Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Netuším, jaký vztah má k hokeji Donald Trump. Ale docela dobře vím, jak ho miluje Vladimir Putin. A že taky přesně ví, jaký má tahle hra význam pro Rusy. Zhruba jako pro nás: ohromný. Takový, jaký nelze zredukovat jen na sportovní výsledky.
Takže když jsme se v úterý po telefonátu Trumpa s Putinem dozvěděli, že spolu oba prezidenti měli domluvit „vzájemné hokejové zápasy“, muselo ledaskoho napadnout: Propána, co to má být? Nějaké podělané oteplování jako za studené války v roce 1985? Co jsme si, to jsme si, sice zrovna kradete a znásilňujete cizí zemi, nedá se nic dělat, ale teď si šoupneme novou Sérii tisíciletí?
Až bude zase nějaký chytrák vykládat, jak „sport do politiky nepatří“, připomeňte mu tenhle moment. Sport je ve skutečnosti pokračováním politiky jinými prostředky nebo, chcete-li, jistou specifickou formou diplomacie. Hokejový zápas dohodnutý přímo hlavami států je pak prvotřídní politická záležitost naznačující, že tyhle dvě země možná mají na spoustu věcí odlišné názory a všechny tyhle kecy kolem, ale tudy může vést cesta k porozumění, smíření a budoucí spolupráci.
Člověku je z toho až trochu nevolno. Ne že by sport mnohokrát nedokázal výše popsanou roli prostředníka mezi národy sehrát, ale v tomhle zápase někdo chybí, ne? Co třeba Ukrajina? Nebo to máme brát tak, že ji Rusko vyřadilo v semifinále play off, smůla, koho zajímají poražení?
A vlastně koho zajímá v Americe hokej? Protože to, co v Rusku považují za svůj národní sport číslo jedna, čelí v USA možná už od 90. let soustavnému úpadku zájmu, který je v poslední době čím dál zřetelnější a nedaří se ho zastavit. Slavná NHL je ze všech čtyř „major leagues“ ta jasně nejmenší - za americkým fotbalem, basketbalem i baseballem - a časem se na ni zřejmě dotáhne klasický fotbal - soccer.
Jinými slovy: Případný zápas či rovnou série USA - Rusko je mnohem důležitější a cennější pro Rusy, kteří od útoku své země na Ukrajinu v únoru 2022 nesmějí hrát na světových šampionátech. Momentálně existuje asi jediná země na světě, která je ochotna proti sborné komandě nastoupit: Bělorusko. Pokud to hráči dostanou povinně.
Ruské hvězdy ale pochopitelně stále řádí v kanadsko-americké NHL: Třeba Alexandr Ovečkin, světová superstar posledních dvou dekád, se momentálně v dresu Washington Capitals snaží překonat historický rekord soutěže v počtu vstřelených branek držený legendárním Waynem Gretzkym. Chybí mu ještě šest gólů, takže se to nejspíš podaří a „Ovimu“, jak zní jeho přezdívka, pak bude k úspěchu gratulovat osobně Vladimir Putin, s nímž má útočník společnou profilovou fotku na Instagramu. Vkusné, ne? Samozřejmě ale politika do sportu vůbec nepatří, Ovečkin si Putina na svůj profil dal jen proto, že i Putin je mimořádný hokejový střelec, před nímž obránci sami padají hrůzou.
Když už jsme ale u Ovečkina, někdo by už měl Rusům říct pravdu: Není to váš sport. Sorry. Ovečkin nejspíš překoná Gretzkyho v počtu gólů, ale v tabulce kanadského bodování, tedy součtu gólů a přihrávek, ztrácí na Jaromíra Jágra 314 bodů. A protože v září oslaví čtyřicítku, na titul nejúspěšnějšího Evropana historie to už úplně nevypadá.
Stejně jako v dalších kritériích. Ovečkin vyhrál s ruským národním týmem třikrát mistrovství světa a s Capitals získal jednou Stanley Cup.
Jágr má dva tituly světového šampiona, dva prsteny za vítězství ve Stanley Cupu, ale hlavně zlato z olympiády v Naganu, kde jsme ve finále před 27 lety porazili… ano, samozřejmě, Rusy.
Ano, tohle je třeba Rusům připomínat: Pokud by si chtěli Američani skutečně zahrát dobrý hokej proti kvalitnímu soupeři a ne jen inscenovat symbolickou politickou plácanou, vybrali by si zemi, která je v hokeji skutečně silná a úspěšná. S Kanadou to teď na nějaké přáteláky moc nevypadá, takže zbývá Švédsko, Finsko a Česko, hokejové velmoci, nepopiratelně významnější než Rusko v jeho novodobé podobě od roku 1992 - a všechna zlata éry Svazu sovětských socialistických republik si laskavě nechte ve skříni.
Jen pro porovnání.
Češi dokázali za tu dobu získat 7 titulů mistrů světa, vyhrát olympiádu a přivézt ze šampionátů 7 dalších medailí.
Švédové mají 6 titulů, vyhranou olympiádu a 13 medailí.
Finsko 4 tituly, olympijské zlato a 12 medailí.
Rusko: Pětkrát mistry světa, naposledy kdysi v roce 2014, 8 dalších medailí - ovšem žádnou olympiádu, vzhledem k tomu, že na té, kterou dokázali v roce 2018 vyhrát, museli startovat pod neutrální vlajkou kvůli státem organizovanému dopingu - což je vedle obsazování cizích zemí ta vůbec nejúspěšnější ruská olympijská disciplína.
Jenže Finové, Švédové, Češi ani další hokejové národy s Rusy hrát nehodlají - sborná bude chybět minimálně na dvou dalších světových šampionátech, letos ve Švédsku a v roce 2026 ve Švýcarsku. A doufejme, že i za rok v únoru na zimní olympiádě v Itálii. Sportovní ostrakizace je vcelku účinná a ozkoušená metoda. Není to příjemná zkušenost pro nikoho, nejmíň pro fanoušky, kteří by si samozřejmě loňský český titul z Prahy ještě víc užili, kdybychom na cestě za ním vyřídili Rusy. Ale jinak to nejde a je správné na tom trvat, i kdyby se Donald Trump teď rozhodl věnovat Rusům symbolické kontumační vítězství a dát jim pocit, že je aspoň v něčem bere svět vážně a že v něčem si dokážou získat respekt, aniž by přitom někoho museli bombardovat.
Rusové se jednou do světového hokeje nejspíš vrátí - a nebude to pro nikoho jednoduchá situace. Sportovní historie ale nabízí jeden příběh, z něhož by bylo možné brát si inspiraci. Němci a Japonci se mohli olympiády poprvé zúčastnit až v roce 1952. Němečtí fotbalisté hráli na mistrovství světa znovu ještě o dva roky později. A senzačně je celé vyhráli.
Od porážky Třetí říše a sebevraždy jejího vůdce uplynulo devět let.
