Rusové na Ukrajině čekají, až teplota spadne na minus 10, říká diplomat

V ukrajinské metropoli vedl českou ambasádu i 24. února 2022, kdy Rusové zaútočili na Kyjev.

„Já třeba posledních deset dní před invazí nespal. Člověk byl pořád vybuzený, ve střehu, dokonce jsem ani nespával v ložnici. V té situaci si člověk nemohl dovolit nevzít do ruky a nezkontrolovat, kdo to píše a co píše,“ vzpomíná Radek Matula.

Za svou službu v napadené zemi dostal v listopadu od ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti) medaili Za zásluhy o diplomacii.

Bývalý velvyslanec nyní Seznam Zprávám potvrdil, že v ukrajinském Dnipru vzniká nové české zastoupení.

„Teď jsme ve fázi, kdy zřizujeme úřadovnu českého velvyslanectví v Kyjevě se sídlem v Dnipru. Požádali jsme ukrajinskou stranu o souhlas se zřízením této úřadovny a Ukrajinci to již schválili,“ přiblížil.

Když jste odjížděl v roce 2017 dělat velvyslance na Ukrajinu, počítal jste s tím, že se můžete ocitnout v roli válečného velvyslance? Bylo už po okupaci Krymu, zároveň se zdálo, že to svět akceptoval.

Jako vyloženě válečný velvyslanec jsem do Kyjeva nejel. Nicméně konflikt nebo válka, každý tomu říká jinak, tam byl už tehdy, jen se to týkalo hlavně východních oblastí Ukrajiny, Donbasu. Pocítil jsem to i na vlastní kůži, když jsme jezdívali na linii dotyku ve východních oblastech.

Překvapil vás na místě útok na Kyjev, nebo jste tehdy v centru dění věděli víc a bylo to ve vzduchu?

Byl jsem překvapený. Když ruské velení vystupovalo s nerealistickými požadavky na Ukrajinu i Západ či přímo provokacemi, například požadavkem návratu před rok 1997 (tedy například před vstup postkomunistických zemí do NATO – pozn. red.), bylo jasné, že budou muset něco podniknout. Už proto, aby neztratili tvář. Osobně jsem očekával, že to, co se stane, se stane na východě země – například že přiznají přítomnost svých ozbrojených sil na okupovaných územích, což do té doby popírali.

A to jste znalec Ruska, pobýval jste tam jako diplomat devět let.

Bylo jasné, že od Ruska můžeme očekávat skoro cokoliv, ale i tak jsem byl v šoku, s jakou brutalitou útočí na Ukrajinu a že se snaží útokem na Kyjev svrhnout vládu.

Jak jste se na možnost útoku chystali?

Už zhruba od listopadu probíhala mentální i praktická příprava na to, že něco přijde. Nemohu rozkrývat citlivé věci, ale každá ambasáda má své krizové plány, a ty se pravidelně aktualizují. V tomto období jsme si si dali s touto aktualizací krizových plánů ještě větší práci.

Já třeba posledních deset dní před invazí nespal. Člověk byl pořád vybuzený, ve střehu. Dokonce jsem ani nespával v ložnici. Ležel jsem u televize, mobil stále u sebe, e-maily a zprávy mi chodily 24 hodin denně. V té situaci si člověk nemohl dovolit nevzít do ruky a nezkontrolovat, kdo to píše a co píše.

Vy jste se záhy jako zaměstnanci ambasády evakuovali.

Myslel jsem původně, že tu pár lidí necháme, to bylo v době, kdy to vypadalo, že to nepůjde na Kyjev. Ale když to začalo bouchat kolem Kyjeva, tak se přijalo rozhodnutí kompletní evakuace. Nasedli jsme do auta a vyrazili.

Jaké bylo rozhodnutí se vrátit do Kyjeva?

Invaze začala 24. února, první oživovací skupina dvou lidí se tam vrátila 12. dubna, 24. května jsem se vrátil já. Museli jsme se vyrovnat se spoustou věcí. Chtěli jsme nejdříve zřídit úřadovnu v Užhorodu, abychom mohli úřadovat dál. Mezitím ale Ukrajinci vytlačili Rusy z Kyjevské oblasti, tak jsme to přehodnotili a chtěli jsme do Kyjeva.

Často slyšíme, že Ukrajinci vědí o pomoci z Česka a velmi si jí váží. Jak se to projevovalo na místě?

Na každém kroku jsme cítili, že Ukrajinci velmi dobře vnímají, co pro ně Česká republika dělá. Když člověk někde vystoupil z inkognita a ukázalo se, že jsme z Česka, bylo to vidět na jejich chování, na jejich výrazu v tváři, někdy se nám vrhali kolem krku, děkovali. Setkal jsem se s tím, že mi muži, co se vrátili z fronty, děkovali a říkali: „Máme ženu a děti v Česku, bude se nám lépe bojovat, když víme, že jsou u vás v bezpečí.“

Velmi důležité byly první dodávky zbraní. Česká republika byla první zemí, která se rozhodla dodat těžkou vojenskou techniku: tanky, raketomety, dobré vrtulníky, obrněná vozidla. Nebyli jsme v první fázi schopní dodat velké množství, ale vytvářeli jsme atmosféru, z níž si větší hráči mohli brát příklad a začít dělat totéž.

Z české strany je to hodnotový i racionální postoj. Někdy se ale říká, že se to o nás ví a na rozdíl od jiných zemí si za to neumíme o nic říct.

Buďme k sobě upřímní. Je potřebné se připomínat. Snažíme se plánovat naši rozvojovou pomoc, aby tam byla komerční návaznost. Snažíme se o to vždy, i teď na Ukrajině. Co jsme zatím dodávali, byly prostředky k přežití Ukrajiny – aby měli elektřinu, vodu, aby fungovaly nemocnice. A to jsou, myslím, oblasti, kde chceme působit i nadále. V těchto oblastech Ukrajinci české firmy znají, mají tam obecně dobrý zvuk, a věřím, že až se po válce rozběhne rekonstrukce země, po české firmě sáhnou.

Česko si má pro rekonstrukci vzít na starost Dněpropetrovskou oblast. Proč a v jaké fázi tento plán je?

Když ukrajinské velení přišlo s myšlenkou, že by si každá země vzala svou oblast pod patronát – zejména ty v blízkosti fronty – sáhli jsme po Dněpropetrovské, protože je velká a strategicky položená. Je to také oblast, kde už české firmy jsou usazené (například Škoda Transportation – pozn. red.).

Je tento patronát na papíře? Máme to nějak podepsané?

Ne, je to deklarované. Jde také hodně o symboliku. Pro místní je důležité, že s nimi chceme spolupracovat, že je neházíme přes palubu. Začali jsme tam více jezdit, včetně toho, že jsme tam brali podnikatele.

Mluví se o tom, že by se měl v Dnipru otevřít český zastupitelský úřad. Jak je to daleko?

Na východě Ukrajiny jsme dříve měli generální konzulát v Doněcku, ten jsme ale v roce 2015 po anexi Krymu zavřeli. Teď vznikla myšlenka graduovat naše zastoupení na východě Ukrajiny. Jsme ve fázi, kdy zřizujeme úřadovnu českého velvyslanectví v Kyjevě se sídlem v Dnipru. Požádali jsme ukrajinskou stranu o souhlas se zřízením této úřadovny a Ukrajinci to již schválili.

Jak to bude fungovat?

Zpočátku tak, že v Kyjevě budou sedět dva diplomaté, jeden už tam je, a budou mít na starosti agendu Dněpropetrovské oblasti. Dle potřeby zatím do Dnipra dojíždí. Další fáze bude, že pronajmeme kancelář. Kdy ji otevřeme, záleží na bezpečnosti, to bude na prvním místě. V budoucnu vyhodnotíme, jestli zůstane úřadovnou nebo se to přetransformuje v generální konzulát.

V březnu příštího roku měly na Ukrajině proběhnout prezidentské volby, ve válce se ale podle všeho neuskuteční. I když je to pochopitelné, nebude to mít negativní dopady na ukrajinskou společnost, zejména v době, kdy má ambici se etablovat jako demokracie západního typu?

Místní vedení a bezpečnostní složky mají jasně vyhodnocené, jaká rizika plynou z toho, že by se volby v tomto období konaly. Těch důvodů, proč je to nevhodné, je řada. Dá se to zneužít. Ale to i to, že se volby konat nebudou.

Spousta lidí – tušíme, kdo bude první – může říct: „Bojujete za zemi, která není demokratická, měly tam proběhnout volby.“ Ale těch případů, kdy a jak by se daly volby zneužít, je prostě více. A je to složité hlavně organizačně.

Kde by volili ti, co jsou vnitřně vysídlení? Když v tom nebude naprostý pořádek, bude to napadnutelné. Kdyby volili jen Ukrajinci, co jsou tady, tak ambasáda v Praze zkolabuje. Umím si představit, že skončí válka a třeba po půl roce se mohou konat volby. Pochybuji, že by to mohlo být dříve.

Jak hodnotíte ukrajinskou protiofenzivu? Nebyla očekávání větší? Zima je za dveřmi a rozuzlení není na dohled.

Očekávání od protiofenzivy byla velká. Obzvláště poté, co byla vyčištěná Kyjevská oblast, pak přišlo osvobození Charkova a Chersonu. Byl tam jistý optimismus, i když já od žádného představitele Ukrajiny neslyšel, jaké jsou cíle protiofenzivy. Je to území? Nebo počet zlikvidovaných zbraní? Nebo počet vojáků vyřazených z boje?

Skoro půl roku se mluvilo o protiofenzivě a stále nepřicházela. Rusové toto období využili k tomu, že se tam opevnili, vytvořili několik linií zákopů, zaminovali území. V této situaci jít do protiofenzivy s tím, že nejsou odminovací stroje, že není podpora ze vzduchu, že není dost munice, je těžké. To padá také na hlavu spojenců.

Jaká je nálada v ukrajinské společnosti? Jak se na obyvatelstvu projevuje únava z války?

Je veliká. Lidé přišli o práci, rodiny jsou rozdělené, nemohou cestovat, žijí v provizoriu. Čím jsou blíž frontě, tím jsou větší komplikace. Těžké jsou psychologické dopady z neustálých poplachů a ze strachu o blízké. Jsou unavení, ale přesto věří ve vítězství. Mají sílu bojovat a měl jsem pocit, že s každým novým barbarským útokem na civilní infrastrukturu si lidé řekli: „Nedáme se.“

Jak těžká bude zima?

Mám obavu, že bude stejně těžká jako ta loňská.

Dají se čekat stejné útoky na klíčovou infrastrukturu?

Myslím, že budou pokračovat pokusy likvidovat zejména energetickou infrastrukturu. Ta bude lidi demoralizovat nejvíce. Budou mrznout, budou po tmě, neuvaří si, nenabijí si mobily. O to, myslím, Rusku jde. Teď moc neútočili, obzvláště ne na Kyjev, který má dobrou protivzdušnou obranu.

Myslím, že Rusko čeká na to, až spadnou teploty aspoň k minus deseti. Pak ten dopad, když zruší nějakou teplárnu, transformátor, elektrárnu, je daleko větší. Protože když se to rychle neopraví, začne to zamrzat, pak trubky a topení začnou praskat. Takže se budou muset systémy vypustit a bůh ví, kdy se to podaří napustit zase zpět.

Je Ukrajina po loňské zimě připravenější?

Podle mě je. Oni si hned na závěr loňské zimy uvědomovali, že se to může opakovat. Už loni jsme viděli, jak rychle dokázali reagovat a vracet lidem teplo a elektřinu, vodu, to bylo neskutečné. Doufám, že jsou připraveni ještě více, že mají například větší zásoby materiálů. I když velké bloky, to nikdo nevyrábí na sklad. Ale já jim věřím, že zimu přečkají, i když to bude náročné.