Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
/Od našich zvláštních zpravodajů/
Přes den se spí, v noci se pracuje. Polní ošetřovna je ve skutečnosti stará obyčejná kůlna. Strop i stěny jsou vypolstrované igelitem, aby do prostoru neopadávala omítka. Uvnitř jsou tři polní lehátka, po stěnách visí desítky kapes s nejrůznějším lékařským vybavením. V rohu stojí kamínka na dřevo. Díky nim je v kůlně konstantně teplo.
„Vedlejší vesnice je silně ostřelovaná. To je tak vše, co můžete ohledně lokace uvést,“ vysvětluje čtyřicetiletý chirurg Saša, jeden ze čtyř místních doktorů.
Podstatné je, že jsme nedaleko od takzvané „točky“, tedy od místa, kam se vytahují ranění z avdijivské fronty. Tam přijíždí evakuační vozidla a převážejí k prvnímu ošetření do kůlny. Největší problém však pro vojáky je dostat zraněného z „nuly“, tedy místa dotyku s nepřítelem, na onu „točku“.
„Teoreticky by se cesta z nuly na točku dala zvládnout za chvíli, ale málokdy je tam vůbec schopný projet třeba i obrněný transportér. Ihned by po něm nepřítel pálil vším, co má. Odtáhnout raněného k točce ručně může za stálého bombardování trvat hodiny, ale i dny,“ popisuje Saša aktuální situaci na avdijivské frontě a dodává, že mnozí to nezvládnou.
„Pro Rusy jsme prioritní cíl“
Kůlna nemá zvenku žádné označení červeným křížem. Naopak působí úplně obyčejně, nenápadně a pustě. Okna jsou zcela utemovaná, v noci tu neprosvítá žádné bílé světlo, všichni používají pouze červené, které není na dálku viditelné.
Důvod je prostý. „My se musíme maskovat, být neviditelní, protože jsme pro nepřítele prioritní cíl. Kdybychom sídlili v nějaké větší budově, jako jsou školy, školky nebo úřady, tak by nás Rusové začali okamžitě bombardovat,“ vysvětluje Saša.
Zatím se jim bombardování vyhnulo, zaklepává na stůl. Ve stabiku (stabilizační bod), jak se tu polní nemocnici říká, působí přes rok. Zpočátku tu lékaři bydleli takzvaně 24/7, pak se zavedly rotace a jednou za tři měsíce může na deset dní domů. Naposled jel za ženou, sedmnáctiletou dcerou a devítiletým synem na Nový rok. „Zvládá se to těžko,“ přiznává chirurg.
Saša (zcela vlevo), čtyřicetiletý ukrajinský chirurg, řídí činnost vojenské polní ošetřovny nedaleko Avdijivky na Donbase. Je v kůlně, zvenčí nic nepoznáte. „Musíme se maskovat, být neviditelní, protože jsme pro nepřítele prioritní cíl. Kdybychom sídlili v nějaké větší budově, jako jsou školy, školky nebo úřady, tak by nás Rusové začali okamžitě bombardovat,“ vysvětluje Saša.
Po setmění začínají přivážet z fronty první zraněné ukrajinské vojáky. „Během dne jsou všude na frontové linii drony, takže evakuace je extrémně nebezpečná. Ranění se musejí den nebo i více dnů schovávat v remízcích a nějak se udržovat při životě, tedy si zastavit krvácení a zahřívat se. Jakmile se setmí, účinnost dronů klesá a lze je svážet,“ popisuje Saša.
Dva anesteziologové provádí ultrazvukové vyšetření. Celkem tu pracují dva chirurgové, dva anesteziologové a sanitáři. Dohromady osm až deset lidí. Nedaleko je osmičlenná posádka zdravotníků, která jim přichází pomoct. Ošetřuje se hlavně od setmění do svítání.
Tým ukrajinských zdravotníků stabilizuje těžce zraněného vojáka.
Z holeně mu vytáhnou hluboce zaseklý obrovský kus železa.
Ošetří mu zranění hlavy a na obě nohy nasadí dlahy. Tvář vojáka je uměle rozostřena, aby splňovala požadavky ochrany osobních údajů dle pravidel Ukrajinských ozbrojených sil.
Další voják utrpěl zranění očí. „Když padla Avdijivka, byl to nával. Pak jsme měli tak 3–4 dny volnější a včera jsme tu měli hodně práce. Za noc jsme ošetřili 34 lidí,“ uvádí chirurg Saša.
Opakované kontuze způsobené tlakovou vlnou z blízkého výbuchu způsobují vojákům neurologické obtíže.
O každém ošetřeném vedou zdravotníci pečlivé záznamy. Fotografie je částečně dodatečně rozostřena, aby splňovala požadavky ochrany osobních údajů dle pravidel Ukrajinských ozbrojených sil.
Po prvním opravdovém odborném ošetření odváží vojáky ze stabiku (stabilizační bod, takhle tu polní nemocnici říkají) dále do skutečné vojenské nemocnice.
Ve stabiku pracují dva chirurgové, dva anesteziologové a sanitáři. Dohromady osm až deset lidí. Nedaleko je osmičlenná posádka zdravotníků, která jim přichází pomoct. Ošetřuje se hlavně od setmění do svítání.
„Během dne jsou všude na frontové linii drony, takže evakuace je extrémně nebezpečná. Ranění se musejí den nebo i více dnů schovávat v remízcích a nějak se udržovat při životě, tedy si zastavit krvácení a zahřívat se. Jakmile se setmí, účinnost dronů klesá a lze je svážet,“ popisuje Saša.
Po pádu Avdijivky
Dřív ošetřovali zhruba deset raněných denně. V posledních týdnech jich je třicet až čtyřicet.
„Když padla Avdijivka, byl to nával. Pak jsme měli tak 3–4 dny volnější a včera jsme tu měli hodně práce. Za noc jsme ošetřili 34 lidí,“ uvádí.
Jak se to dá zvládnout? „Máme dvě evakuační jednotky, kam se vejdou maximálně tři ranění, takže to lze. Přednost mají samozřejmě těžce ranění. Nestává se, že bychom situaci kapacitně nezvládali,“ popisuje noční služby na stabiku.
Dříve evakuační vozy svážely i padlé, za této situace to ale nejde.
„Vzhledem k tomu, že ustupujeme, musím upřímně přiznat, že ne všechny mrtvé jsme schopni odvézt,“ dodává.
Ošetřují převážně zranění po minách a střepinách. „Střelná poranění jsou zřídkakdy, tak deset procent,“ odhaduje chirurg.
Nejčastější úkony jsou zastavování krvácení, transfuze krve, pneumotorax, drenážování, zástavy srdce, intubace a drobné chirurgické operace. Amputace tu příliš nedělají. Trvá to dlouho, na to tu není čas.
Slovníček
Pneumotorax - Do mezery mezi plícemi a hrudní stěnou (pleurální dutiny) se například vlivem poranění dostane vzduch, který tam nemá co dělat. V důsledku toho se zhroutí plíce. To vede k omezení dýchání, v nejhorším případě selhává dýchací funkce plic.
Drenáž - Slouží k odvedení nežádoucích látek z těla (krve, sekretu, žluče, vzduchu atd.) po operaci či zranění. Laicky řečeno - do těla se zavede trubice (dren), která nechtěnou látku uvolní či odvádí.
Intubace - zavedení trubice do vnějšího nebo vnitřního otvoru v lidském těle. Nejčastěji jde o endotracheální intubaci, která spočívá v zavedení rourky ústy nebo nosem do průdušnice, což umožňuje napojit pacienta na umělou plicní ventilaci.
Překvapí Sašu už vůbec něco? „Za dobu, co tu jsem, tak asi nic. Co bych ale určitě vypíchl, je existence stabiků. To je něco, co jsme v letech 2014–2015 neměli. Jednotlivé brigády je začaly z vlastní iniciativy zřizovat po tom plnotučném ruském útoku v únoru 2022. Dřív se evakuace dělaly z nuly do špitálu, ale hodně lidí během cesty umíralo. Teď máme podstatně menší úmrtnost,“ shrnuje Saša.
Z dalšího rozhovoru se omlouvá, protože sanitáři pípla v mobilu zpráva, že přivážejí tři raněné.
Co se dělo v noci
Reportáž z noci „ve stabiku“ pro vás připravujeme. Najdete ji už zítra na stránkách Seznam Zpráv.
Podívejte se do mapy na aktuální situaci na bojišti v Doněcké oblasti, kde leží Avdijivka:
