Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Spory o hornatou oblast trvaly tři desítky let, než plnou kontrolu nad Náhorním Karabachem převzala loni na podzim ázerbájdžánská vojska. Minimálně pro teď se zdá, že se konflikt uklidňuje. Arménie a Ázerbájdžán pokračují v mírových rozhovorech, do oblasti přicházejí noví obyvatelé.
Nespokojenost se ztrátou území nicméně v kavkazské zemi vře. A v posledních týdnech se v ulicích Jerevanu ozývá stále hlasitější volání po odstoupení premiéra Nikoly Pašinjana, kterého opozice viní z příliš poddajné politiky vůči Ázerbájdžánu. Minulý týden se také v parlamentu mělo hlasovat o možném vyslovení nedůvěry, premiérova strana se ale na sezení odmítla dostavit a ono se tak kvůli nedostatečné účasti nekonalo.
Kritika mírových rozhovorů a ústupků
Pašinjanova pozice se ovšem zdá alespoň pro zatím neochvějná. Ostatně to není poprvé, kdy čelí obrovským pouličním protestům kvůli neúspěchům ve sporné enklávě. Po porážce Arménie ve druhé karabašské válce v roce 2020 se opozice během rozsáhlých protestů pokusila vynutit jeho rezignaci.
Nyní jde ale o rozsáhlejší akce, které po zářijové ztrátě Karabachu budí emoce po celé zemi. Na jednu stranu Pašinjan staví svou politiku na snaze udržet mír v oblasti. Samotný proces demarkace hranic, kvůli kterému se spustila vlna protestů, zdůvodňuje premiér jako ústupek, díky kterému se země vyhne dalším bojům. Opozici mírová jednání s Baku vadí. A stejně tak i snaha vlády odpojit se od Moskvy.
Budoucnost Náhorního Karabachu a Kavkazu
Blesková porážka separatistů v Náhorním Karabachu může zamíchat celým regionem. Podle analytičky z Mezinárodní krizové skupiny je možných hned několik znepokojivých scénářů. „Napětí je vyšponované,“ říká Alissa de Carbonnelová v podcastu 5:59 Lenky Kabrhelové.
„Opoziční politici se domnívají, že současné vedení podniká kroky, které podkopávají bezpečnost a zahraniční politiku Arménie. Jedním z nich je podle nich právě distancování se od Ruska. Naopak nevěří tomu, že by mírové rozhovory s Ázerbájdžánem mohly zemi něco přinést,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy analytička Olesya Vartanyanová z organizace International Crisis Group.
Z druhého politického břehu zní i volání po větší vojenské ostřílenosti a prosazování suverenity. Baku má ovšem oproti kavkazské zemi vojensky i ekonomicky navrch a v případě dalších střetů by mělo jasnou převahu.
Protivládním protestům pomáhá, že v jejich čele nestojí politik, ale arcibiskup. Bagrat Galstanyan se stal v prostředí arménské politiky, vůči které jsou lidé velmi skeptičtí, svěží vzpruhou.
Podporu arménského premiéra pak podkopává také přítomnost více než 100 tisíc uprchlíků, kteří přišli do Arménie po kapitulaci sporné oblasti. V zemi, která má pouhé tři miliony obyvatel, tak jde o výraznou menšinu.
„Nelze dát lidem 100 tisíc dramů a považovat problém za vyřešený. Lidé nemají jinou možnost, než tyto útrapy ‚mlčky‘ snášet. Snad ani pro Německo není snadné přijmout více než sto tisíc uprchlíků. Co můžeme říci o zemi, jako je Arménie?“ popsal v rozhovoru pro Seznam Zprávy Marut Vanyan, který byl také jedním z těch, kteří museli enklávu opustit. Podle něj se uprchlíci potýkají s problémy najít si bydlení, ale i traumaty z válek.
Náhorní Karabach
Oblast o rozloze asi čtyř tisíc kilometrů čtverečních obývali převážně etničtí Arméni. Ti tam během rozpadu Sovětského svazu vyhlásili nezávislý stát, ale podle mezinárodního práva region zůstával součástí Ázerbájdžánu. Území propojoval s Arménií tzv. Lačinský koridor, nezbytný pro zásobování.
V době Sovětského svazu byl Náhorní Karabach autonomní oblastí (AO) v rámci Ázerbájdžánské SSR. Baku ale pak autonomii regionu zrušilo. Součástí arménského vzbouřeneckého útvaru byly později i části Ázerbájdžánu, které do někdejší AO nepatřily. Separatisté nad většinou z nich postupně ztratili kontrolu, ve válce v roce 2020 Baku dobylo i část původní AO.
V září 2023 separatisté po další válce kapitulovali a region se opětovně sjednotil s Ázerbájdžánem. Arméni z Karabachu začali po tisících prchat a území se takřka vylidnilo.
Náhorní Karabach po konfliktu v roce 2020.
Obyvatelé Náhorního Karabachu byli sice vždy arménskými občany, ale dříve nemohli hlasovat ve volbách. Nyní mohou ovlivňovat politiku – a současnou vládu nemají příliš v lásce.
Přestože podobná skepse vůči nynějšímu kabinetu panuje v celé zemi a podpora nyní Pašinjana klesla na historickém minimum, stále si drží velkou převahu nad dalšími opozičními skupinami. Ani postava arcibiskupa Galstanyana zatím nevzbuzuje mezi Armény větší pozdvižení, průzkumy naznačují, že by ho podpořilo jen něco málo přes šest procent obyvatel.
„Velká část lidí nesouhlasí s Pašinjanovou vládou, nebo vůči ní má nějaké otázky. Ale to nutně nemusí znamenat, že jsou připraveni volit, nebo podpořit opozici. Pašinjan se jim sice nezamlouvá na sto procent, ale stále je lepší volbou než jeho političtí protivníci. Takovýto druh protestu ustál už několikrát,“ připomíná analytička Vartanyanová.
V zemi totiž – po několika karabašských válkách a neschopných vládách – panuje velká skepse vůči politickému vedení. Lidé establishmentu vyčítají, že postavil zemi do zranitelné pozice, kdy je příliš závislá na Kremlu, jak ve své analýze pro Carnegie Endowment for International Peace popisuje novinář Alexander Atasuntsev.
Více než 50 procent Arménů v průzkumu Mezinárodní asociace GALLUP uvedlo, že by nepodpořilo žádného arménského politika.
Do Arménie podle Jerevanu do středy uprchla už skoro polovina ze 120 tisíc obyvatel Náhorního Karabachu. Na snímku farmář s traktorem překračuje v pohraniční obci Kornidzor hranici mezi Ázerbájdžánem a Arménií, 25. září.
Etničtí Arméni z Karabachu prchají do Arménie přes tzv. Lačinský koridor. Před konfliktem z minulého týdne to byla jediná spojnice mezi regionem a Arménií. Na její průchodnost měly dohlížet ruské mírové jednotky, ale Baku ji přesto od loňského prosince blokovalo. Uprchlíci na snímku nastupují do autobusu poté, co prošli třídicím centrem v příhraničním městě Goris, 24. září.
Zpravodaj agentury Reuters v karabašské metropoli Stěpanakertu uvedl, že desítky lidí nakládají věci do autobusů a nákladních aut a chystají se k odjezdu. Snímek z arménsko-ázerbájdžánské hranice.
V neděli kolonu čtyř autobusů a 41 osobních aut na hranice doprovázely ruské mírové síly, které měly od roku 2020 dohlížet na dodržování příměří. Navzdory tomu ázerbájdžánské jednotky tento týden během krátkého konfliktu získaly kontrolu nad zbytkem Náhorního Karabachu. Regionu vládli arménští separatisté více než 30 let.
V Náhorním Karabachu žije 120 tisíc etnických Arménů. Arménský premiér Nikol Pašinjan prohlásil, že jeho země je připravená přijmout 40 tisíc lidí.
„Naši lidé nechtějí žít jako součást Ázerbájdžánu, 99 procent z nich dává přednost opuštění našich historických zemí,“ řekl v neděli agentuře Reuters poradce prezidenta neuznávané karabašské republiky David Babajan.
Arméni z Karabachu se obávají perzekucí ze strany Ázerbájdžánu. „Ázerbájdžánské učebnice na základních školách kladou výslovnou otázku: ‚Kdo je nepřítel? Arméni jsou.‘ Ázerbájdžán šíří arménofobii zcela nepokrytě, navíc přímo na státní úrovni,“ řekl před časem v rozhovoru pro Seznam Zprávy arménský expert na Karabach Narek Sukiasyan.
Snímek z Kornidzoru ukazuje frontu před uprchlickým registračním centrem arménského ministerstva zahraničí, 24. září.
Jerevan dává otevřeně najevo obavy, že Arméni mohou v Ázerbájdžánu čelit etnickým čistkám. Požádal o vyslání mírové mise OSN do Náhorního Karabachu. Na snímku arménský policista povoluje vjezd auta z Náhorního Karabachu.
Ázerbájdžán ale arménská obvinění odmítá a tvrdí, že chce etnické Armény žijící v regionu znovu integrovat jako rovnoprávné občany země. Snímek ukazuje pracovníky Červeného kříže, zpovídající mladé uprchlíky, kteří dorazili do Kornidzoru.
„Karabach–Ázerbájdžán,“ hlásá nápis ve městě Šuša, fotografie z 23. září. Ázerbájdžánská armáda se pochlubila snímky vojenské techniky, kterou složili arménští separatisté z Náhorního Karabachu.
Ozbrojené síly separatistů souhlasily v podstatě s kapitulací. Po válce z roku 2020 neměly kapacity na to, ubránit se ázerbájdžánskému útoku. Baku v sobotu uvedlo, že už zabavilo šest jednotek obrněných vozidel, přes 800 kusů menších zbraní a protitankových střel a pět tisíc kusů munice.
Ázerbájdžánský režim Ilhama Alijeva je diktatura, která tvrdě pronásleduje i domácí politickou opozici. Arméni tak v něj nemají velkou důvěru. Snímek zbraní složených v Karabachu.
Ázerbájdžánci z Náhorního Karabachu odvezli také chloubu arménských separatistů. Tento tank léta sloužil jako památník, připomínal arménské vítězství v první válce o region v roce 1994. Umístěn byl na cestě mezi metropolí regionu Stěpanakertem a městem Šuša. Teď se stane součástí Parku válečných trofejí v Baku, kde už jsou vystaveny zbraně ukořistěné Ázerbájdžánem během druhé války v roce 2020. Snímek z 23. září.
Opozice s podporou Ruska
Pro řadu Arménů je opozice problematická i z pohledu toho, jací zahraniční partneři se k ní hlásí. Veřejně ji podporují proruská média, podobně se vyjadřují i ruští činovníci. A to je v rozporu s pohledem arménské většiny, která má vůči Rusku výhrady vzhledem k společné historii i současnosti. Kremlu vyčítá, že nenaplnil spojenecké záruky a ve sporu o karabašskou enklávu nekonal.
V nedávném průzkumu označilo 40 procent respondentů Rusko za hrozbu. V očích arménského obyvatelstva je na tom hůře už jen Ázerbájdžán s 86 procenty a Turecko, které Ázerbájdžán ve válce podpořilo, s 82 procenty.
Po mnoho let přitom byla Moskva považována za jediného bezpečnostního garanta Arménie. Pojistkou bylo členství v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB). Právě z tohoto ruského podobenství NATO se nyní snaží Arménie vyvázat.
Pašinjanova vláda minulý týden oznámila, že z organizace vystoupí, přesné datum zatím nestanovila.
„Pro Rusko to bude politicky velká rána. Hlavně když takové rozhodnutí Arménie přichází ve chvíli, kdy se v podstatě snaží celému světu ukázat, že je silné a má neomezenou sílu ve svém regionu,“ vysvětluje Vartanyanová možnou reakci Moskvy.
Jak z války na Ukrajině těží Ázerbájdžán
Strategická poloha a přírodní zdroje získaly této středoasijské zemi výsadní pozici v dnešním geopolitickém uspořádání. Paradoxně k tomu ovšem Ázerbájdžánu napomohla i probíhající válka na Ukrajině.
Ačkoliv se Arménie snaží o odklon od svého silnější souseda, ekonomické vazby mezi oběma státy zůstávají silné. Pašinjan se tak sice neúčastní bezpečnostních akcí, nadále ale slavnostně přijíždí na summit Euroasijské hospodářské unie vedené Ruskem.
„Vzájemně si utvrzují potřebu žít i nadále v manželství, kde nikdo není šťastný. Takže pro Arménii sice lze přijmout určitá rozhodnutí, ale není to snadné. Navíc si je vláda vědoma rizik, které by to přerušení spolupráce přineslo,“ popisuje analytička.
Přesto se v posledních měsících kavkazská země snaží spíše o přesměrování k západním partnerům, zejména Evropské unii a Spojeným státům. A to je pochopitelně trnem v oku ruské vlády, která obviňuje Francii ze snah rozpoutat na Kavkaze válku tím, že podepsala s Arménií dohodu o dodávkách zbraní.
