Utíkali z Ruska před utrpením. V USA je to stejné, stěžují si

Po únorovém začátku ruské invaze na Ukrajinu řada Rusů sdílela na sociálních sítích protiválečné příspěvky. Mezi nimi byl také manželský pár lékařů Marije Šemjatinové a Borise Ševčuka, kterým hrozilo, že budou povoláni jako ošetřovatelé na frontu.

„Vyzývám Rusy, aby viděli pravdu, aby nevěřili lžím ruských médií,“ napsala devětadvacetiletá Šemjatinová na instagramu. Úřady příspěvky nejdříve mazaly, později jí ovšem účty zablokovaly a po páru začala pátrat policie.

Manželé již dříve podporovali demonstrace opozičního předáka Alexeje Navalného a kvůli politickým názorům měli problémy v zaměstnání.

Dvojice toužící po demokracii tak věděla, že v Rusku na ně čeká už jen vězení nebo odvod na frontu. Nedostala víza do Evropské unie, a tak rozhodla uprchnout do Spojených států. Přes Mexiko dojeli do amerického přístavu, kde odevzdali ruské pasy a požádali o azyl v očekávání, že budou žít ve svobodné zemi.

Namísto toho je americké úřady nechaly převézt do imigračních detenčních center ve venkovské Louisianě. „Myslel jsem si, že když jsme opustili Rusko, naše utrpení skončí. Cítím se bezmocný,“ řekl 28letý Ševčuk v rozhovoru pro deník The New York Times (NYT), který jejich příběh přinesl.

Zážitek manželského páru ovšem není ojedinělý. Za tento rok přišlo do Spojených států přes jižní hranici z Mexika už více než 20 tisíc Rusů. Nejvíce jich pak imigrovalo v říjnu poté, co ruský prezident Vladimir Putin vyhlásil částečnou mobilizaci. Očekávání azylu a svobody se však pro mnohé z nich nenaplnilo a končí v imigračních detenčních centrech, která připomínají vězení, upozornily NYT.

Každý, kdo vkročí na americkou půdu, má právo požádat o azyl. Spojené státy ho ovšem udělují pouze těm, kdo prokážou, že byli ve své zemi pronásledováni na základě své rasy, náboženství, národnosti, politického přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Velká část žadatelů o azyl pak dostane možnost dokázat to u soudu.

V tisícovkách případů se ale lidé dostanou do detenčních center, kde je obtížné zajistit si právníky a nashromáždit důkazy. Šance na získání azylu je tak mizivá.

I Marija Šemjatinová musela u soudu vysvětlovat, že všechny důkazy má v mobilním telefonu a notebooku, které jí úřady zabavily. Na propuštění pak čekala další měsíce.

Právníci pracující s migranty tvrdí, že se v posledních měsících se zdá, že jsou často zadržováni lidé s ruským občanstvím. Kauce na jejich propuštění pak bývají velmi vysoké a někdy částky přesahují i 30 tisíc dolarů (703 tisíc korun).

„Ve srovnání s lidmi z jiných zemí je Rusů ve vazbě poměrně více,“ řekla Světlana Kaffová, imigrační právnička ze San Franciska. V poslední době je podle svých slov zaplavena žádostmi o pomoc. Americký Úřad pro imigraci a cla (ICE) ovšem nezveřejnil žádné oficiální statistiky o tom, z jakých zemí pocházejí zadržovaní migranti.

Řada Rusů pak popsala v rozhovorech pro NY Times nelidské podmínky v těchto zařízeních. Vyprávějí, že byli vydáni na milost dozorcům, kteří se k nim chovali lhostejně, v horších případech nepřátelsky.

Olga Nikitinová uprchla z Ruska se svým manželem poté, co byl několikrát uvězněn za politické aktivity. Pět měsíců pak strávila v detenčním zařízení, kde s lidmi podle jejich slov zacházeli jako s „odpadem“. V zařízení, kde byl zadržen její manžel, měli policisté migrantům říct, že nemají žádná práva, protože do země vstoupili nelegálně.

Ševčuk popsal i násilné chování ze strany dozorce, který ho měl srazit na zem, čímž mu  způsobil zranění hlavy a krvácení z nosu. „Uvědomil jsem si, že jsem z Ruska odešel na místo, které je stejné jako Rusko,“ řekl.

Držel proto hladovku, stěžoval si ombudsmanovi, který má detenční centra na starosti, i Vysokému komisaři OSN pro uprchlíky, pravidelně také volal na tísňové linky lidskoprávních skupin. I přes snahy právníků byla kauce za propuštění manželského páru ovšem stále příliš vysoká. Dvojice se nakonec sešla až po šesti měsících, kdy jejich propuštění zaplatil ruský disident, se kterým se na hranicích setkali.

Skupiny na ochranu lidských práv již léta dokumentují dlouhodobé věznění, zanedbávání lékařské péče a špatné zacházení se zadrženými přistěhovalci. Svědectví o ještě horších podmínkách se pojí se zařízeními, které provozují soukromé společnosti.

ICE se podle deníku odmítl zabývat jednotlivými případy, ale v prohlášení uvedl, že „pevně dbá na zdraví a blaho všech osob, které má ve své péči“.

Soukromá společnost GEO Group, která provozuje síť imigračních detenčních center, včetně těch v Louisianě, uvedla, že její zařízení poskytují nepřetržitý přístup k lékařské péči, program právní orientace a bezplatné telefonáty s právníky.