostřelectvem a kluci se museli schovat do okopu. Pak na ně zaútočili drony a přišla pěchota,“ vypráví zástupce velitele.

„Nevíme, co přesně se tam stalo, jestli je zabilo dělostřelectvo, nebo je postřílela pěchota. Nikdo u toho nebyl. Prostě jsme s nimi ztratili kontakt a na té pozici jsou už moskaly (hanlivé označení ruských vojáků),“ dodává.

O tom, že nepřežili, však nepochybují. Jevrej a Kadr byli na základně zhruba čtyři měsíce. Spali ve vedlejším baráčku.

Uvnitř je příjemné teplo, popíjíme čaj, Fix nám v ešusu přináší ukrajinské vareniky se smetanou, na stole je nakrájená klobása. Jak se jich dotkla smrt spolubojovníků Kádra a Jevreje? Fix jen pokrčí rameny: tak to tu prostě chodí.

Ivanovič se to pokusí vysvětlit obšírněji.

„Za těch deset let, co bojuju v armádě, jsem přišel o rotu kamarádů, tedy přes sto chlapů. Většina z nich padla během posledních dvou let. Kdybych si měl smrt každého svého spolubojovníka připouštěl, zešílel bych,“ vysvětluje a hladí při tom Barika.

Jasně, že mu smrt spolubojovníků není jedno, jen to už prý není schopen prožívat tak ostře jako dřív. Proto si lidi kolem sebe už k tělu tolik nepřipouští.

„Když jsi v těchto sračkách tak dlouho jako já, tak si prostě zvykneš. Bereš to tak, že jsi přišel o dalšího…“ přibližuje syrovou realitu války.

„Moje bývalá jednotka ztratila jen za poslední dva týdny v bojích u Carské ochoty (luxusní komplex v Avdijivce) kolem sta lidí. Moskaly je překvapili zezadu, když se za ně dostali potrubím. Víc jak polovinu jsem znal velmi dobře, protože jsem s nimi bojoval od roku 2017,“ říká zástupce velitele.

Za těch deset let, co působí v aktivních bojových jednotkách, se jako člověk prý úplně změnil.

„Jak ti to přiblížit? Jako bys žil na zámku a najednou střih, jsi pod mostem. Už nežiješ v tomto světě, už nemáš plány o tom, že povedeš svoje dítě prvního září do školy, nebo že postavíš chatu. Už s touto realitou nemáš nic moc společného. Možná to není nejlepší příměr, ale ten kontrast naprosto sedí,“ pokouší popsat svou nesdělitelnou životní zkušenost.

Pětapadesátiletý Ivanovič je vystudovaný strojní inženýr. Pracoval ve státním závodě Južmaš v Dnipru, který svého času zaměstnával přes 50 tisíc lidí. Krom jiného se tam vyráběly kosmické rakety. Ivanovič pracoval ve stavební divizi, podílel se na stavbách fabrik a bytových domů na Donbase. Uvádí, že měl na starosti ku příkladu osmnáct jeřábů, betonárnu a nespočet lidí. K armádě se připojil v roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a část východní Ukrajiny.

„Tohle je teď můj domov,“ ukazuje do kumbálu, kam se vejde jedna postel, pár kusů oblečení, skříňka s elektronikou, osobními věcmi a zásobami munice. Na stěně má Ivanovič připíchnutou ukrajinskou vlajku, nad níž sedí na podstavci sova symbolizující moudrost a dýku: symboly ukrajinské rozvědky. Na zdi visí šavle a palcát, dar od spolubojovníků, a vedle americká puška M14 a speciálně upravená verze kalašnikova.

Z pod postele vytahuje Ivanovič svou chloubu: snajperskou pušku Baret Mrat .338 Lapua Magnum s optikou a stativem. Cena tak čtvrt milionu korun. Zbraně, které si bere na pozici, si vybírá dle vzdálenosti nepřítele. Zabil jich vyšší desítky, ale více se o tom bavit nechce. Zmíní jen „eliminaci“ ruského tankisty, který vykukoval z poklopu, z osmi set metrů.

„Ještě tu mám jednu takovou sbírku, to ti taky musím ukázat,“ a vytahuje dřevěnou krabici plnou funkčních granátů. Útočné i obranné z různých zemí světa. Ivanovič bere do rukou americké, ruské, bulharské, německé, finské, dokonce české z devadesátých let.

„Ukazuju to nováčkům jako studijní materiál, protože nám chodí spousta druhů zbraní z celého světa, tak aby věděli, jak s čím zacházet,“ vysvětluje, proč má pod postelí haldu granátů. Ač snajpři operují z větší vzdálenosti, když jde na pozici, vždy má nějaký s sebou.

Před časem dostal nabídku vést výukový kurz pro začínající snajpry u Kyjeva. Pohodlé a relativně bezpečné místo. On to však odmítl.

„Určitě bych je měl co naučit, ale tady jsem mnohem prospěšnější, protože velím konkrétním klukům, mám za ně zodpovědnost a díky zkušenostem, které jsem získal, jich přijde méně o život. O tom jsem přesvědčený,“ tvrdí.

Ráno přijíždí náklaďák. Vystupuje z něj tucet bojovníků pěchoty, kteří se natěsnají na polní lůžka ve vedlejší budově. Nové posily.

Úkol mají jasný. Zastavit další ruský postup u Avdijivky. A záda jim budou krýt Ivanovičovi snajpři.