Rusové nepomáhají z plezíru. Kazachstán draze zaplatí, míní expert

Silné řeči o useknutých hlavách a řádění teroristů jsou jen záminkou, aby Kazachstánu přispěchali spojenci na pomoc. Rusové tak sice učinili, ale nelze předpokládat, že tak činí jen z lásky ke kazašskému prezidentu Tokajevovi. Bude to draze vykoupeno politickými ústupky – možná uznáním Krymu nebo třeba úzákoněním ruštiny jako státního jazyka. Kontext aktuálnímu dění v Kazachstánu v rozhovoru pro Seznam Zprávy nabídl Jan Šír, specialista na politický, bezpečnostní a energetický vývoj v postsovětském prostoru.

Jak byste vůbec charakterizoval Kazachstán a jeho vývoj po rozpadu Sovětského svazu (SSSR)?

Kazachstán je největší z postsovětských republik ve Střední Asii. Nezávislost získal v roce 1991 po rozpadu SSSR a je to země specifická geopolitickou polohou, která je poměrně exponovaná, sousedí na severu s Ruskem, na východě s Čínou, na jihu s dalšími středoasijskými republikami vzniklými po rozpadu SSSR. Je to země, kterou mimo Borata proslavilo surovinové bohatství, kterým disponuje.

V Kazachstánu se vytvořil autokratický režim, do jehož čela se postavil první doživotní prezident Nursultan Abišuly Nazarbajev, což byl první tajemník komunistické strany Kazachstánu. Držel prakticky veškerou moc v zemi až do roku 2019, kdy se kvůli zdraví a stáří rozhodl velkou část moci řízeným způsobem předat svému nástupci, což měl být Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev – kariérní diplomat, vzděláním sinolog, který hájil řadu seniorních funkcí v nezávislém Kazachstánu. Jevil se jako určitá kompromisní neproblémová nekontroverzní figura, která by byla schopná zaručit kontinuitu dalšího vývoje Kazachstánu a zejména vyváženou zahraniční politiku hlavně ve vztahu ke dvěma hlavním mocnostem, které ovlivňují směřování země – Ruska a Číny.

K jakým problémům má Kazachstán vzhledem ke své geografické poloze a složení obyvatelstva tendence?

Je potřeba zmínit poměrně složitou demografickou strukturu Kazachstánu. Kazachstán byl po rozpadu SSSR jedinou republiku, kde Kazaši neměli většinu. Společnost byla rozdělena podle etnického klíče na evropskou (zejména ruskojazyčnou část) a na asijskou (zejména kazašskou). Významné jsou menšiny Uzbeků, Ujgurů a dalších turkických etnik, což od elit vyžaduje velice opatrný kurz nacionalizace budování národa tak, aby to nevyvolalo národnostní pnutí.

Další moment, který vnímám jako velice rizikový – země je silně regionálně rozrůzněná v tom, že je z velké části osídlená na periferii, centrální část země je z větší části step, což v případě destabilizace může znamenat nárůst odstředivých tendencí ve státě s tím, že jednotlivé regiony můžou tíhnout ke státům za hranicemi Kazachstánu. Zejména na severu a severozápadě, kde je silné zastoupení ruské menšiny (asi čtyři miliony etnických Rusů).

To se týká i jihu země, který má značně konzervativní ráz a trpí agrárním přelidněním a celková socioekonomická charakteristika je podobná Uzbekistánu. Toto jsou rizikové faktory a v případě destabilizace nebo nedej bože zhroucení státu to samozřejmě může mít dopady v širším regionálním měřítku.

Jaká je životní úroveň Kazachů?

Těžko hledat statisticky průměrného Kazacha. Co se týče hospodářské transformace, Kazachstán patří určitě spíše k úspěšnějším příkladům vývoje po roce 1991. Je to země s příjmy na vyšší střední úrovni, která minimálně v makroekonomické oblasti prošla základní přeměnou hospodářství od toho zděděného ze SSSR, tedy modelu založeného na centrálním plánování, k něčemu, co připomíná volný trh. Nicméně hlavním zdrojem rozpočtových příjmů je produkce a export energetických surovin, zejména ropy. Což s sebou nese i určité zranitelnosti spojené s tím, že je citlivá na výkyvy cen na světových trzích.

Částečně je to dáno i strukturou společnosti, ve které hraje roli i nějaká kmenová příslušnost. S tím se v tomto kontextu pojí míra korupce, nepotismu, a to s sebou nese velkou nerovnost.

Na jedné straně tu je vládnoucí rodina a na ni napojený segment hospodářství často v rukou elity, na straně druhé populace, která má problémy s tím, aby byla schopná se uživit. Co se ale týče HDP na hlavu, Kazaši na tom jednu dobu byli lépe než Rusové.

Problémem jsou tedy spíše nerovnosti než středně statistický příjem.

Co vedlo k dnešní situaci? Jaké problémy Kazachy trápí, kromě ceny LPG?

Na to se těžko odpovídá, protože nemáme tvrdá data. Já osobně to čtu jako kombinaci dlouhodobé doutnající nespokojenosti se stávajícími poměry, kde rozbuška mohla být ekonomického charakteru. Nicméně ty požadavky sahají k významným politickým změnám. V Kazachstánu neexistuje opozice, ten, kdo se o ni snažil, byl buď uvězněn, nebo vyhnán do zahraničí. Nesouhlasné hlasy nemají možnost nacházet v rámci politického systému reprezentaci, a to pak vede k tomu, že se těžko navazuje nějaký dialog a politika se přenáší do ulic.

Kdo jsou demonstranti, co vyšli do ulic? Účastní se i běžní civilisté?

Minimálně v Žanaozenu na západě země, kde vše začalo, šlo o nepokoje obyčejných dělníků a střední třídy, která přišla o své příjmy v důsledku zdražování komodit. Zase ale nemáme tvrdá data, která by šla vztáhnout na celou zemi, máme jen izolovaný obrázek o jednotlivých místech a přesnější odpověď budeme znát později.

Teď máme útržkovité informace. Ne náhodou představitelé režimu dělají všechno pro to, aby zastavili tok informací, vypínají internet, chod pevných linek i mobilů, přerušují i vlaková spojení, aby se protesty nemohly koordinovat.

Tokajev vede poměrně silné řeči o teroristech podpořené vyjádřeními policie o incidentech, jako jsou uřezané hlavy zaměstnanců bezpečnostních složek. Jsou tato slova o teroristických organizacích přehnaná?

Samozřejmě. Kdyby Tokajev protesty nerámoval tímto způsobem, bude se mu hůř zdůvodňovat jeho žádost o bratrskou pomoc u Ruska a dalších spojenců. Je to předpoklad pro to, aby mohl Rusy pozvat v rámci ustanovení smlouvy o pomoci státu. Musel to nějak zdůvodnit.

Zatím nevíme, kdo by ti teroristé měli být, o jakou organizaci jde, případně o jakého dalšího vnějšího agresora by se mělo jednat. Všechno svědčí o tom, že jde o rétoriku, která může Evropanům znít trochu až primitivně. Je potřeba zdůvodnit ruskou vojenskou intervenci, tak se vymyslí strašák v podobně vnějšího nepřítele, blíže neurčených teroristů.

Tím samozřejmě nevylučuji, že v Kazachstánu nemůžou existovat podzemní společnosti, které jsou radikalizovány.

Kazachstán sousedí i se Sin-ťiangem a – mluvíme-li o vymlouvání se na terorismus – mohla by situace zneužít Čína…

Ano, samozřejmě. A to je další faktor, na který musí Kazaši brát ohled. Já sám jsem překvapen, že Rusům intervence ze strany Číny prostě prochází tak relativně snadno, protože pokusy Rusů využít nepokojů v regionu k posílení vlastní vojenské pozice a vlivu byly Čínou napadány už dřív. Například v roce 2010 v Kyrgyzstánu docházelo k pouličním nepokojům spojeným s pogromy. A co vím, tak tenkrát byla Čína tím, kdo byl schopen nápad posílit vojenskou přítomnost Rusku rozmluvit.

Teď rozhodnutí vyslat vojska i jeho praktická realizace probíhá na můj vkus až příliš hladce.

Takže se dá říct, že se pnutí v Kazachstánu Rusku hodí.

Zaprvé: Kazachstán spadá do toho, co Rusové považují za součást jejich sféry vlivu. To znamená, že tady Rusové nemohou dopustit vytvoření demokratické alternativy a potřebují diskreditovat jakékoli protestní hnutí, které by vedlo ke svržení tamější proruské vlády. To je jeden moment, který Rusy mimořádně zajímá.

Druhý moment je ten, že Kazachstán představuje určitou politickou laboratoř, co se týče předání moci – Nazarbajev byl u moci skoro 30 let. Putin je u moci přes 20 let, je starý. A tyhle režimy stojící na jedné osobě jsou vždy zranitelné v momentě, kdy má odejít a být nahrazena někým jiným.

Rusové už samozřejmě pracují na tom, jak po Putinovi řízené předání moci bez rizik pro stávající elity proběhne. Vidíme, že v Kazachstánu se to zjevně nepodařilo. Tranzit byl započat v roce 2019 a vedl k tomu, co vidíme dnes. Myslím, že tato zkušenost může odradit Vladimira Putina od toho, aby riskoval něco podobného.

Roli hraje i faktor samotné ruské menšiny. Myslím, že kdyby to stávající režim v Kazachstánu neustál, nemůžeme vyloučit ani živení případných separatistických tendencí místních Rusů.

Poslední moment je ten, že jakákoli krizová situace umožňuje Rusům posílit svou přítomnost a vliv v zemi. A to vidíme už teď – Rusové Tokajevovi pomůžou, ale nelze předpokládat, že to udělají jen tak z plezíru, protože ho mají rádi. Bude to těžce vykoupeno ústupky ve sféře politiky. Rusové můžou chtít třeba uznání území, kterých dosáhli v rámci územní agrese – ať už to byla Ukrajina, Gruzie a další.

Co se týče vnitřní politiky, posílí ruský prvek. Může se jednat o zrušení přechodu Kazachů z cyrilice na latinku, uzákonění druhého státního jazyka pro ruštinu a tak dále. Když se ta krize zvládne dobře uřídit, bude to příležitost pro využití k vlastnímu prospěchu.

Dokážete si představit, do jakých rozměrů můžou nepokoje vyeskalovat? Mluvil jste i o možném rozpadu státu…

Klidně si dovedu představit, že si Rusové na severu vytvoří nějakou Jihosibiřskou lidovou republiku nebo třeba Ruskou republiku Severní Kazachstán, to rozhodně. Paletu nástrojů a s ní spojené know-how, které mají Rusové k dispozici, jsme už viděli jinde ve světě.

Nejsem schopen dát prognózu, ale myslím, že by bylo pošetilé z analýzy automaticky vyčleňovat černé scénáře.