Ruský deník: Rusům jsou válečné ztráty jedno, malý Aljoša jim zamává

V komunikátoru Telegram na mě vyskočily dvě zprávy. Každá v absolutně rozdílných skupinách, každá z absolutně jiné dimenze. Spojuje je jediné – tragédie ruské agrese proti Ukrajině. A dobře ilustrují Rusko, jakým dnes je.

„Když je vidím z okna, tak si nasadím čepici a kecky a běžím k vojákům,“ říká chlapeček v tankistické kukle. Na dalším záběru k němu přichází chlápek v maskáčích a daruje mu rudou vlajku. „Přál jsem si, aby byli šťastní, když jsou tak daleko od domova,“ dodává prcek.

„Začal se hodně bát o kluky (vojáky). A když okolo zase začala projíždět technika, tak vybíhal ven. Koupili jsme mu vlajku. Nejprve vybíhal bez vlajky. To nás trochu šokovalo, protože nikdo z místních chlapců to nedělal. Pak začal běhat ven každý den. Přišel domů ze školy, převlékl se a už běžel (vítat),“ dodává hrdá matka.

Videoklip natočený ruskou státní informační agenturou RIA Novosti vypráví o Aljošovi z Belgorodské oblasti na západě Ruska. Každý den neúnavně mává a salutuje ruským vojákům mířícím skrz jeho městečko na Ukrajinu. Osmiletý hošík sní o službě v tankové armádě a chce se stát generálem.

2 378. Číslo. Číslo na tablu padlých. A pod ním nekrolog.

„Odpočívej v pokoji, hrdino. Namsarajev Viktor Jevgeňjevič. Gardový vojín. Sloužil v granátometné četě 1. motostřeleckého praporu 37. samostatné gardové motostřelecké brigády.

Zemřel během zvláštní vojenské operace na území Ukrajiny.

Viktor Jevgeňjevič se narodil 21. září 1998 v obci Okťabrskij. Mezi lety 2004 až 2013 se učil v Enche-Talinské škole. Ze všech předmětů měl jedničky a dvojky… Poté nastoupil na střední odbornou školu při Východosibiřské státní univerzitě technologií a správy, kterou v roce 2016 absolvoval v oboru Finance a půjčky… V roce 2020 získal titul bakaláře v oboru Ekonomika…

Viktor Jevgeňjevič měl mezi svými spolužáky a vojáky zaslouženou autoritu, vážili si ho za jeho skromnost a dobrý charakter, snahu pomoc a podpořit své soudruhy…“

Obě zprávy se propletly pouze ve virtuálním prostoru. A to jen díky mnou nastaveným algoritmům. V ruské realitě existuje pouze malý Aljoša. Viktor Jevgeňjevič je pouze statistická jednotka, která se na malý okamžik objevila a hned zmizela mezi ostatními.

Budoucí tankista Aljoša je hrdinou ruské propagandy. Natáčí o něm reportáže, píší o něm obdivné články. Rusy to chytá za srdíčka. Je to tak dojemné. Dojemnější by snad už bylo jen koťátko s granátem v tlapičkách.

O osudu Viktora Jevgeňjeviče jsem se dozvěděl jen proto, že sleduji pietní monitoring sociálních sítí a regionálních médií o padlých ruských vojácích.

Podle údajů ukrajinského ministerstva obrany mělo na Ukrajině padnout zhruba 28 300 ruských vojáků. Za den přibylo na ruské straně 400 mrtvých.

Britské ministerstvo obrany s odkazem na tajné služby tvrdí, že Rusové prý už ztratili během bojů třetinu vojska shromážděného pro invazi (více zde).

Nevím. Pro mě osobně je validní číslo 2 536. To je ve chvíli, kdy píšu tuto kapitolu mého Ruského deníku, potvrzený počet mrtvých ruských vojáků na Ukrajině. O těch ostatních ztrátách můžeme spekulovat, nakolik jsou nebo nejsou nadsazené.

Že i tato potvrzená cifra se pomalu blíží ke ztrátám ruské armády během první čečenské války a přesahuje ztráty americké armády za dvacetileté působení v Afghánistánu? To ale v Rusku nikoho nezajímá. Jsou to jen novinářská přirovnání.

Nedávno jsem měl možnost hovořit se šéfredaktorem ruským režimem zlikvidovaného nezávislého rádia Echo Moskvy Alexejem Venediktovem. Ptal jsem se ho také na to, proč Rusy netrápí, že se vojáci ve velkém počtu vracejí z Ukrajiny v zinkových rakvích.

„Omlouvám se za svůj cynismus, ale ruská společnost to opravdu nevnímá nijak ostře. Navíc, státní propaganda každého padlého oslavuje jako hrdinu. Každý padlý je vyznamenán řádem Za statečnost. Rodina každého padlého dostane štědrou kompenzaci. Jejich jmény jsou nazývány ulice nebo školy, kde se učili,“ uvedl Venediktov.

Proč by to tedy Rusy mělo trápit?

Dokud má malý Aljoša komu mávat, vše je v pořádku.