Přeživší obyvatelé popsali hrůzy ruského věznění v Jahidném

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našeho zvláštního zpravodaje na Ukrajině/

Má šátek na hlavě, mává a ochotně pózuje na houpačce. Dvouletá Polina má už zase důvod k radosti. Ze zážitků, které jí loni přinesla ruská invaze na Ukrajinu, se snad už otřepala s pomocí psychologů i své milující babičky Ljudmily.

„Teď už je jí lépe, ale na začátku skoro nemohla spát a nesnesla hlasité zvuky. I sebemenší hlasitější zvuk, jako třeba startování auta, ji rozplakal. Chtěla hodně chovat a mazlit se,“ popisuje jednapadesátiletá babička. „Pracovali jsme s psychology, přijeli k nám Lékaři bez hranic a další mezinárodní organizace,“ dodává. Příjmení si nepřeje uvést.

Se svou roční vnučkou Polinou, dcerou, zetěm a ochrnutou babičkou strávila loňský březen v jedné sklepní kóji pod školou. Na malém prostoru se tísnilo celkem 19 lidí.

V celém sklepení školy ve vesnici Jahidné nedaleko severoukrajinského Černihivu Rusové téměř měsíc v nehumánních podmínkách zadržovali 367 lidí, z toho 74 bylo dětí ve věku do 17 let. Nejmladšímu zajatci byl jen měsíc a půl.

V zadní kóji, kde byla Polina se svou babičkou, byly zavřené ještě další čtyři děti. „Všichni jsme museli sedět, protože ležet jsme nemohli, na to tu nebylo dost místa,“ popisuje Ljudmila přímo ve vlhkém a tmavém sklepě školy.

I po roce jsou tu věci tak, jak byly. Špinavé a plesnivé matrace, hadry, nepořádek, osobní věci, starý nábytek a obaly od potravinových balíčků ruských vojáků. Na stěnách pak barevné malby, kterými si děti krátily dlouhé týdny v zajetí. Bez dostatku tepla, světla, jídla nebo osobní hygieny.

„Na začátku tu byla velká zima, ale pak tu bylo tolik lidí, že jsme to tu zadýchali. Potom bylo tepleji, ale dýchalo se dost těžko. Na stropě se pak srážela vlhkost a kapala na nás voda – byli jsme úplně mokří. Dali jsme tam nakonec deky, aby děti nebyly úplně zmáčené,“ přibližuje podmínky Ljudmila, která pracuje jako zdravotnice.

I proto se snažila stonajícím dětem pomáhat. Během měsíce trpěly záněty průdušek a měly i alergické reakce na plísně a vlhké prostředí starého sklepa.

Stovkám uvězněných lidí, kteří se tísnili v několika malých místnostech, chybělo i světlo. „Měli jsme jen malou baterku a vybila se. Pak jsme měli maličkou svíčku, kterou jsme zapalovali jen při krmení dětí, pokud bylo čím,“ říká Ljudmila.

Na denní světlo se lidé z Jahidného dostávali jen výjimečně a ještě v závislosti na náladě okupantů. Rusové vesnici obsadili, když se jim nepovedlo dobýt 300tisícový Černihiv, a tak se ho okupací jižněji položeného Jahidného snažili odříznout od silnice na Kyjev.

Přímo do vesnice se Rusové dostali 3. března 2022. „Přišli přes les. V ulicích byla vojenská technika a vojáci z ní chaoticky pálili na naše domy. Lidé se báli vycházet a nebyla šance obec opustit. Všechny automobily, kterými by se dalo odjet, Rusové zapálili. Vraždili i lidi uvnitř aut,“ vzpomíná na začátek okupace postarší vesničan Ivan Petrovič. Příjmení stejně jako Ljudmila neuvádí.

Vojáci pak donutili obyvatele přesunout se do školního sklepa. Výjimku neměli ani senioři, nemocní nebo nepohybliví lidé. „Nic nám nevysvětlili, vůbec nám neřekli, co s námi bude. Shromažďování všech lidí trvalo asi tři dny. Lidem vyhrožovali zabitím: Pokud zůstanete ve sklepě svého domu, hodíme tam granát, říkali,“ líčí senior. Invalidy, včetně matky paní Ljudmily, do sklepa odvezli na ručních kárkách.

Během 26 dní přímo ve sklepení zemřelo deset lidí, což připomíná i nový památník před vchodem do suterénu. „Byli staří, ale byli ještě velmi aktivní,“ říká k tomu zdravotnice. Na vině jsou podmínky i odepření zdravotní péče. Jen v kóji s Ljudmilou byli dva lidé s rakovinou.

Mrtvé nesměli místní průběžně pohřbívat. Směli je jen vynášet na dvůr školy a do budovy kotelny. „Když byla těla už čtyři, mohli jsme je odvézt na hřbitov, ale směli jsme je pohřbít jen velmi mělce. Když jsem pak kopal hrob pro svého kamaráda, začali na nás Rusové sedící na tanku střílet. Museli jsme se schovávat v hrobech a došlo i ke zraněním,“ vzpomíná Ivan Petrovič.

Složité to bylo i s osobní hygienou. Rusové své vězně občas pustili ven v sedm hodin ráno, aby si mohli zajít na záchod. Když ale vojáci neměli náladu, drželi lidi ve sklepě i celý den.

„Nepouštěli nás často, takže jsme museli používat kýble. Když jsme mohli ven, všem dohromady dali třeba jen dvacet minut a popoháněli nás a stříleli okolo,“ dodává k tomu Ivan Petrovič.

Vzpomíná na mladíka ze sklepa, kterého Rusové před budovou vážně zranili střelbou z minometu. Nakonec ho odvezli do nemocnice v běloruském Homelu, který leží nedaleko za hranicemi, a přežil.

Na povrchu byla i kuchyně s otevřeným ohněm, kde občas místní mohli vařit, jídla ale nebylo dost. „Lidé byli navíc v nebezpečí, protože neustále docházelo k ostřelování,“ říká senior.

Chování ruských vojáků silně ovlivňoval i alkohol. Podle paní Ljudmily se stávalo, že byli úplně namol a křičeli: Chceme holky, chceme holky! „Ale my jsme na ně křičeli tolik, že ti opilci odpadli. Děvčata a ženy jsme chránili a schovávali,“ vypráví Polinina babička. Drží přitom vnučku v náručí a stojí znovu ve sklepní kóji, ve které nedobrovolně strávila týdny.

Chodí sem s novináři znovu navzdory otřesným vzpomínkám. „Chceme, aby o nás svět věděl, aby věděl, co Rusové udělali. Nechápeme, že je něco takového možné ve 21. století,“ vysvětluje své sebezapření.

Sama měla po úprku Rusů a osvobození vesnice problémy se spánkem. „Když jsme se dostali ven, nemohla jsem pak ještě dlouho spát. I když jsme slyšeli zahřmění, běželi jsme do sklepa, protože jsme se báli, že jde o ostřelování,“ říká paní Ljudmila.

Obavy o bezpečnost má dál, i když fronta je od Jahidného už více než rok stovky kilometrů daleko. „Pořád se bojíme, hlavně kvůli dětem. Když to loni začalo, neměli jsme dost času a možností se evakuovat,“ vysvětluje. Chyběly průjezdné cesty a také auta, která zničili Rusové.

Hrůzné zážitky z ruské okupace místní komunitu sblížily a i díky tomu zůstává Ljudmila optimistická. „Věřím, že budoucnost bude lepší. Když jste sem jeli, možná jste si všimli, že se některé domy opravují. Polovina lidí loni v únoru odešla, ale teď už jsou skoro všichni lidé zpět. Pomáháme si a všímáme si víc toho, co kdo potřebuje,“ uzavírá.