Ruský deník: Rusové jsou chudší a kape jim z rukou krev

Mám rád své fanoušky. Nic proti mým českým spoluobčanům, kteří mi čas od času píší e-maily, zpravidla s velmi obskurním obsahem, ale ruští fanoušci jsou ruští fanoušci. Vysloužil jsem si je, když jsem chodil do ruských propagandistických show.

Rozvášněné diváky politické nalejváry jsem potkal všude. V nejzápadnějším cípu Ruska Kaliningradu, v kulturní metropoli Petrohradu, i v sibiřském Barnaulu. Nejvtipnější setkání s mými příznivci proběhlo na ukrajinsko-ruské hranici před nějakými šesti lety. Přímo na hraničním přechodu z Lady vyskočila teta a k mému překvapení a šoku ruských pohraničníků se dožadovala fotky se mnou.

Ale to je dávná minulost. Do ruských propagandistických show si mě teď nezvou. Televize už nepotřebuje simulovat názorovou pluralitu. V dobách válečných si Rusové zaslouží jen válečnou masáž.

Ale i přesto jsem o své ruské fanoušky nepřišel. S chutí čtou můj ruský deník. Na ruské mediální platformě Yandex Zen se před méně než rokem objevil blog Češskije zarisovki (Náčrtky o Česku) popisující pro ruské patrioty dění v Česku. A musím se vám pochlubit, občas se anonymní autor věnuje i mé osobě a mým publikacím.

Autor blogu nedávno zpochybnil, že západní sankce mají na život Rusů podstatnější vliv. Prý do Starbucksu nikdy nezašel, takže je všechno v cajku. A tím mě motivoval podívat se do poštovní schránky. Respektive do jejího obsahu – do letáků ze supermarketu a do inkasa.

Jak se teď žije v Moskvě? Podle oficiální statistiky meziroční míra inflace přesáhla 17 procent a dál roste. To asi nikomu nic neřekne. Zkusme leták obchodního řetězce O’kej. Nehledejte v jeho názvu nějakou ideologickou diverzi. Je to nejbližší supermarket, kde se dalo za rozumnou cenu dostat normální zboží. Teda před Putinovou agresí proti Ukrajině.

Nejsem nějaký cimprlich. Stačí mi salám, sýr, vepřové na oběd a čokoláda jako digestiv. Týden před válkou tradiční měkký salám zvaný servelat, který se ještě ze sovětských dob neohrabaně snaží imitovat švýcarskou delikatesu cervelas, v Moskvě stál 349 rublů. Podle aktuálního letáku stojí 484 rublů. Cena je za padesát deka.

Jak je na tom sýr? Vezmu třeba sýr Lambert. Ten se prodává i v Česku. Leták z poloviny února uvádí, že kilo sýrové koule stálo 1029 rublů, nyní stojí 1119 rublů. Jo, mohl bych si koupit ruský sýr (fakt se tak nazývá), ale to není k pozření.

A co to vepřové. Překvapivě výrazně nezdražilo. V únoru vepřová plec stála 314 rublů, teď za kilo chtějí 339 rublů. Ani cena čokolády nestoupla. Za Milku zaplatím okolo 130 rublů.

Pronájem kvartýru stojí 40 tisíc rublů bez energií. To je štědrá částka. Pod 45 tisíc je teď v Moskvě obtížné najít normální bydlení. Inkaso mě každý měsíc stojí zhruba 7 tisíc rublů. Plus 600 rublů za internet.

Kdybych si chtěl koupit v Moskvě byt – sakra proč bych to dělal? – tak bych musel vypláznout zhruba 9 milionů rublů. Nebo si vzít hypotéku. Teď se úroková sazba pohybuje okolo 17 procent. Před válkou to bylo okolo 10 procent.

A teď trochu jiné počty. Podle ruského portálu s nabídkami práce SuperJob si v Moskvě průměrný novinář vydělává zhruba 70 tisíc rublů, prodavač – když se mu poštěstí – 50 tisíc, učitel ruské literatury dostává zhruba 80 tisíc. Důchodce má od státu okolo 21 tisíce rublů.

Co tím chci říct? Rusové se před Putinovou agresí proti Ukrajině neměli nijak zvlášť dobře. Ani ti moskevští. Válka s Ukrajinou jejich životní úroveň zhoršila. Západní sankce připravily Rusy o to, co je v 21. století bráno za civilizační standard. Zkrátka, Rusové jsou chudší a kape jim z rukou krev.

Obyvatelé Putinova carství se mohou chlácholit, že vlastně ani ten Starbucks nebo IKEA nepotřebují. Že si raději uvaří doma turka a natáhnou se v posteli Made in Belarus. Ale opravdu tím dokážou, že jsou víc než prohnilý Západ?

Oni si myslí, že ano.