Rusové dělají stejné chyby jako za Stalina i Napoleona

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už několik měsíců historici a vojenští analytici při sledování války na Ukrajině zažívají pocit déjà vu. Po poslední protiofenzivě Ukrajinců je zjevné, že se minimálně jedna ze stran z historických chyb nepoučila.

Historik a vojenský analytik Tomáš Řepa hned na úvod upozorňuje, že porovnávat minulost a současnost lze však jen s jistým odstupem.

„Už jen proto, že právě válečnictví je nesmírně dynamický fenomén a vždy vychází ze společenských, politických, technologických, kulturních a mnoha dalších aspektů, které se neustále proměňují,“ vysvětluje Řepa pro Seznam Zprávy. Stažení Rusů od Charkova, osvobození Izjumu a boje v blízkosti Chersonu jsou nicméně událostmi, které si podobné paralely a rozbor jistě zaslouží, dodává.

„Během sedmi měsíců bojů na Ukrajině proběhly z mého pohledu již minimálně čtyři fáze či proměny války a jejího vedení,“ hodnotí Řepa.

Za první fázi by označil počátek invaze 24. února 2022 až následné stažení ruských sil od Kyjeva poté, co Rusko logisticky nezvládlo udržovat zásobování svých jednotek, kterých bylo soustředěno příliš málo, a naopak odpor Ukrajinců byl příliš houževnatý na to, aby Rusové vůbec mohli uvažovat o obklíčení města o rozloze Kyjeva.

„Následovala fáze opotřebovávací války s drastickými dopady zejména na Donbase, kterou charakterizoval jen velmi pozvolný postup ruských jednotek, navíc za cenu velkých ztrát a totální destrukce obsazených míst s využitím těžkého dělostřelectva a raketometů,“ vykládá historik.

„Třetí fáze by se dala charakterizovat jako boj na dlouhou vzdálenost z ukrajinské strany, jejímž cílem bylo narušit logistické kapacity ruské armády. To vše za využití technologií získaných ze západu jako již tolikrát ve všech analýzách právem zmiňovaný HIMARS. Iniciativa byla již v této fázi války s výjimkou Donbasu zejména na ukrajinské straně. Po útocích na Krymu a hluboko v zázemí fronty zejména s cílem zničit mosty, sklady munice a základny pro ruské vojáky a žoldáky navíc Ukrajina záměrně zdůrazňovala, že protiútok povede na jihu u Chersonu.

I na základě této kampaně a neustálého ostřelování skutečně Rusové do oblasti poslali další síly. V této atmosféře a do předem připravené, byť předchozími údery oslabené ruské obrany, pak skutečně vedli Ukrajinci útoky započaté na konci srpna a odváděli přitom pozornost od jiných míst i nadále velmi rozsáhlé fronty,“ říká Řepa.

Čtvrtou fázi pak dle něj odstartovalo zhroucení ruské obrany u Charkova, čehož jsme byli svědky v posledních dnech.

„Je to ukázka dobré přípravy a schopnosti improvizovat poté, co váš protivník slábne a nemá tolik sil, aby dokázal vašemu úderu zabránit a odrazit jej. Navíc zde evidentně selhala i ruská rozvědka,“ dodává historik.

S tak rychlým postupem dost možná nepočítali ani sami Ukrajinci.

„Nyní budou muset zkonsolidovat síly a naplno ovládnout mnoho tisíc kilometrů čtverečních, které obsadili během pouhých zhruba čtyř dnů. Tak jako tak si ukrajinští stratégové, zejména nejvyšší velitel Valerij Zalužnyj, zaslouží velké uznání za to, jak se jim povedlo ruskou stranu zmást a najít slabinu v jejím postavení, které přitom Rusové mohli předvídat,“ vykládá Tomáš Řepa.

Co bude dál, si ale netroufá odhadnout. Nezdá se, že by se ruská obrana obdobným fatálním způsobem zhroutila i na jiných úsecích fronty a nebo že by měla válka v nejbližších týdnech skončit. Ví však, že na obdobné bitvy, zvraty na bojišti, malá vítězství a velká zklamání v historických pramenech nejednou narazil.

„Už jen proto, že se v posledních dnech bojovalo u Izjumu, přímo se nabízí hned dvě operace na tomto místě z druhé světové války. Druhá bitva o Charkov v roce 1942 a přibližně rok později i třetí bitva o Charkova, které jsme se více věnovali v předchozím zamyšlení před několika měsíci,“ říká Řepa a připomíná svůj poslední rozhovor pro Seznam Zprávy.

Poslední vývoj na bojišti mu nejvíc připomíná především druhou bitvu u Charkova – německou operací Fredericus. „Rusové se nyní totiž dost možná dopustili podobných chyb jako Sověti před 80 lety,“ dodává.

Psal se rok 1942 a sovětské jednotky pod velením maršála Semjona Timošenka zahájily ofenzívu u Izjumu proti německé 6. armádě. Sověti ale podcenili schopnost německého velení zkonsolidovat síly.

Vlastní nedostatečnou logistickou přípravou se tak sovětská vojska dostala do pasti, které zkušení němečtí velitelé bravurně využili. Sověti tehdy zažili jednu z nejtěžších porážek druhé světové války. Porážce přitom mohli sami předejít.

Německá operace Fredericus si tak dala za cíl rozdrtit sovětské síly také na předměstí Izjumu. „Stejně jako dnes i v minulosti zde bylo strategicky velmi důležité místo a jeden z mála přechodů přes řeku Severní Doněc. Maršál Žukov později ve svých pamětech označil neúspěch sovětské útočné operace za zcela předvídatelný,“ říká Řepa.

Němečtí velitelé si jednoduše počkali, až se Sověti vyčerpají. Ve správnou chvíli přišli s drtivým protiútokem, v jehož výsledku obklíčili zhruba čtvrt milionu sovětských vojáků. Ztráty Sovětů byly více než desetinásobné oproti německé straně. I to byl výsledek špatně naplánované operace.

„Operace Fredericus ukázala limity tehdejšího sovětského velení. Velení, do kterého direktivně zasahoval Stalin a zkušení velitelé neměli možnost jeho rozhodnutí zvrátit. I v tomto ohledu se nabízí paralela s chováním Vladimira Putina v současnosti, již celá řada velitelů byla vyměněna po neuspokojivých výsledcích. Primární odpovědnost však nese právě prezident Ruské federace, protože to byl on, kdo o iracionálním útoku na Ukrajinu na základě vylhaných záminek a nesmyslných důvodů rozhodnul,“ hodnotí Tomáš Řepa.

K porovnávání se nabízí také vylodění spojenců v Normandii, ke kterému došlo 6. června 1944. Němci dokázali více než měsíc od vylodění velmi urputně a efektivně bránit frontu u důležitého města Caen. Tu se Britům nedařilo prorazit, a to ani za cenu velkých ztrát.

„Spojenci přitom měli naprostou vzdušnou nadvládu. Američanům se v jejich sektorech dařilo víc, povedl se jim průlom dále u západního pobřeží Normandie u města Saint-Lo a postupovali směrem do vnitrozemí. Němci se proto rozhodli zariskovat a přerušit spojenecké linie na místě, kde byli spojenci nejzranitelnější u města Avranches a Mortain. Tím by přerušili spojenecké zásobovací linie a část spojenců mohla být obklíčena.“

Ofenziva, kterou Němci 7. srpna 1944 spustili, však skončila katastrofou.

„Spojencům bylo jasné, že právě zde povedou Němci útok. Roli v tom hrál i fakt, že byl rozluštěn německý kódovací přístroj Enigma. I tak šlo o postup předvídatelný. Německé tanky se tak k pobřeží Atlantiku nikdy nedostaly, shromážděné německé jednotky se naopak dostaly do gigantických kleští a byly rozdrceny v rámci Falaiské kapsy v srpnu 1944. Při ústupu bylo ztraceno množství cenného vybavení, které už neměli Němci možnost doplnit a zhruba 50 tisíc německých vojáků také padlo do zajetí. Bitva o Normandii byla skončena,“ připomíná historik.

Tato historická zkušenost Tomáši Řepovi připomíná dlouhodobý ruský tlak na Donbas s cílem prorazit co nedál, jejich obranu u Chersonu na jihu a zhroucení fronty na severu u Charkova. „V momentě, kdy jste předvídatelní, může váš protivník své síly naopak soustředit tam, kde je to pro něj nejvýhodnější. Když k tomu má i dost zpravodajských informací, přijde nevyhnutelně porážka.“

Také fronta u Chersonu má své historické zrcadlo, a to s bitvou u Slavkova, kdy proti sobě v prosinci 1805 stála vojska francouzského císaře Napoleona a vojsko spojenecké rusko-rakouské aliance císařů Františka I. a Alexandra I.

„Pokud by se Ukrajincům podařilo prorazit frontu, dokázali by obklíčit ruskou armádu u řeky, která by se pro ně stala smrtící pastí podobně jako rybníky na jižní části bitevního pole u Slavkova, přes které po bitvě demoralizované ruské síly ustupovaly,“ odkazuje Řepa na situaci, kdy Napoleon rozkázal zamrzlé rybníky pokryté jen tenkou vrstvou ledu ostřelovat z děl, aby paniku prchajících ještě znásobil.

„Zkazky o tisících utopených Rusů však byly pouhou Napoleonovou propagandou, ve které dlouhodobě vynikal. Slavkov rozhodl mistrovský manévr nazvaný lví skok, kdy Napoleon zaútočil ve správný čas a na správném místě tak, že přetnul střed spojenecké linie. Spojenci se právě přesunovali, aby prorazili na Napoleonově záměrně oslabeném pravém křídle, což se jim nakonec stejně nepovedlo. Zoufalý pokus carské kavalergardy, elitního vojenského tělesa o cca 10 tisících mužů tvořený i z řad ruské šlechty zvrátit výsledek bitvy následně selhal, když proti nim Napoleon vyslal svoji císařskou gardu,“ dodává historik.

Pro Napoleona byl Slavkov nejslavnějším a zaslouženým vítězstvím. Bitevní plán měl připravený velmi dobře a bojiště sám pečlivě vybíral.

Napomohlo i přehnané sebevědomí mladého cara Alexandra, který se viděl jako budoucí velký vojevůdce a přivedl na bojiště velké množství sil. Napoleonovi protivníci se tak chytili sami do pasti a utrpěli ztráty téměř 25 tisíc padlých, zraněných a zajatých.

V roce 1808 Napoleon napsal: „Ve válce závisí tři čtvrtiny na osobním charakteru a vztazích, na rovnováze živé síly a materiálu záleží jen zbývající čtvrtina.“ Jednodušeji řečeno – ve válce je morální síla k fyzické jako tři díly ze čtyř.

Ruská armáda se jednoduše nenachází ve šťastné situaci a poslední neúspěchy jí nepřidávají. Historik a spisovatel Chris Owen nedávno na svém Twitteru poznamenal, že je „morálka Rusů nízká, jejich výcvik špatný, dostávají hrozné jídlo, mají nedostatečné vybavení, sociální péče a výcvik jsou zanedbané a velitelé jsou považováni za nečestné, nestarající se a nekompetentní.“

I proto by se Cherson mohl stát svým způsobem další napoleonskou pastí. „Překážka v podobě zamrzlých rybníků však není tak podobná jako samotný říční tok, navíc tak mohutný jako Dněpr s pár mosty pravidelně ostřelovanými raketomety HIMARS,“ dodává Řepa.

Ještě více se nedávným bojům o Cherson podobá bitva, která zakončila válku proti čtvrté protifrancouzské koalici v roce 1807.

„Napoleon svým rychlým a rozhodným postupem Prusko rychle porazil, ve válce ale ještě zůstávalo Rusko a rozhodující bitva se odehrála u Friedlandu. Na ruské straně velel armádě zkušený generálporučík Benningsen. 13. června na sebe narazily francouzský sbor maršála Lannese a jednotky o mnoho početnější ruské armády o zhruba 60 tisících mužů. Generálporučík následně udělal osudovou chybu, když překročil řeku Łynu (německy Alle), myslel si, že francouzský sbor snadno rozdrtí a pak bude mít čas své síly dále doplnit, aby byl dalším sborům Napoleonovy armády rovnocenným soupeřem,“ vypráví historik.

To se však nestalo. Lannes o svém zjištění rychle informoval Napoleona, který se rozhodl jednat a s veškerými dostupnými silami směřoval k bojišti. Lannes tvrdě bojoval, aby dal čas k příchodu dalších posil. Ruské postavení za řekou se tak rychle stalo velmi nebezpečným a Benningsen čelil nakonec zhruba 80 tisícům Francouzů. Na to již jeho síly nestačily. Město Friedland se stalo svědkem krutých bojů, řada ruských jednotek se nedokázala dostat zpět na druhý břeh řeky, byla pobita nebo padla do zajetí.

Nejméně třetina ruských sil nasazených do bitvy byla zničena, francouzští velitelé si toho dne vysloužili uznání i přímo od císaře svojí rozhodností. Po bitvě neměli Rusové jinou možnost než rychle uzavřít příměří.

U Friedlandu rozhodla řeka o tom, že Rusové nemohli po chybném rozhodnutí jejich velitele stáhnout zavčas své síly a zachránit se. U Chersonu to může být velmi podobné a další vývoj ukáže, jak situace dopadne.

Tomáš Řepa dodává, že obdobných příkladů by našel mnoho od antiky po války 21. století. „Věřím, že v zamýšlení se nad podstatou konfliktů, které patří k dějinám i současnosti lidstva, můžeme nalézt řadu ponaučení i pro neradostné události dneška,“ dodává.

„Válka na Ukrajině dříve či později skončí, jednoho dne se bude obdobně jako u zmíněných příkladů z minulosti rozebírat, co vlastně hrálo roli v tom, že se události odehrály právě takovým způsobem,“ uzavírá Řepa.