Ruský deník z Rudého náměstí: Co prozradily Putinovy oči

„Co že s námi nejedeš do Mariupolu?“ obrací se na mě ruský kolega. Krátíme si čas kecáním. Na Rudém náměstí to za pár minut vypukne. Přehlídka. Ani ne tak vojenské techniky – ta se v posledních letech příliš nemění –, jako spíš Putinova vnímání světa.

Nikoliv tanky, mezikontinentální balistické rakety a pochodující vojáci, ale Vladimir Putin je hvězdou 77. výročí Velké vlastenecké války, tedy té sovětské, potažmo ruské verze druhé světové války.

Kremelské hodiny odbíjejí desátou. Novináři strnou. Zbývá nějaká čtvrthodinka do projevu pána Kremlu před nastoupeným vojskem. Vojáci v baretech i brigadýrkách, tělňaškách i sukních sborově křičí na pozdrav veliteli ozbrojených sil.

Nic nevědí. Jako nevědí veteráni na tribuně, kteří museli strávit posledních několik týdnů pod zámkem v karanténě. A jako nevíme nic my novináři stojící o trochu blíž k defilujícím vojskům, ale dál od Putina. Co přijde dál, ví jen on.

„Pokud vyhlásí Putin válku, máš u mě pivo,“ špitne mi ruský kolega se šibalským úsměvem. Úvodní ceremonie končí. Ministr obrany Sergej Šojgu, usazený v černé limuzíně s espézetkou 0001, obhlédl své vojáky a zaparkoval. Teď přijde na řadu ruský lídr.

„Otevřeně probíhala příprava na další kárnou operaci v Donbasu, ke vpádu na naše historická území, včetně Krymu. V Kyjevě zněla prohlášení o možném získání jaderných zbraní. Blok NATO začal aktivní vojenské přípravy na území v našem sousedství,“ hřímal Putin do bambulek mikrofonů.

„Viděli jsme, jak se rozvíjí vojenská infrastruktura, jak začaly pracovat stovky zahraničních poradců, pravidelně přicházely dodávky nejmodernějších zbraní ze zemí NATO. Nebezpečí rostlo každým dnem. Rusko zasadilo preventivní úder agresi. Bylo to vynucené, včasné a jediné správné rozhodnutí. Rozhodnutí svrchované, silné a samostatné země,“ následně uvedl.

Pak ještě dodal, že se Rusové nikdy nevzdají lásky k vlasti, víry a tradičních hodnot, zvyků předků, úcty ke všem národům a kulturám. A byl konec. Červené tlačítko od jaderného arzenálu zůstalo nestlačeno, válka vyhlášena nebyla.

Ale diváci na tribunách byli zřejmě spokojeni. Odcházejícímu Putinovi tleskali na rozloučenou. Určitě splnil minimální očekávání Rusů: Západu vyčinil, vítězství slíbil, druhoválečný odkaz připomněl a prý i děti vojáků se snáz dostanou na vejšku. Co víc si přát? Přece nikdo nemohl myslet vážně spekulace, že Putin vyhlásí mír?

Zazní výstřely z kanonů a do toho zahraje ruská hymna. Rudé náměstí ožívá. Vojáci se dávají do pohybu. Mladí armádní bubeníci začnou bušit do svých nástrojů a na place defilují jako první. Za nimi jdou vlajkonoši s ruskou trikolorou a rudým praporem vítězství, který sovětští vojáci vztyčili nad Reichstagem.

Korobky čili krabičky, jak Rusové nazývají pochodující formace vojáků, se střídají před zraky Vladimira Putina a čestných hostů. Co pán Kremlu prožívá, když vidí pochodovat mladé kluky, kteří brzy mohou skončit na ukrajinské frontě? Cítí lítost? Nebo pro něj nejsou nic víc než krabičky od sirek – slouží jen jeho účelům?

Když ruského lídra zabrala kamera, na jeho tváři nezářil úspěch či nadšení, spíš chlad nebo možná starosti.

Přijíždí vojenská technika. Nejprve na Rudém náměstí zaburácí motor druhoválečného tanku T-34. Má překlenout vítěznou minulost se současností. Za ním se objevují moderní obrněné vozy, tanky, protiletecké systémy a mezikontinentální rakety na kolečkách, připomínající zhmotněnou teorii kompenzace Alfreda Adlera.

Burácení tanků ustalo. Diváci a novináři otočili zrak směrem k obloze. Marně. Kvůli špatnému počasí byla zrušena účast vzdušných sil a letadla nad Rudým náměstím nepřeletí. Zlatý hřeb přehlídky v podobě formace osmi migů vytvářející písmeno Z na podporu ruské agrese proti Ukrajině se na nebi neobjevil. Stejně jako kosočtverec letící po zetku.

Vojenská přehlídka pod Kremlem končí. Vladimir Putin válku nevyhlásil, i té mobilizaci se Rusové vyhnuli. To neznamená, že ruská agrese proti Ukrajině brzy skončí. Naopak. Bude trvat déle, bude krvavější a bezcitnější.

A ruský kolega mi pivo nezaplatí. Bohudík.