Agrese vůči Ukrajině změnila ruskou armádu k nepoznání

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Válka na Ukrajině začala obří dopravní zácpou, v níž zůstala stát velká část tehdy funkční techniky ruské armády.

Po třech letech bojů vypadá bojiště v mnoha ohledech úplně jinak: je mnohem prázdnější, předvídatelnější a přehlednější. Jak tedy dnes boje vlastně vypadají? Jaké zbraně obě strany používají a jak?

Představme si nejprve taktiku a vybavení strany, která má válku na svědomí, tedy Ruska.

Jeho síly už do loňského podzimu provádí na vybraných úsecích fronty pomalou a prakticky neustálou ofenzivu. Má dle všeho za cíl jak obsazení území, jež si Moskva chce uzurpovat, tak vyčerpání ukrajinské obrany neustálými boji.

Útoky začínají nenápadně a inspirují se taktikou vypracovanou žoldnéřskou Vagnerovou skupinou. Ruské velení vysílá malé skupiny pěchoty – obvykle osmi až deseti vojáků – na průzkum směrem k ukrajinským liniím. Tyto jednotky mají odhalit, kde přesně se nacházejí ukrajinské pozice.

Často se pohybují podél hranic mezi ukrajinskými jednotkami, aby našly slabá místa, například špatně střežené úseky nebo oblasti, kde je koordinace mezi obránci nedostatečná. K odhalení nepřátelských postavení někdy záměrně vyprovokují palbu – pokud Ukrajinci zareagují, prozradí tím svou polohu.

Tento proces je pomalý a metodický. Může trvat několik dní, v některých případech i týdnů, během nichž ruské jednotky opakují drobné výpady a sbírají informace. Velitelé mezitím analyzují terén, mapují linie a hledají ideální body pro další úder. Pěchota v této fázi neriskuje velké střety, ale spíše testuje odolnost a reakce protivníka, což Rusku umožňuje připravit si půdu pro rozhodující fázi operace.

Jakmile jsou ukrajinské pozice zmapovány a slabiny odhaleny, Rusové přecházejí k intenzivnímu tlaku. Do boje vstupují drony, které plní hned několik rolí - sledují pohyb nepřítele, přesně navádějí palbu a přímo útočí na důležité cíle, například velitelská stanoviště, sklady munice nebo těžkou techniku.

Současně přicházejí na řadu takzvané klouzavé bomby – zbraně, které v ruské taktice hrají klíčovou roli. Ukrajinská nezávislá analytická skupina Deep State je před časem označila za „zázračnou zbraň“, která invazním silám pomáhá řešit i do té doby pro ně neřešitelné situace.

Ruské letectvo přitom v počátečních fázích konfliktu hrálo omezenou úlohu z důvodu robustní ukrajinské protivzdušné obrany. Klouzavé bomby to zásadně změnily a během let 2023 a především 2024 se staly mnohem rozšířenějšími. Ruské plány počítají s masivní produkcí těchto zbraní: letos by jich mělo být vyrobeno přes 70 tisíc oproti cca 40 tisícům v roce minulém.

Jde o upravené klasické letecké pumy, které díky přidaným sklopným křídlům a naváděcímu systému dokážou klouzat na vzdálenosti od 30 do 90 km. To umožňuje ruským letounům shazovat munici v bezpečné vzdálenosti, aniž by musely vstupovat do ukrajinského vzdušného prostoru a riskovat sestřelení.

Ukrajinci se v minulosti pokusili ruské stroje „odehnat“ tím, že přesunuli systémy protivzdušné obrany, včetně třeba Patriotů, blíže k frontě. Výsledky byly ovšem smíšené. V některých případech se podařilo ruské letectvo překvapit a během jediného dne či jen několika minut zničit hned několik strojů. V jiných případech se ovšem ukrajinské systémy rychle staly cílem ruských útoků, hlavně balistických taktických střel, případně dronů.

Velkou roli v tom hrála skutečnost, že Rusko dokázalo velmi dobře pokrýt oblast kolem fronty svými průzkumnými drony. Tak nápadné a důležité cíle pak jejich pozornost nedokázaly uniknout. Ukrajinská strana problém ruských bezpilotních průzkumníků dokázala částečně vyřešit nasazováním malých stíhacích dronů a vytvořením dobrého systému pro odhalování ruských dronů.

Ale i když situace není tak špatná jako v některých obdobích roku 2024, drony obou stran jsou i tak nad frontou přítomné neustále. V blízkosti fronty je stále těžké se dobře skrýt. Strategie „vysunuté obrany“ se tedy Ukrajině nakonec patrně nevyplácela, protože od ní její velení v podstatě upustilo.

Klouzavé pumy lze vyrábět relativně jednoduše a levně, ale mají dostatečnou sílu, aby zničily opevněné bunkry nebo zákopy. Jejich nasazení vedlo k výraznému navýšení ukrajinských ztrát v obraně. To mimo jiné znamená, že ruská taktika „opotřebení“ ukrajinské armády funguje do značné míry především díky nim.

Navíc mají také silný psychologický efekt – vojáci ztrácejí pocit bezpečí, protože ani pevná opevnění je neochrání. Vojáci navíc dle londýnského think tanku RUSI mají obavy i z toho, že je ničivá síla bomb nejen zabije, ale jejich těla doslova rozmetá – tedy, že se je nepodaří identifikovat a budou oficiálně jen „pohřešovaní“, takže jejich rodiny nedostanou finanční kompenzaci pro rodiny padlých. V ukrajinské armádě totiž platí, že k vystavení potvrzení o úmrtí je nutné najít tělo dotyčného vojáka.

Klouzavé pumy představují pro ukrajinskou stranu od začátku obtížný problém. Odhalit a sestřelit je v letu není pro běžnou protivzdušnou obranu jednoduché. Dle analytiků RUSI by efektivní obrana vyžadovala, aby Ukrajina dokázala zaútočit přímo na ruská letadla, která pumy vypouští. To znamená například zničit je přímo na zemi na ruských základnách.

Otázkou je, zda to tak opravdu je. V posledních několika měsících se postupně objevují indicie, které naznačují, že problém se alespoň částečně podařilo Ukrajincům eliminovat. Už i ruští blogeři hovoří o tom, že efektivita bombardování klouzavými pumami výrazně klesla. Příkladem je všeobecně poměrně věrohodný kanál Fighterbomber s dobrými zdroji v ruském letectvu.

V únorovém příspěvku tvrdí, že klouzavé pumy dnes cíle na frontě mohou zasáhnout přímo „jen náhodou“. Příčinou má být rušení satelitní navigace v blízkosti fronty, které dnes už probíhá údajně po celé délce fronty.

Nespěchejme ovšem s hodnocením. Elektronický boj je obvykle nekončící a vedení jedné strany nemívá dlouhé trvání. Faktem ale je, že přesné zbraně využívající satelitní navigaci na ukrajinském bojišti obecně mají velké potíže. Zdá se, že v tomto případě ukrajinská strana mohla dohnat ruský náskok a éra „božských“ klouzavých bomb, jak je označuje Fighterbomber, skutečně skončila.

Pro ruskou armádu by to nepochybně byla velmi nepříznivá zpráva. Bombardování v její taktice hraje klíčovou roli. Cílem je vyvinout několikanásobný tlak na obranu: na důležité body, například na místa, kde by se Ukrajinci mohli přeskupit nebo kam by mohly dorazit posily, míří bomby (a také rakety a granáty), zatímco ruská pěchota pokračuje v drobných útocích, aby udržela ukrajinské jednotky v napětí a znemožnila jim odpočívat a nabrat síly.

Po oslabení ukrajinské obrany přichází závěrečná fáze – přímý útok. Ruské jednotky, obvykle v malých skupinách, někdy trochu větších a s doprovodem obrněné techniky, se snaží co nejrychleji přiblížit k nepřátelským pozicím a prolomit jejich linie.

Kromě předchozího bombardování postup podporuje dělostřelectvo a také útoky ruských dronů. Útočné skupiny přitom nespoléhají na „dronaře“ někde v týlu, ale často si údajně nosí do útoku vlastní malé kamikadze drony, jež pak vypouští přímo v akci i na poměrně malé vzdálenosti.

Nejen v únoru 2022, ale ještě loni na podzim u Avdijivky začínala ruská ofenziva dlouhými kolonami obrněných vozidel. Dnes - až na naprosté výjimky - nejsou útoky vedeny jako velké, koordinované operace, ale spíše jako série rychlých výpadů menších skupin o několika desítkách mužů.

Rusové sázejí na rychlost a moment překvapení, nikoli na složité manévry. Jakmile se dostanou do blízkosti ukrajinských zákopů, přecházejí k přímému útoku, kde využívají svou početní převahu a skutečnost, že mají obvykle k dispozici dostatek posil, aby udrželi tempo útoku.

Tento přístup je efektivní, ale nese s sebou obrovské ztráty. Jednotky často postupují i přes intenzivní palbu, což je částečně dáno tvrdou disciplínou – vojáci, kteří se pokusí ustoupit, čelí trestům, například přeřazení do ještě rizikovějších operací.

Tlak na postup je tak enormní, že jednotky raději pokračují v útoku, i když přijdou o velkou část mužů. Přesto tato taktika někdy uspěje – pokud se podaří prolomit ukrajinskou linii, ruské posily rychle zaplní vzniklou mezeru a pokusí se postup dále rozšířit.

Ruské síly prokazují i jistou míru přizpůsobivosti. Zajímavým příkladem je spolupráce se severokorejskými jednotkami, které Rusko přizvalo na pomoc. Tyto jednotky zpočátku používaly odlišnou taktiku – masivní útoky většími formacemi, jež sice dokázaly přemoci ukrajinskou obranu, ale za cenu katastrofálních ztrát. Postupně se však začaly učit od ruských velitelů a přejímaly jejich styl útoků malých skupin.

V dalším textu se zaměříme na to, jak dnes vypadá a funguje ukrajinská obrana.