„Rusům jsme nevolali.“ Finové vědí, proč mají sebevědomí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Kontaktovali jste ruské úřady?“

„Ne.“

„A kdy je budete kontaktovat?“

„Nebudeme.“

Tato lakonická slova pronesl šéf finské policie poté, co pohraniční stráž, která velí v Baltském moři, obsadila ruský tanker podezřelý ze sabotážních útoků proti podmořským komunikačním kabelům.

Vyjádření je na první pohled překvapivě sebevědomé; vždyť Rusko má skoro 144 milionů obyvatel a přes pět a půl tisíce jaderných hlavic. Finsko má pět a půl milionu obyvatel a nula jaderných hlavic. Žádný jiný stát NATO nemá s Ruskem delší hranici než právě Finsko. Země se z ruského imperiálního područí vymanila teprve v roce 1917 a od té doby už minimálně dvakrát stála na pokraji likvidace vlastní nezávislosti. Navíc po druhé světové válce přistoupila na režim tzv. finlandizace, tedy relativní vstřícnosti vůči Moskvě.

Aktuální sebevědomí finských úřadů nevyplývá jen ze skutečnosti, že baltská země je v zásadě čerstvě členem NATO a přinejmenším v teoretické rovině skrytá pod americkým „jaderným deštníkem“. Vyplývá i z připravenosti na válečný konflikt, který ve Finsku nikdy nebyl abstraktním pojmem z historických učebnic.

„Výrazně se v tomhle lišíme od Česka a většiny Evropy,“ říká finský sociolog Joni Askola, který právě dokončuje svůj doktorát na Univerzitě Karlově v Praze. „Na válku se připravujeme průběžně od roku 1945. A protože nám vnutili neutralitu a zabránili vstoupit do NATO, věděli jsme, že na to budeme sami.“

Existují dvojí Helsinky. Ty nadzemní, kde se odehrává každodenní život. A pak ty podzemní - skryté město pro případ nouze. Finská metropole je poddolována zhruba 20 kilometry tunelů, které spojují na 5 tisíc bunkrů. Celkem v nich může najít úkryt přes 600 tisíc lidí, tedy zhruba tolik, kolik jich běžně ve městě žije.

Dolování mají Finové přímo v zákoně: každá budova s rozměry překračující 1200 metrů čtverečních musí mít podzemní bunkr pro případ války nebo epidemie. Ve výsledku vznikl pod Helsinkami unikátní urbánní prostor, kde nechybí nákupní centra, bazény, kluziště nebo kostel.

Tento prostor navíc nemá sloužit jen jako úkryt. V nejhorším možném případě, tedy pokud by se agresorova invazní armáda probojovala až do finského hlavního města, má podzemní labyrint fungovat i jako obranná linie.

„Tunely jsou dost velké na to, aby jimi pohodlně prošel i armádní pluk,“ svěřil mi bývalý finský voják a bezpečnostní expert Arto Pulkki. „Válčení ve městě tak může dodat doslova novou, podzemní dimenzi.“

Finské jednotky by se mohly přesouvat rychle a nepozorovaně a provádět nečekané protiútoky. Navíc v relativním bezpečí. Tunely jsou převážně dost odolné, aby odolaly i přesně mířenému úderu taktickou jadernou zbraní. V podstatě se jedná o rozsáhlejší a sofistikovanější variantu tunelového systému pod Gazou, který představoval (a zřejmě bude i v budoucnu představovat) tak tvrdý oříšek pro izraelskou armádu.

Bez ohledu na sílu žulových stěn pod Helsinkami platí, že každá obranná linie je jen tak pevná, jak pevné je odhodlání jejích obránců.

I v tomhle ohledu Finové vynikají. Jedním z důkazů jsou kurzy přežití s názvem „Nasťa“, které jsou vyhrazeny ženám. Ty v podmínkách drsné finské zimy mimo jiné nocují v zasněžených lesích, vaří si na otevřených ohních a trénují první pomoc. Kurzy se organizují na 40 místech v zemi a podle listu The Guardian byl zájem o ně po začátku otevřené ruské agrese vůči Ukrajině tak velký, že rezervační systém zkolaboval.

I teď jsou některé kurzy obsazeny během jediné minuty. V nabídce jsou i kurzy střelby, mentální odolnosti či kyberbezpečnosti - a to stále ještě mluvíme jen o výcviku vyhrazeném ženám. „Pokud se teď chcete ve Finsku přihlásit na kurz střelby z protitankové rakety, máte možnost, ale musíte sebou hodit - zájem je obrovský,“ říká sociolog Askola. „Cvičení jednotek, které připomínají české aktivní zálohy, nikdy nebyla tak populární jako teď.“

Finské ozbrojené síly čelí jedinečným výzvám. Na starosti mají nejen 1340 kilometrů pozemní hranice s Ruskem, ale také pobřežní vody, ve kterých je - jak se ukázalo v posledních dnech - navzdory klimatickým podmínkám stále více horko.

Velkou výhodou z hlediska finských stratégů je ale skutečnost, že Finsko patří k tomu minimu evropských států, které nepřetržitě praktikují povinnou vojenskou službu. I díky tomu má přinejmenším na papíře možnost povolat do zbraně ze záloh přes 800 tisíc mužů a žen.

„Ochota mladých mužů nastoupit na vojnu je vysoká. Mají sice možnost zvolit si i civilní službu, ale okolo 80 % si volí službu ve zbrani. Každý rok se do armády přihlásí i okolo tisíce žen, a je jich stále víc,“ dodává sociolog Askola. „Ukazuje se, že slevit z vojenské připravenosti je snadné, ale obnovit ji je obtížné. Naši sousedé ve Švédsku byli za studené války neméně dobře připraveni bránit. V roce 2010 ale zrušili povinnou vojenskou službu, a teď mají velké potíže ji obnovit. Stejně tak jako mají problém připravit silné vojenské zálohy.“

Finsko, ačkoliv má oproti Česku jen něco přes polovinu obyvatelstva, disponuje zhruba 200 tanky Leopard 2. To v Česku jich bude v roce 2026 k dispozici 42 - pokud vše půjde dobře. A zatímco v Česku vyvolává obrovské rozepře kontrakt na 24 letounů F-35, Finsko jich objednalo 64. Finské námořnictvo samozřejmě patří k těm menším, je ale dokonale uzpůsobené pro operace v pobřežních vodách plných ostrovů a zálivů. Rychlé raketové čluny místní výroby patří ke světové špičce.

Finská vláda se také příliš netají tím, že za vlastní předsunutou obranou linii považuje ukrajinskou frontu. Kyjevu už od roku 2022 poslala v přepočtu přes 75 miliard korun vojenské pomoci, což představuje zhruba 1 % HDP - jeden z nejvyšších poměrů na světě.

Co přesně severské zemi hrozí, je i v samotném Finsku předmětem sporů.

Na jedné straně Rusko vyhrožovalo, že na vstup Finska do NATO bude reagovat navýšením vojenské přítomnosti podél společné hranice. Moskva navíc zčásti svěřila dohled nad hraničním pásmem polovojenské, neonacistické skupině Rusič, jejíž členové se vyznačují mimořádnou krutostí vůči obyvatelům okupovaných částí Ukrajiny.

Finsko je pak v první linii i co se týče ruské hybridní války, včetně aktivit ruské „stínové flotily“, sbírky starých tankerů, jejichž úkoly sahají od obcházení západních sankcí přes špionáž po možné sabotáže proti podvodní infrastruktuře.

Na druhý pohled se, aspoň prozatím, jeví Rusko - při pohledu z Finska - spíše jako papírový tygr. Zveřejněné satelitní fotografie z června loňského roku naznačují, že vojenské základny na východ od finské hranice jsou téměř prázdné. Podle veřejnoprávních finských médií se ruské vojenské jednotky na poloostrově Kola ztenčily na pětinu svého stavu - většina vojáků zamířila na ukrajinské bojiště. Finská tajná služba odhaduje, že Rusko bude potřebovat tři až pět let, aby se po skončení horké fáze konfliktu na Ukrajině vzpamatovalo. Eskalace na finsko-ruské hranici by podle jejích odhadů mohla přijít na začátku třicátých let 21. století.

Kde leží poloostrov Kola:

Pro horké chvíle, které by mohly následovat, má Finsko v ruce ještě jeden trumf: relativně vysokou míru společenské shody na tom, kde leží rizika a kde cíle země.

„Z průzkumů vyplývá, že armáda je pro Finy dlouhodobě nejdůvěryhodnější institucí. V jednom průzkumu dostali občané otázku: ‚Jste ochotni se bránit, i kdyby vaši zemi napadl silnější nepřítel?‘ Finové v tomto průzkumu vyjádřili největší ochotu bojovat mezi všemi Evropany,“ dodává Joni Askola.

Pozoruhodnou úroveň politické soudržnosti symbolizují záběry z roku 2023. Po vyhlášení výsledků tehdejších prezidentských voleb předstoupili dva hlavní protikandidáti před kamery společně, potřásli si rukama a pochvalovali si férový volební souboj.

A poslední sociologický fakt: život ve stínu ruského obra, s nutností strávit část života v armádě a s neustálým vědomím, že válka může být za humny, se jeví jako nutně melancholická, ba depresivní realita. Tomu ale odporuje skutečnost, že na první příčce světového indexu štěstí pravidelně figuruje právě Finsko.