Řvali hrůzou, bránili se. Marně. Za Kyjevem nacisté zmasakrovali 30 tisíc Židů

Německá armáda dobyla Kyjev 19. září 1941. 26. září vyhlásila okupační správa rozkaz vyzývající Židy, aby se 29. září dostavili na roh Melnikovy a Dokterivské ulice. „S sebou si vezmou osobní doklady, cennosti, peníze, teplé oblečení, spodní prádlo atd. Všichni Židé, kteří neuposlechnou toto nařízení a budou přistiženi kdekoli jinde, budou zastřeleni. Všichni civilisté, kteří vniknou do budov evakuovaných Židů a odcizí jejich majetek, budou zastřeleni.“

Naprostá většina kyjevských Židů přišla. Šance na odpor byla zanedbatelná. Navíc věřili, že budou převezeni do pracovních táborů. Akce byla výborně připravena a organizována. Podílely se na ní wehrmacht, speciální oddíly SS a jednotky ukrajinské policie. Židé museli odevzdat cennosti a  svléknout se. Pak je vojáci po malých skupinkách odvedli k nedaleké rokli, kterou místní pojmenovali Babí Jar.

A tam je zastřelili.

Rokle byla asi 150 metrů dlouhá, 30 metrů široká a 15 metrů hluboká. V minulosti sloužila jako křesťanský i židovský hřbitov. 29. a 30. září 1941 se proměnila v místo jedné z největších masových vražd v dějinách. V jeden z největších masových hrobů. Nazí Židé byli přinuceni sejít na dno rokle a tam je vojáci zastřelili. Další si museli lehnout na mrtvá těla. A přicházeli další a další. Akce trvala 36 hodin.

Takto vraždění popisuje Jonathan Littell ve fascinující knize Laskavé bohyně:

„Když Židé spatřili celou scénu, začali řvát hrůzou a bránit se, lidé ze Schutzmannschaft (kolaborantské policejní oddíly – poznámka redakce) je švihali holemi nebo kabely, aby je přinutili sejít dolů a lehnout si.

Židé křičeli ještě na zemi a snažili se vstát, a děti lpěly na životě stejně jako dospělí, vyskakovaly ze země a utíkaly, dokud je některý z Ukrajinců nechytil a nedobil, střely šly často mimo a svůj cíl jen zranily, ale střelci tomu nevěnovali pozornost a pokračovali k další oběti, ranění se váleli po zemi, svíjeli se, sténali bolestí, jiní zase v šoku a s vytřeštěnýma očima strnuli jako ochrnutí.

Muži chodili sem a tam a téměř bez přestávky stříleli jednu ránu za druhou.“

Podle záznamů SS bylo během dvou dnů zastřeleno 33 771 Židů.

Během následujícího roku byly v rokli zavražděny další desítky tisíc lidí. Sovětští váleční zajatci, ukrajinští odbojáři, komunisté, Romové, pacienti psychiatrické kliniky… A pak se začalo pracovat na vymazání paměti.

Nejprve chtěli důkazy o masových vraždách zničit Němci. Rudá armáda postupovala, blížila se ke Kyjevu. Nacisté vytvořili komanda vězňů odsouzených k smrti. Jejich úkolem bylo vykopávat těla a pálit je. Po splnění úkolu byli zastřeleni.

Pak osvobodila Kyjev Rudá armáda a postupně nastoupila sovětská varianta zapomnění. Holokaust se do Stalinova pojetí druhé světové války nehodil. Byla to Velká vlastenecká válka, válka sovětského lidu proti fašismu. Všichni přinášeli oběti. Všichni byli vítězi. Speciální kategorie obětí rušila celkový obraz.

Navíc tu byl silný antisemitismus v Rusku, na Ukrajině i v jiných sovětských republikách. A kolaborace Ukrajinců se do vítězné rétoriky nehodila už vůbec. Někteří Ukrajinci Němce vítali s květinami jako osvoboditele? Ukrajinští policisté pomáhali s vražděním Židů a válečných zajatců? Zapomeňte.

Babí Jar? Oběti války. Sovětští občané zavraždění fašisty.

Kyjev navíc potřeboval rychlou obnovu. Bylo třeba opravit a postavit tisíce domů a bytů. Babí Jar byl v roce 1944 předán do správy Kyjevských štěrkoven. Těžil se tu písek.

Jistě, lidé tušili, co se v rokli stalo. Byli tu pamětníci, kteří každý den slyšeli střelbu ze samopalů. Byli tu intelektuálové, kteří se nebáli říkat, co si myslí. Nebylo jich mnoho. Spisovatel Viktor Někrasov chodil každý rok na výročí masakru uctít památku obětí s květinami. Někdy se k němu připojily desítky lidí. A nakonec byl Někrasov obviněn z „organizování sionistických demonstrací“.

Byl tu Anatolij Kuzněcov, který bydlel nedaleko rokle a střelbu ze samopalů slýchal jako malý kluk. A jako malý kluk šel také rokli prozkoumat. Viděl tam jiné děti, které se hrabou v písku a hledají poklady – zlaté náušnice a prsteny. Ani nacisté nebyli úplně perfektní.

Kuzněcov se rozhodl, že to musí zaznamenat. Napsat celou pravdu. Byl tématem posedlý, už jako teenager s sebou všude nosil zápisník a zaznamenával si myšlenky pro knihu. Poprvé jeho kniha o masakru vyšla v roce 1966. Cenzoři seškrtali čtvrtinu textu. V roce 1969 Kuzněcov emigroval a úplné vydání vyšlo v anglickém překladu. Kniha má neobvyklou grafiku: Běžné písmo odpovídá původnímu sovětskému vydání. Zvýrazněné jsou pasáže, které zakázala cenzura. A v závorkách jsou věci, na kterých autor pracoval po prvním vydání.

Je tu básník Jevtušenko, kterého k Babímu Jaru vzal v roce 1961 právě Kuzněcov. Jevtušenko vydal báseň v časopise Litěraturnaja Gazeta. „Bota mne skopne, jsem bezmocný, / zbytečně oroduji u těchhle / pogromových spratků. / Řvou Bijte Židy, zachráníte Rus. / Jakýsi trhovec bije mou matku. / Ach můj ruský lide!“

O rok později složil na základě této básně svoji proslulou 13. symfonii Dmitrij Šostakovič. Ano, zdálo se, že ledy tají. Chruščov odsoudil Stalinův kult osobnosti. 60. léta vpadla i do Sovětského svazu. Ale jen velmi omezeně.

A Babí Jar? V roce 1954 stranické orgány rozhodly, že rokle bude zaplavena kaly z cihelny. Terén bude srovnán, aby na něm mohly vyrůst domy, silnice a park. Někrasovové a Jevtušenkové štěkají, ale karavana jede dál.

„Ach můj ruský lide!“ V roce 1961 protrhly kaly ochrannou hráz a valily se na Kyjev. Zemřelo až 1500 lidí. A pak už bylo třeba tu rokli zkrotit důsledně. Byla zasypána, její povrch se stal ideálním prostorem pro vedení silničního okruhu. Vyrostla tu televizní věž a sportovní komplex. A park.

Park kultury a oddechu.

Byl to první velký symbolický akt. Leonid Kravčuk, šéf tehdy ještě sovětského ukrajinského parlamentu, uctil v roce 1991 památku obětí masakru v Babím Jaru. Kravčuk se později stal prvním prezidentem nezávislé Ukrajiny. Ale spor o Babí Jar trvá dodnes.

Kravčuk v roce 1991 řekl: „Dnes, při této poctě obětem, je třeba poprosit Židy o odpuštění… Naše ukrajinská historie je plná židovské krve.“

Ale pak to už tak jednoznačné nebylo. Na Ukrajině se střídaly proruské a proevropské vlády. A podle toho se také střídal vztah k dějinám a památníkům. V době protiruských vlád a nálad se stavěly pomníky i ukrajinským nacionalistům, kteří se podíleli na genocidě Židů a masových vraždách Poláků.

Zdroj národní identity a hrdosti byl především v tom, že je protiruská. Výklad dějin v kostce: Naši identitu určuje náš nepřítel. Naši hrdinové možná vraždili Židy a Poláky a kolaborovali s nacisty, ale bojovali za nezávislou Ukrajinu. Proti ruskému a sovětskému teroru.

Je to pochopitelné. Ukrajinci měli spoustu důvodů, proč nenávidět Rusko a Sovětský svaz. Mimo jiné proto, že na ně Stalin poslal „holodomor“. Více než tři miliony Ukrajinců zemřely hladem.

„Strážníci měli za úkol sbírat vyhladovělé děti ulice, aby na sebe neupozorňovaly, a tak v městech sovětské Ukrajiny policie zatýkala několik set dětí denně – jednoho dne na počátku roku 1933 ohlásila charkovská policie dvě tisícovky takových zadržení. V charkovských kasárnách čekalo tou dobou na smrt kolem dvaceti tisíc dalších. Děti policisty zapřísahaly, aby je nechali aspoň dožít pod širým nebem: ‚Dovolte mi umřít v klidu, nechci umírat v baráku smrti.‘“

Tak proč nevítat Hitlera s kytkou v ruce?

80. výročí masakru si v Kyjevě před dvěma lety připomenuli na dvou oddělených konkurenčních shromážděních. Diskuze o národních dějinách se pochopitelně od roku 2014 vyhrocuje na pozadí konfliktu s Ruskem. Putin vydává válku s Ukrajinou za osvobození země ovládané fašisty. Je tak čím dál nesnadnější zkoumat dějiny Ukrajiny, aniž by člověk riskoval, že bude označen za nositele proruské ideologie.

Jednu verzi připomínání masakru v Babím Jaru představuje Akademie věd podporovaná nacionalisty. Babí Jar je epizodou v rámci holokaustu. A dějiny Ukrajiny jsou dějinami oběti. Oběti dvou totalitních režimů.

Druhý pohled nabízí soukromá iniciativa Pamětní centrum holokaustu Babí Jar. Mezi ukrajinskými nacionalisty vyvolává přímo nenávist. Jednak se na jeho financování podílejí i Rusové židovského původu. Nejsou to sice oligarchové blízcí Putinovi, ale jsou to Rusové. A především: Centrum ukazuje, že na holokaustu se podíleli i ukrajinští kolaboranti, ukrajinští nacionalisté. Cílem iniciativy je vytvořit muzeum kombinované s výzkumnou a archivní institucí.

Akademický projekt vznikl v roce 2017 za podpory tehdejšího prezidenta Petra Porošenka. Pamětní centrum podporuje současný prezident Volodymyr Zelenskyj. Spory o dějiny prorůstají do špiček ukrajinské politiky.

Pamětní centrum iniciovalo a financovalo vznik dokumentárního filmu Babí Jar. Kontext. Natočil ho v současnosti nejznámější ukrajinský režisér Sergej Loznica, který má za sebou ocenění z nejprestižnějších světových festivalů. Před dvěma lety svůj dokument uvedl na festivalu v Karlových Varech.

„Podle mě je důležité, aby se lidé na Ukrajině konečně podívali pravdě do očí a řekli si: Ano, to, co se stalo v Babím Jaru, bylo strašné, spáchali to naši dědové, byla to chyba, ze které se musíme poučit, ne ji opakovat,“ říkal Loznica v rozhovoru před dvěma lety.

A dodal: „Pravda o Babím Jaru je přímo spojená s problémem národní identity a národních hrdinů. Takže to je velmi vážná otázka, která ovlivňuje i budoucnost Ukrajiny. Proto jsem tak zvědavý, jaká bude reakce Ukrajinců na můj film. Čekám bouři.“

O bouřlivou reakci si Loznica svými výroky říkal: „Bezpochyby žili v Kyjevě i charakterní lidé, kteří schovávali Židy ve svých domech. Ale bylo jich jen velmi málo. To je to, co mě děsí! Někteří jedinci se chovali hrdinsky a riskovali životy, ale tisíce dalších zůstaly k osudu Židů lhostejné,“ vysvětloval, proč bylo pro něj důležité film natočit. „Sousedé udávali sousedy. Po masakru v Babím Jaru těch několik zbývajících nemohoucích a starých Židů z Kyjeva, kteří do rokle nedokázali dojít, místní obyvatelé vytáhli z bytů a ukamenovali k smrti. Ze své vlastní iniciativy, bez účasti Němců. Viděl jsem dokumenty, které to popisovaly.“

Krátce potom, co Rusko napadlo Ukrajinu, byl Sergej Loznica vyloučen z Ukrajinské filmové akademie. Loznica jednoznačně odsoudil ruský útok a Putina, ale zastal se některých ruských filmařů. „V případě tragédie zvané válka pevně věřím, že je třeba zachovat si zdravý rozum. Jsem proti bojkotu svých kolegů, ruských filmařů, kteří vystupují proti zločinům Putinova režimu,“ napsal.

Podle filmové akademie projevil málo vlastenectví: „Režisér opakovaně zdůraznil, že vidí sám sebe jako kosmopolitu. Nicméně, teď, když Ukrajina bojuje o svoji nezávislost, hlavním konceptem v rétorice každého Ukrajince by měla být jeho národní identita. A neexistují kompromisy.“

Na začátku března minulého roku zasáhly ruské střely Babí Jar. Zemřelo pět lidí. Rozestavěná budova muzea byla poškozena. Prezident Volodymyr Zelenskij prohlásil: „Historie se opakuje.“

Historie?