Rusové se vrací z války a tyranizují rodiny, země násilí cíleně přehlíží

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Kdekoliv jdu, vždycky mám strach, že se někde objeví. Pokaždé máte pocit, že je někde poblíž s nožem. Je to tak zakořeněné v mé hlavě. Děti vypadají, že to zvládají v pořádku. Běhají, hrají si, chodí ven,“ vypráví Naděžda, která je jednou z obětí domácího násilí ze strany válečného veterána.

Její bývalý manžel se vrátil z fronty minulý rok poté, co sloužil u Vagnerovy skupiny. Po zkušenostech z bojů se podle Naděždy choval mnohem agresivněji a ona byla pravidelně terčem. Nakonec po jednom manželově výbuchu násilí, který ji přiměl k obavám o život jejích dětí, utekla do azylového domu.

Naděžda a její děti nyní dostávají psychologickou podporu. Ale i když je bývalý manžel za mřížemi, pronásleduje ji strach, že se jednou vrátí a bude se mstít. „Zvykli jsme si na noční můru. Žili jsme s tím. Mysleli jsme si, že to není nic vážného. Ale teď, když to všechno zpracováváme, chápeme, že to byla čirá hrůza,“ dodala žena, jejíž pravé jméno redakce AFP změnila kvůli bezpečnosti.

Podobných případů se nicméně v Rusku odehrávají tisíce a pro oběti domácího násilí neexistuje zákon, který by je účinně chránil. Rozšíření domácí agrese i nedostatečný boj proti ní řeší ruská společnost už roky, nicméně válka na Ukrajině problém prohloubila.

S dalším pokračováním konfliktu bude podle odborníků navíc počet násilníků dál stoupat, což souvisí se stresem, ekonomickými potížemi, nezaměstnaností a traumaty z konfliktu.

„Kvůli válce se zvýšila míra domácího násilí. Lidé, kteří se vracejí z válečné zóny, jsou zpravidla velmi traumatizovaní po fyzické i psychické stránce. To vše se promítá do nárůstu trestných činů páchaných na ženách a dětech v rodině,“ popsala pro server The Barents Observer Lilia Vezhevatova, koordinátorka ruské organizace Feministický protiválečný odpor.

Zákony se navíc staví spíš na stranu veteránů. Podle zjištění nezávislého serveru Vjorstka označil soud účast v boji jako polehčující okolnost v téměř 90 procentech případů ublížení na zdraví. Nejčastějšími tresty udělovanými válečným veteránům, kteří byli shledáni vinnými z domácího násilí, jsou veřejně prospěšné práce, nebo podmínka.

Už předválečné statistiky přitom ukazují, že se každá pátá žena v Rusku každoročně setkala s domácím násilím. Jen v roce 2018 pak zemřelo rukou násilníků pět tisíc ruských žen.

Ze všech osob, které každoročně zemřou na následky domácího násilí, jich 10 procent připadá na Rusko. Na policii se obrátí jen desetina týraných ruských žen a pouze tři procenta případů se nakonec dostanou k soudu.

Selhání policie je součástí širšího systematického kolapsu ruské vlády při ochraně žen. Tento problém je neúměrně závažný v Rusku, kde státem podporovaná kultura machismu a izolace zničila i to málo ochrany, která přeživším zůstala.

Podobně jako jinde i v Rusku se domácí násilí dotýká lidí bez ohledu na třídu, věk, etnický původ nebo jiné vlastnosti. Může zahrnovat fyzické, sexuální, ekonomické a emocionální zneužívání, které se často opakuje po delší dobu a v nejzávažnějších případech může skončit smrtí. V Rusku se domácího násilí dopouštějí různí členové rodiny a převážnou většinu obětí tvoří ženy, jak shrnula ve svém reportu organizace Humans Right Watch.

„Domácí násilí se ve společnosti rozšiřuje kvůli militarizaci, represím a všeobecné všudypřítomnosti násilí ve společnosti. Zároveň ho politické elity neberou vážně a naopak prosazují tradiční hodnoty zásadní pro přežití režimu, které řešení problému nadsazují,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Janet Elise Johnsonová, odbornice na ženská a genderová studia z americké Brooklyn College.

S tím souvisí také postoj Kremlu, který v posledních letech tvrdil, že zneužívání v rodinách by měly řešit rodiny, nikoliv orgány činné v trestním řízení.

Rusku se tak například na rozdíl od ostatních postkomunistických zemí v posledních třech desetiletích nepodařilo přijmout žádnou konkrétní nebo komplexní legislativu týkající se domácího násilí.

„Dokonce i většina ostatních autoritářských režimů nějaký zákon kolem domácího násilí přijala. Režim ale dává najevo, že ho to nezajímá,“ vysvětluje Johnsonová.

Většina případů domácího násilí, pokud se vůbec k soudům dostane, spadá pod trestný čin ublížení na zdraví bez závažných následků.

Dumou navíc v roce 2017 prošel zákon, který dekriminalizoval některé formy domácího násilí. Pokud totiž podle této legislativy nedojde k ublížení, které vede k hospitalizaci oběti, nestává se trestným činem. Drobné pohmožděniny nebo modřiny tak zákon neřeší. Počet oznámení o domácím násilí na policii se tak po přijetí tohoto zákona snížil téměř o polovinu.

V případě odsouzení pak přesto často pachatelé dostávají pouze nízké pokuty. Slabá právní ochrana žen znamená, že orgány činné v trestním řízení mají jen malou motivaci stíhat podezřelé. Stejně tak staví i oběti do pozice, ve které mají problém vůbec násilí nahlásit.

Že ruský režim nad problémem přivírá oči, souhlasí ruská právnička Marianna Muravyevová, která se na Helsinské univerzitě zabývá ženskými právy ve své původní vlasti.

„Klíčové pro Ruskou federaci je také to, že neuznává domácí násilí jako problém práv žen. Takže pro ně nejde o lidská práva. Vnímají to jen jako sociální problém, kdy muž z nižší třídy je trochu agresivní a příliš pije. Jenže to přehlíží rozšíření násilí napříč společností,“ popisuje pro Seznam Zprávy.

Genderově podmíněné násilí se ostatně objevuje i na frontě, kde ho ruská armáda používá jako válečnou zbraň už od roku 2014. Rozsah sexuálního násilí souvisejícího s válkou na Ukrajině nicméně dramaticky vzrostl po plnohodnotné ruské invazi.

Prostupnost domácího násilí ruskými zákony vychází z řady důvodů, nejčastěji nicméně experti zmiňují snahu o obranu tradičních hodnot. Proti přijetí účinnějších zákonů se tak vymezili například představitelé pravoslavné církve v čele s patriarchou Kirillem.

„Rusko není ze své podstaty patriarchální. Ale v této době se tam neobjevují jiné hlasy. Přední aktivistky musely zemi opustit a čelí stíhání. Režim nutně potřebuje podporu Rusů pro válku a tu rámuje kolem myšlenky, že jde o obranu tradičních hodnot,“ vysvětluje Johnsonová s tím, že ženy jsou nyní ve společnosti vnímané spíše jako podporovatelky mužů bojujících na frontě než jakkoliv jinak.

Feministické organizace, které se zasazují o zlepšení ženských práv v zemi, přitom čelí od začátku války stále sílícím perzekucím.

Důraz na obranu tradičních hodnot ve snaze vyhradit se vůči Západu zmiňuje i Muravyevová. „S protizápadním postojem a protizápadní rétorikou pro tradiční hodnoty sice chápou, že domácí násilí a ochrana před ním je důležitá, ale jakákoli zavedená legislativa je vnímána jako prozápadní vliv a oni tak nechtějí vypadat,“ dodává.