Rusové se brání nadoraz. Je ukrajinský protiútok odepsaný?

Nejočekávanější událostí posledních měsíců války byla nepochybně dlouho dopředu ohlašovaná ukrajinská ofenziva (často se říkalo protiofenziva, ale pro takové označení není vlastně důvod). Boje s plnou intenzitou začaly v úvodu června, a tak za sebou v těchto dnech máme zhruba čtvrtrok snahy Kyjeva.

Ukrajinský útok probíhá v očekávaném směru: hlavní snaha se ze Záporoží ubírá směrem na jih k moři. Její průběh by zřejmě ani největší optimista na ukrajinské straně nemohl označit za úspěšný. Rozloha osvobozeného území je zatím zhruba 100 kilometrů čtverečních. A to v situaci, kdy Rusko stále okupuje kolem 100 tisíc kilometrů čtverečních ukrajinského území.

Ani ruští pozorovatelé ovšem nejsou zcela spokojení. Hovoříme pochopitelně především o neoficiálních či polooficiálních účtech na sociálních sítích, případně o neoficiálních médiích. Kremlem schválený tisk, televize či zpravodajské portály pochopitelně žádné „poraženecké nálady“ nepřipouštějí. Výše zmíněné neoficiální zdroje v minulosti někdy přehnaně, jindy ovšem zcela přesně předpovídaly ruské neúspěchy na bojišti. Nyní opakovaně varují, že ruská obrana je napjatá k prasknutí.

Co tedy skutečně můžeme říct o současné situaci? Uvázl ukrajinský útok po čtvrtroce definitivně v ruské obraně, nebo ji ještě může prorazit?

Ofenziva od začátku narazila na tuhý odpor. Ruské síly účelně využily času na přípravu pozic. I mnozí ukrajinští komentátoři, analytici a vojáci uznávají, že kvalita ruských opevnění je obecně vysoká a ukrajinská armáda se má v tomto ohledu ještě čemu přiučit. Jde o důkladně a pečlivě promyšlené stavby, které chrání pěchota, dělostřelectvo, letectvo a rozsáhlá minová pole.

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Autoři z britského think-tanku RUSI ve své analýze, která hodnotí první tři měsíce ofenzivy, počáteční obtíže Ukrajinců ilustrovali na příkladu dvou operací z počátku akce. Zajímavé na nich je, že nejde o obecně známé události z okolí Orichivu (tedy ve směru útoku na Tokmak), kde 47. brigáda první den útoku přišla o několik tanků Leopard 2A6. 

Ne, oba útoky se odehrály na východnější ose ukrajinského útoku, tedy ve směru od Velike Novosilky.

V současnosti jde zjevně o vedlejší směr ofenzivy, který má hlavně vázat a vyčerpávat ruské jednotky. Pochopitelně ale nevíme, jaké byly původní plány ukrajinského velení. Je možné, že za jiného vývoje, v případě rychlejšího postupu v tomto směru, by se stal útokem hlavním. Míří totiž ke strategicky důležitému Mariupolu. Ovšem od něj dělí přední ukrajinské oddíly vzdušnou čarou nějakých 80 kilometrů, a nic tedy nenasvědčuje tomu, že ho v dohledné době mohou dosáhnout.

Ukrajinci přípravu na ofenzivu na jižní frontě zahájili v květnu, kdy dělostřelci dostali k dispozici mnohem větší příděly munice. Jejich prvním úkolem bylo zničit ruské dělostřelectvo a donutit ho k ústupu dále od fronty. Což se poměrně dobře dařilo.

Brzy ráno 4. června se ukrajinské jednotky pustily do větších pozemních operací. Rozsahem jednotlivé akce nebyly masivní. Účastnily se jich maximálně nízké stovky mužů, ale to je na ukrajinské frontě běžné. Soustředit na jednom místě více mužů a techniky si Ukrajina dovolit nemůže, například proto, že nedokáže spolehlivě ochránit své pozemní jednotky před letectvem protivníka.

První útok proběhl směrem na vesnici, či spíše trosky vesnice Novodarivka zhruba jihovýchodně od Velike Novosilky. Mezi ruinami se tu držela rota ruské pěchoty (tj. asi něco kolem stovky mužů, možná méně).

Dva dálkové odminovače vyčistily dvě stopy skrze ruská minová pole. Jimi pak s podporou dělostřelectva začaly postupovat ukrajinské tanky a za nimi obrněná vozidla s pěchotou, konkrétně americká MaxxPro. Kola těchto vozidel ovšem uvázla v rozmoklém terénu (nedlouho předtím pršelo), který vpředu jedoucí tanky učinily ještě hůře průchodným. Několik MaxxPro se zaseklo úplně, což celý konvoj de facto zastavilo. Odminovače totiž vytvoří průchod jen zhruba šest metrů široký, a tak v něm není místo na objetí stojícího obrněnce.

Rusové v daný okamžik pochopitelně pouze nepřihlíželi. Z úkrytu vyjely dva ruské tanky, které začaly konvoj ostřelovat. Ukrajinské obrněnce palbu opětovaly, ale Rusové získali navrch a postupně několik ukrajinských vozidel vyřadili z boje.

Ukrajinská pěchota musela ze svých vozidel ven. Část z ní (asi jedna četa, tedy pár desítek mužů) se dokázalo dostat na okraj Novodarivky. Rusové ale měli převahu, takže postavení této skupiny bylo neudržitelné. Naštěstí se ukrajinské pěchotě podařilo postupně vyřadit oba ruské tanky, takže se podařilo zachránit z minového pole muže, kteří přežili prvotní ruský útok. Díky bytelné konstrukci amerických obrněnců nebyly nakonec ztráty tak katastrofální, jak situace nejdříve vypadala.

Ukrajinské velení ovšem do boje povolalo další síly čekající v záloze, aby oddíl uchycený na okraji Novodarivky Rusové zcela nezničili. Ukrajinská technika vjela i do druhého připraveného průchodu. Když byly všechny vozy a tanky v koloně, objevily se další dva ruské tanky. Ukrajinci se pokusili projet průchodem co nejrychleji, ale risk se nevyplatil: vyjeli z vyčištěné stopy a všechna vozidla v koloně postupně znehybnily miny.

Zatímco ukrajinské dělostřelectvo „pracovalo“ na umlčení tanků, do boje vyrazily dva oddíly ukrajinské pěchoty. Část z nich se dostala do Novodarivky v podstatě díky krytu, který poskytovaly zničené stroje. Druhá skupina pak využila hustého porostu a faktu, že ruští obránci měli plné ruce práce. Ve vesnici se ovšem bojovalo ještě celý týden se ztrátami na obou stranách.

Ukrajinci si poté postupně snažili vytvořit vhodné podmínky pro to, aby se pustili do útoku na další obec a ruský opěrný bod v oblasti, Rivnopil, který leží přímo západně od Novodarivky. Cílem bylo rozšířit čelo útoku a zabezpečit si bok.

I Rivnopil držela ruská pěchota a v okolí byla řada opevněných bodů. Jedno poměrně rozsáhlé opevnění se nacházelo přímo ve směru, ze kterého chtěli Ukrajinci zaútočit – východně od vesnice. Bránila ho rota, tedy oddíl čítající pravděpodobně kolem vyšších desítek či stovky mužů.

Ukrajinští velitelé si ovšem podle svědectví, které sebrali britští analytici, velmi dobře uvědomovali, že tentokrát musí postupovat jinak než při útoku na Novodarivku. Ztráty, především co se týče techniky, byly neúnosně vysoké.

Akce proto proběhla úplně jinak. Ukrajinci spoléhali na sérii klamných manévrů. Armáda nejprve vyslala do boje dva tanky, které ostřelovaly ruské pozice z bezpečné vzdálenosti. Následně vyrazily vpřed a začaly pokládat kouřovou clonu, aby vzbudily dojem, že za nimi se k útoku připravuje pěchota.

Zároveň pod ochranou nedalekého větrolamu východně od pozice tanků postupoval ukrajinský oddíly pěchoty. Na povel odhalil svou pozici, když začal pálit na ruské pozice z nového úhlu a pomalu postupoval za krycí palby vpřed.

Velitelé ruského oddílu dospěli k závěru, že ukrajinské tanky útok jen předstíraly a hlavní nebezpečí hrozí z východního směru. Vydali rozkazy k posílení obrany ve východní části opevnění. Skutečný útok ale přišel z druhé strany.

Na západní křídlo ruského opevnění, které bylo oslabeno na úkor východních zákopů, zaútočilo několik desítek Ukrajinců, kteří se předtím postupně připlížili do jejich blízkosti. Rusové se zjevně lekli hrozby obklíčení a velká část jednotky začala ustupovat směrem k Rivnopilu. Pět mužů bylo zajato, na místě zůstaly mimo jiné i ruské vysílačky.

Ukrajinci se v zákopech rozhodně nemohli dlouho radovat. Jak je na frontě zvykem, ruské dělostřelectvo mělo dobře zaměřené pozice svých zákopů. Jakmile tedy velitelé dále v týlu zjistili, co se stalo, vydali povel k ostřelování zákopů, které Ukrajinci čerstvě obsadili. Ukrajinci rychle postoupili až za obsazené zákopy a tam se teprve zastavili.

Boje o Rivnopil trvaly další týden. Ovšem díky rychlému obsazení opevněných pozic před samotnou vesnicí v nich Ukrajinci poměrně rychle získali rozhodující výhodu. Ruská obrana i tak byla urputná. Ustupující jednotky měly velmi dobré krytí, včetně velkého množství týmů s protitankovými střelami, které v kombinaci s minami prakticky znemožnily jakékoliv pronásledování.

Britští analytici si tyto epizody vybrali k podrobnému popisu pochopitelně záměrně. Dobře totiž ilustrují, proč ukrajinská ofenziva probíhala tak, jak probíhala. Pokusy o proražení ruské obrany s pomocí těžké techniky, a to třeba i té západní, se ukázaly být slepou uličkou. Rusové nechali v prvních dnech obrněnce postoupit vpřed, aby je pak koncentrovanou palbou ničili.

Ukrajinské velení tak rychle přešlo k nové taktice, která spoléhala hlavně na pěchotu. I odstraňování min probíhalo z velké části ručně, a to většinou pod ochranou tmy. Spoléhání se na pěchotu ztrátám pochopitelně nezabránilo – lidé jsou sice menší cíle než obrněná vozidla, ale zato mnohem zranitelnější.

Obě strany neustále přicházejí s dalšími novinkami a úpravami taktiky. Úspěšné zbraně, třeba kamikadze drony, nabývají na důležitosti. Naopak význam některých tradičních zbraní trochu klesá. Rusové například už nedokážou zásobovat své dělostřelectvo takovým množstvím munice jako na začátku války, a tak jejich palba není tak intenzivní. Už se nestává, že by Ukrajince doslova na hodiny zasypali smrští granátů a raket, jako tomu bylo například v létě roku 2022 v okolí Popasne.

Ruské síly se změně situace přizpůsobují ještě jinak. Například ženisté se naučili klást minová pole stále hlubší, aby je nebylo možné jednoduše překročit s pomocí odminovačů, jako je systém Meteorit. Toto zařízení využívá výbušných náloží na dlouhé šňůře nesené raketou. Vypálí se směrem nad zaminovanou oblast, nálože pak explodují a vzniklá tlaková vlna miny aktivuje a zneškodní. Systém umožňuje poměrně rychlý a překvapivý postup přes obranu protivníka. Navíc bezpečný, umožňuje odstranit miny na relativně bezpečnou vzdálenost.

Rusové teď proto staví minová pole co nejhlubší (ideálně zhruba 500 metrů), aby jedna šňůra z dálkového odminovače na jejich překonání nestačila. Což sice může vést k tomu, že min není vždy dost a ve větší míře se využívají improvizované nástrahy, přesto to ovšem omezuje ukrajinské taktické možnosti.

Běžně dnes také ruské jednotky používají taktiku pokládání několika (až tří) min nad sebou, a to především protitankových. Cílem je zastavit specializované ženijní tanky s radlicemi, které jako buldozery shrnou vrchní vrstvu zeminy i s minami, které v ní leží. Druhá či třetí mina ovšem bývá v takové hloubce, že ji radlice neodstraní. Vybuchne tedy pod vozidlem a znehybní jej – a to se pak může stát snadným terčem dělostřelectva nebo dronů.

Po prvotních neúspěších a nutné změně taktiky ofenziva více než dva měsíce postupovala téměř hlemýždím tempem. Ukrajinské síly postupovaly v hlavních směrech v průměru o necelý kilometr za týden.

Pohyb byl přitom v krátkých „skocích“ od jedné obranné pozice ke druhé. Od jednoho pásu stromů (větrolamu) k druhému. Dny, kdy Ukrajinci postupovali (někdy i pomocí mechanizovaných útoků), střídala dlouhá období příprav, kdy se soustředili na postupné ničení ruských pozic a oddílů, primárně pomocí dělostřelectva naváděného drony.

Do boje se postupně dostaly jednotky 10. sboru, které by podle odhadů řady analytiků v případě většího úspěchu ofenzivy patrně sloužily k rozšíření a prohloubení průlomu v ruské obraně. V polovině srpna Ukrajina zřejmě začala nasazovat jednotky ze svých záloh, včetně 46. letecké mobilní brigády a 82. letecké útočné brigády.

Zdá se, že zařazení těchto jednotek přineslo rychlejší výsledky, neboť ukrajinské síly osvobodily silně opevněnou vesničku Robotyne jižně od Orichivu. V této oblasti se také Ukrajinci v srpnu poprvé dostali k linii protitankových příkopů a dalších překážek, která se obvykle označuje jako Surovikinova linie a často se označuje za „hlavní linii ruské obrany“.

Což ale může být zkreslení dané tím, že většina analytiků a novinářů vidí válku zdálky, v tomto případě doslova z vesmíru. Na satelitních snímcích jsou protitankové příkopy a „dračí zuby“ dobře vidět. Neznamená to ale, že se ruští generálové rozhodli bránit zrovna tuto linii. Rusové vybudovali ještě před takzvanou „hlavní linií“ celou řadu polních opevnění a zpevněných bodů, které ze satelitů nejsou tak dobře vidět, ale svou funkci evidentně plnily či plní velmi dobře.

Průběh bojů na konci srpna a v září skutečně naznačuje, že ruským plánem bylo hájit už oblast před Surovikinovou linií a Ukrajince k ní možná vůbec nepustit. V posledních dnech pak pokračuje zřejmě relativně úspěšně rozšiřování ukrajinského „předmostí“ v ruské obraně i přes podle všeho poměrně urputnou ruskou snahu o stabilizaci situace. Možná jde o dočasný jev a možná že se ruskou armádu konečně podařilo „opotřebit“ natolik, že se postup zrychlí.

Situace je v každém případě nestálejší než v předcházejících týdnech a měsících a ruské velení zjevně muselo sáhnout do svých rezerv. Odepisovat ukrajinskou letní ofenzivu je zatím předčasné. Byť zatím není jasné, jak dlouho v ní mohou ukrajinské jednotky ještě pokračovat.