Rusové jí nevrátili dceru. A tak podnikla dlouhou cestu na její záchranu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruská invaze na Ukrajinu produkuje nespočet lidských příběhů, povětšinou však smutných a tragických, zřídkakdy se šťastným koncem. Výjimkou by mohl být příběh Ludmily Kozyrové a dalších matek z vesnice Nechvolodivka na severovýchodě Ukrajiny.

Aby dostaly své děti z Ruska, byly nuceny podniknout dlouhou cestu přes Polsko a Bělorusko. Naštěstí se však i s dětmi v pořádku vrátily domů.

Ludmilina třináctiletá dcera Veronika se tak jako mnoho dalších ukrajinských dětí v době, kdy byla její domovina pod ruskou okupací, vydala na prázdninový pobyt. Během něho ale Ukrajina východní část Charkovské oblasti osvobodila a Rusové ji odmítli poslat zpět.

„Ruské úřady nám v srpnu sdělily, že si děti mohou jet odpočinout na prázdninový tábor u moře,“ řekla deníku The Times 49letá Kozyrová. „Některé děti z okolí již na táboře byly a vrátily se, takže jsme si mysleli, že to bude bezpečné.“

Pro rodinu z chudého kraje znamenala okupace těžké časy. „Ti, kteří měli peníze a auta, odjeli brzy, ale my jsme neměli peníze ani kam jít a tak jsme zůstali,“ uvedla Kozyrová. „Takže když se v létě začaly konat ty zájezdy, řekla jsem si, že by to pro mou dceru mohla být dobrá příležitost k odpočinku. Sama mě také přemlouvala,“ dodala.

Když se ale boje zintenzivnily, matce bylo řečeno, že zájezd „byl prodloužen“ a poté, co byla vesnice v polovině září osvobozena, jí ruské úřady sdělily, že pokud chce svou dceru znovu vidět, bude si ji muset vyzvednout osobně.

Ludmila byla plná obav, jestli se vůbec bude moci vrátit, ale neváhala a pro svou dceru vyrazila.

Už tak nepříjemná situace byla pro mnohé rodiče o to horší, že někteří z nich nikdy nebyli ani v Charkově, vzdáleném pouhých 110 kilometrů, natož v zahraničí. Mnohým však nakonec s cestou pomohla nevládní organizace Save Ukraine.

Kromě Kozyrové se do Ruska pro své děti vydalo dalších 13 matek. Byly nuceny cestovat na západ do Polska a poté přes Bělorusko do Ruska. Rodičům bylo sděleno, že děti jsou drženy v černomořském pobřežním městě Anapa, vzdáleném asi 550 km vzdušnou čarou. Kvůli nuceným objížďkám přes další státy se však cesta autobusem protáhla na vyčerpávajících 11 dní.

„Opravdu jsme se báli, že nám nedovolí vrátit se domů, ale nebyla jiná možnost,“ řekla deníku The Times Kozyrová. „Ale když jsem spatřila dceru před branou tábora – ani nevím, jak ten pocit popsat. Jen jsme se objímaly, líbaly a plakaly. Byla jsem tak šťastná, že jsme zase spolu,“ dodala.

Skupina matek přivezla domů krátce před Vánoci celkem 21 dětí. Pro Veroniku to byl konec dlouhého trápení, které začalo vcelku šťastně, ale bylo čím dál děsivější. „Vedoucí byli mladí a byli na nás moc hodní. Ale po dvou týdnech už mi to bohatě stačilo, vážně mi chyběla máma a táta a dokonce i můj bratr,“ vyprávěla Veronika.

Navzdory všemu Ludmila Kozyrová věří, že organizátoři výletu brali v potaz nejlepší zájmy dětí. Miroslava Charčenková, vedoucí právního oddělení organizace Save Ukraine, je ale vůči tomuto názoru skeptická.

„Rusové sází na to, že mnoho matek si zkrátka nebude moci dojet vyzvednout své děti,“ uvedla pro The Times Charčenková. „V tomto případě jsme měli nulové záruky, bylo to obrovské riziko, ale bylo to buď riskovat nebo nechat děti v Rusku.“

Od začátku války Kyjev identifikoval 13 613 dětí, které Rusko násilně odvezlo z Ukrajiny. Prozatím se vrátilo pouze 122 a místo pobytu mnohých zůstává neznámé. Podle ukrajinských představitelů i OSN bylo mnoho z nich proti své vůli adoptováno do ruských rodin. Kritici tento proces popisují jako záměrnou depopulační kampaň.

Některé děti, tak jako Veronika, zmizely přes prázdninové pobyty, další unesla přímo ruská armáda nebo jejich odjezd zařídily okupační úřady. Nezletilí byli přemisťováni z dětských domovů nebo internátních škol „pro jejich vlastní bezpečnost“. Mnoho dětí bylo odloučeno od svých rodin, když prchaly před boji ve městech jako Mariupol.