S každým dalším dobytým územím získává Rusko další potíže, říká historik

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

O tom, že lze v dějinách najít vzácná poučení a aplikovat je na aktuální události, nemluví historik Tomáš Řepa pro Seznam Zprávy poprvé. Tentokrát v rozhovoru připomíná události z carského Ruska z let 1914-1917 a mimo jiné i fakt, že pohlcení menší země ruským imperialismem neznamená její konec.

„Největší země světa dobývá území, které ke své existenci nepotřebuje, a jakýmkoliv dalším dobytým územím sice získává propagandistický úspěch pro Kreml, ale další potíže pro Rusko. Nynější Rusko válčí o minulost, kdy bylo impériem, ale ztrácí přitom budoucnost,“ říká v rozhovoru expert z Katedry teorie vojenství na Univerzitě obrany.

V našich dřívějších rozhovorech jste pevně věřil ve vítězství Ukrajiny. Věříte v něj stále?

Předně bych uvedl, že vítězství Ukrajiny si každý představuje tak trochu po svém. Jestli si někdo myslí, že s iracionální ústupností Kremlu to skončí odchodem ruských vojáků z Donbasu a Krymu, tak takové vítězství pro Ukrajinu skutečně reálné není.

Já věřím ve vítězství, že se Ukrajincům podaří ubránit samotnou existenci země i jejich svobodu směřovat dál bez ruských okovů. To se jim v dějinách povedlo už několikrát.

Jak si Rusko a Ukrajina pohledem historika aktuálně vedou?

Rusko, největší země světa, dobývá území, které ke své existenci skutečně nepotřebuje a celé dodnes ani nekontroluje a jen obtížně bude kontrolovat i v budoucnu. Jakýmkoliv dalším dobytým územím se získá jen propagandistický úspěch pro Kreml, ale další potíže pro Rusko.

I mnohem menší země byly v minulosti pohlceny ruským imperialismem, například Pobaltí, přesto svou existenci nakonec uhájily, protože se dostavil kolaps, například v podobě rozpadu SSSR.

Pravidelná expanze na úkor sousedů a kupící se vnitřní potíže země související zejména s ekonomickým a demografickým vývojem, to skutečně není udržitelná politika. A to ani pro zemi, jako je Rusko, kde jeho vládcům mnohé věci prochází. To, jak Rusko funguje, je pro náš civilizační okruh nemyslitelné.

Ukrajině dochází síly, válka ji nesmírně vyčerpává, ale je stále schopna překvapivých úderů, což prokázala i v ruské Kurské oblasti. I přes extrémně složitou situaci na Donbase dále vzdoruje i po více než dvou a půl letech. Přestože byla vykreslována jako zcela zhroucený stát. Stále je třeba připomínat, že je to scénář, který se drtivé většině lidí včetně těch znalých regionu zdál před válkou krajně nepravděpodobný.

Dále také akceleruje technologický souboj, Ukrajinci se učí a jsou schopni vyvíjet nové zbraně. A podotýkám, že je to i proto, že ze západních zemí stále nedostávají to, co by potřebovali, aby Rusku znemožnili jeho vzdušné údery, logistické přesuny po železnici a ochromení produkce zbraní v továrnách hluboko na ruském území. Jakmile by tyto schopnosti Ukrajina získala, bylo by pro Rusko čím dál těžší tuto válku vést.

Samozřejmě se učí i Rusové a Ukrajinci dělají chyby, což je poznat zejména na Donbase. Je to skutečně souboj odhodlání a vůle a nevypadá to, že by se to jen tak změnilo. Proto očekávám ještě dlouhou válku.

Už několikrát jste pro Seznam Zprávy nabídl historické paralely s aktuální válkou na Ukrajině. Tentokrát se máme bavit o carském Rusku a vývoji z let 1914–1917. Jak by tento historický konflikt mohl pomoci pochopit současné problémy, kterým Rusko v konfliktu s Ukrajinou čelí?

Především v tom, že konflikty mají své zákonitosti a ty jsou nadčasové. V první světové válce to bylo carské Rusko, které vedlo několik let natolik intenzivní střet, že to vedlo k jeho zhroucení z celé řady příčin. V některých ohledech zejména u ekonomických a sociálních faktorů přitom současné Rusko čelí podobným výzvám.

Tehdy i dnes je vše podřízeno vojenským výdajům, kdy jsou lidé vnímáni pouze jako prostředek k tomu, vést válku bez ohledu na ztráty. Když budu parafrázovat citát, který údajně prohlásil Stalin, tak se z jednotlivých osudů skutečně stávají pouhé statistiky.

Ztráty byly přitom děsivé tehdy i dnes. Demografická situace se však za těch o něco více než 100 let zásadně změnila. Dnes už nedokážete mrtvé nebo zraněné s trvalými následky nahradit během pěti let či dekády, jako to bylo možné kdysi. Nynější Rusko válčí o minulost, kdy bylo impériem, ale ztrácí přitom budoucnost.

A proto je zajímavé se nad tím zamyslet právě na historickém příkladu. Nikdo přitom nemůže tvrdit, že to dopadne stejně, ale minimálně některé okolnosti podobné jsou.

Jaké byly hlavní faktory, které vedly k politickému kolapsu carského režimu během první světové války?

Carovo samoděržaví jednoznačně dohnala válka a její lidské, ekonomické, sociální a mnohé další náklady. Celkové ruské ztráty se na konci roku 1916 blížily 5,5 milionu a z toho bylo více než 1,5 milionu mrtvých. Motivovaní a dobře vycvičení důstojníci a mužstvo předválečné pravidelné armády byli většinou pryč a podíl starších vojáků bez předchozích vojenských zkušeností a s menší motivací k boji byl mnohem vyšší než kdykoli předtím.

Morálku v roce 1916 utlumily také vyčerpávající boje, očekávané vítězství se nedostavilo. Krizí procházela i domácí fronta. Ruská ekonomika byla pod extrémním tlakem, protože tolik mužů bylo v armádě nebo po smrti. Enormně velká část výrobních kapacit byla převedena na služby armádě.

Rusko před válkou vyváželo potraviny, ale nyní se produkce obilí zhroutila a to obilí, které bylo, se nemohlo dostat z venkova do měst. Dopravní síť nemohla uspokojovat potřeby armády a civilního hospodářství zároveň.

Neustále se také zdražovalo, jen cena bot vzrostla během války na více než trojnásobek. Tradičním problémem byla korupce, klientelismus, nepotismus a naprosto nerovnoměrné rozdělení bohatství. I původně carovi loajální obyvatelstvo postupně ztrácelo chuť nést následky války, která ukazovala slabost režimu.

Je také třeba podotknout, že car Mikuláš II. nebyl zrovna vzor schopného vladaře a reformátora. Také jeho rozhodnutí převzít velení přímo na frontě se ukázalo jako velmi chybné. V Petrohradu mezi sebou za jeho nepřítomnosti soutěžily mocenské kliky a rychle se měnilo vedení ministerstev, což vedlo k další nestabilitě a neefektivitě.

Vidíte tedy paralely mezi tehdejší situací a současným Ruskem?

Paralel se současností se nabízí mnoho, nemyslím si však, že je dobré je srovnávat napřímo, spíše poukázat na některé trendy. Únava z války je jedním z nich - nahrazování těch nejvíce motivovaných za ty, kteří válčí daleko méně ochotně, v současnost např. za čím dál vyšší částky peněz. Inflační tlaky spojené s obrovskými výdaji na válku, které se odrazí všude jinde, protože jiným sektorům chybí.

Z toho vyplývá i zaostávání u technologií v nevojenských sektorech. Příklad s obilím, o kterém jsem mluvil, by se dal v současnosti přirovnat k vývozu fosilních paliv. Pro Rusko není vůbec dobrá zpráva, že Čína dovozy v současnosti postupně omezuje. Pohonné hmoty však chybí leckdy i v samotném Rusku, protože prioritní je vojenské zásobování.

Velmi podobné jsou problémy i v tradičně silně rozšířené korupci a výměny ruských vrcholných manažerů. To je ruský kolorit s tragikomickým nádechem - nejčastěji se dějí nehody jako pády z okna nebo zadušení jídlem. Rusko vyvolalo válku na Ukrajině kvůli svým vnitřním potížím, úspěšná válka mohla přinést Kremlu další legitimitu k vládnutí. To se však neděje. Rusko zabředlo do války, kde cokoliv, co získá, nemůže vykoupit to, co ztratilo a co ještě ztratí.

Jak může morálka ovlivnit moderní armádu v dlouhotrvajícím konfliktu, jako je ten na Ukrajině?

Pokud armáda nemá jasný cíl, za který bojuje, soudržnost a morálka celé společnosti vždy utrpí. Je to i trochu parafráze na Clausewitsův nejslavnější výrok, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. Ani silná role ruské státní propagandy nemůže zakrýt narůstající potíže.

Systém se jeví jako stabilní a masové demonstrace i kvůli zavedení drakonických trestů rozhodně nepozorujeme. Vlastenecké nadšení u těch, kteří jsou nasazení na frontě, však vždy velmi rychle vyprchá a vypovídají o tom i mnohá svědectví ruských zajatců.

Vpád do Kurské oblasti prozradil i to, že ho řada místních ruských obyvatel přijala s velkou dávkou rezignace a vlnu spontánního odporu nevyvolal. Vytváření nových ruských dobrovolnických jednotek územní obrany zářné výsledky zatím nepřináší. Dobrovolnické a nepravidelné formace Rusko ve válce nasazuje už od počátku a velkou bojovou hodnotu nemají.

Kapitola sama pro sebe je pak nasazení vagnerovců, které vygradovalo vzpourou v červnu 2023. I když byl Prigožin, ať už to bylo s jeho leteckou nehodou jakkoliv, nakonec odstraněn, vzpoura a reakce obyvatel na ni také ukázaly důležitou stránku ruské společnosti. V momentě, kdy rachotily vagnerovské tanky Rostovem na Donu, nikdo se jim aktivně nebránil. Mnozí vagnerovce zdravili a fotili se s nimi.

Rusové tradičně uznávají sílu, pokud ji ztratíte a ukážete se jako slabí, nikdo pro vás slzu neuroní. Poslední car na toto doplatil a jeho pozice neustále slábla, Putin má zatím mocenské mechanismy pevně v rukou, ale navždy to tak být nemusí.

Jak významnou roli ve válkách hraje nestabilita režimu? Jak na tom vlastně současné Rusko je?

Jakákoliv predikce v této oblasti je jen věštěním z křišťálové koule a myslím, že ani zpravodajské služby si netroufnou přesně odhadovat, jak na tom ve skutečnosti současný ruský režim se svou stabilitou je.

Vzpoury a revoluce, jako byla ta v únoru 1917, které se účastnila i armáda a část její petrohradské posádky, mají vždy velmi ničivý potenciál. Drtivá většina armády tehdy však zůstala pasivní a nepřiklonila se na žádnou stranu. Velké ztráty na frontě tehdy i dnes jsou zásadní faktor, který vypovídá o tom, jak dlouho můžete válku vést.

To, jak ruská propaganda dlouhodobě vytváří tradované zdání, že je ruská vojenská mašinérie nezastavitelný a neporazitelný parní válec, je pouze iluze. A i konflikty s ruskou účastí ve 20. století o tom jasně vypovídají.

Schopnost vést válku vysoké intenzity pak ovlivňuje zejména logistika a produkce zbraní. Ta se zdá nyní podobně jako v roce 1917 relativně stabilizovaná. Jen připomenu, že carskému Rusku trvalo až do roku 1916, než dokázalo navýšit produkci natolik, aby to bylo pro potřeby jeho armády dostatečné k přezbrojení. Mezitím padlo tolik kvalitních vojáků, že už to nešlo vzít zpátky. Neúcta k lidskému životu je opět jednou z paralel, která se přímo nabízí.

A co pomoc cizích mocností? Jakou podporu měly jednotlivé strany, je srovnatelná se situací dnes?

Carské armádě z Británie a Francie dorazily významné zásilky pomoci, ale situace na frontách, a to zejména s císařským Německem, se nakonec ukázaly jako důležitější. Když pak připočteme zmíněnou vnitřní nestabilitu, byl kolaps jen otázkou času.

Rusko v současnosti má také spojence, otevřené jako Írán a Severní Koreu a více skryté jako Čínu a mnohé překupníky. Rusko díky surovinovému bohatství má co nabídnout i přes postupné vyčerpávání a bojuje přitom s mnohem menší Ukrajinou, která za sebou sice má velkou koalici států, které ji podporují, ale ne natolik, aby mohla Rusko jednoznačně přetlačit.

Souboj v první světové válce byl v tomto jednoznačně odlišný, císařské Německo carské Rusko výrazně převyšovalo po všech stránkách, a to přitom Berlín vedl válku na dalších frontách.

Myslíte si, že by podobný kolaps současného režimu měl obdobně dalekosáhlé důsledky pro budoucí Rusko, stejně jako měl pro carské Rusko?

Kolaps či předání moci Rusko stejně dříve či později čeká. Myslím, že pokud povede válku i nadále takto intenzivně a neúspěšně, 20 % obsazeného ukrajinského území jednoznačně zářný výsledek po dvou a půl letech války nepředstavuje, tak následky budou fatální.

Už teď vidíme, jak se z Ruska stává pouze čínský vazal a je pouze jediná oblast, ve které zůstává supervelmocí, a to jsou jaderné zbraně. Politika výhrůžek a šíření strachu však ze země velmoc udělá jen těžko, když bude jinak neustále slábnout, přicházet o lidi a vazby na země, díky kterým v minulosti jako stát prosperovalo. Dalekosáhlé důsledky rozhodně sledovat budeme. A platí to pro každou velmoc na ústupu. Vzestup a pád patří k dějinám civilizací, schopnost vzít si z krizí ponaučení určí budoucnost.

Co by podle vás muselo nastat, aby současná válka na Ukrajině vedla k obdobnému kolapsu jako v roce 1917?

K nějakému rozřešení se stejně blížíme, na základě toho se pak začne vyjednávat již s cílem se skutečně dohodnout. Pokud by ruský režim byl nucen začít dělat ústupky a ztratil by zejména ve vztahu k vnitrostátnímu dění schopnost vše kontrolovat a usměrňovat, projeví se to záhy v jeho válečných snahách.

Jednoznačně by k takové nestabilitě mohly přispět zejména ekonomické a sociální faktory. Ještě vyšší inflace, další rozklad fungování státu, problémy s distribucí nejdůležitějších komodit jako potravin, vody a pohonných hmot.

Obyčejní Rusové z měst i venkova se ozvou a dají najevo nespokojenost jedině za situace, kdy už nebudou mít co ztratit. To je právě scénář roku 1917 a dvou revolucí během jednoho roku, které vygradovaly až v občanskou válkou, a nakonec etablováním ještě horšího režimu, než byl ten původní carský.

S tím carským měl sovětský režim shodný rys v expanzivních snahách a hrozbě a s tím musíme bohužel počítat v budoucnu u Ruska i nadále. A to ať už válka na Ukrajině skončí pro Rusko jakkoliv a režim se tam promění k lepšímu či nikoliv. Když se podíváme na dějiny východní Evropy, šťastné konce bez obrovských obětí tam nebývají zvykem. Každý národ si však svoji lepší budoucnost může vybojovat a odpracovat zejména sám.