Prohraná válka rozkolísala zemi, která se usilovně snaží odpoutat od Ruska

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Spory o hornatou oblast trvaly tři desítky let, než plnou kontrolu nad Náhorním Karabachem převzala loni na podzim ázerbájdžánská vojska. Minimálně pro teď se zdá, že se konflikt uklidňuje. Arménie a Ázerbájdžán pokračují v mírových rozhovorech, do oblasti přicházejí noví obyvatelé.

Nespokojenost se ztrátou území nicméně v kavkazské zemi vře. A v posledních týdnech se v ulicích Jerevanu ozývá stále hlasitější volání po odstoupení premiéra Nikoly Pašinjana, kterého opozice viní z příliš poddajné politiky vůči Ázerbájdžánu. Minulý týden se také v parlamentu mělo hlasovat o možném vyslovení nedůvěry, premiérova strana se ale na sezení odmítla dostavit a ono se tak kvůli nedostatečné účasti nekonalo.

Pašinjanova pozice se ovšem zdá alespoň pro zatím neochvějná. Ostatně to není poprvé, kdy čelí obrovským pouličním protestům kvůli neúspěchům ve sporné enklávě. Po porážce Arménie ve druhé karabašské válce v roce 2020 se opozice během rozsáhlých protestů pokusila vynutit jeho rezignaci.

Nyní jde ale o rozsáhlejší akce, které po zářijové ztrátě Karabachu budí emoce po celé zemi. Na jednu stranu Pašinjan staví svou politiku na snaze udržet mír v oblasti. Samotný proces demarkace hranic, kvůli kterému se spustila vlna protestů, zdůvodňuje premiér jako ústupek, díky kterému se země vyhne dalším bojům. Opozici mírová jednání s Baku vadí. A stejně tak i snaha vlády odpojit se od Moskvy.

„Opoziční politici se domnívají, že současné vedení podniká kroky, které podkopávají bezpečnost a zahraniční politiku Arménie. Jedním z nich je podle nich právě distancování se od Ruska. Naopak nevěří tomu, že by mírové rozhovory s Ázerbájdžánem mohly zemi něco přinést,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy analytička Olesya Vartanyanová z organizace International Crisis Group.

Z druhého politického břehu zní i volání po větší vojenské ostřílenosti a prosazování suverenity. Baku má ovšem oproti kavkazské zemi vojensky i ekonomicky navrch a v případě dalších střetů by mělo jasnou převahu.

Protivládním protestům pomáhá, že v jejich čele nestojí politik, ale arcibiskup. Bagrat Galstanyan se stal v prostředí arménské politiky, vůči které jsou lidé velmi skeptičtí, svěží vzpruhou.

Podporu arménského premiéra pak podkopává také přítomnost více než 100 tisíc uprchlíků, kteří přišli do Arménie po kapitulaci sporné oblasti. V zemi, která má pouhé tři miliony obyvatel, tak jde o výraznou menšinu.

„Nelze dát lidem 100 tisíc dramů a považovat problém za vyřešený. Lidé nemají jinou možnost, než tyto útrapy ‚mlčky‘ snášet. Snad ani pro Německo není snadné přijmout více než sto tisíc uprchlíků. Co můžeme říci o zemi, jako je Arménie?“ popsal v rozhovoru pro Seznam Zprávy Marut Vanyan, který byl také jedním z těch, kteří museli enklávu opustit. Podle něj se uprchlíci potýkají s problémy najít si bydlení, ale i traumaty z válek.

Obyvatelé Náhorního Karabachu byli sice vždy arménskými občany, ale dříve nemohli hlasovat ve volbách. Nyní mohou ovlivňovat politiku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a současnou vládu nemají příliš v lásce.

Přestože podobná skepse vůči nynějšímu kabinetu panuje v celé zemi a podpora nyní Pašinjana klesla na historickém minimum, stále si drží velkou převahu nad dalšími opozičními skupinami. Ani postava arcibiskupa Galstanyana zatím nevzbuzuje mezi Armény větší pozdvižení, průzkumy naznačují, že by ho podpořilo jen něco málo přes šest procent obyvatel.

„Velká část lidí nesouhlasí s Pašinjanovou vládou, nebo vůči ní má nějaké otázky. Ale to nutně nemusí znamenat, že jsou připraveni volit, nebo podpořit opozici. Pašinjan se jim sice nezamlouvá na sto procent, ale stále je lepší volbou než jeho političtí protivníci. Takovýto druh protestu ustál už několikrát,“ připomíná analytička Vartanyanová.

V zemi totiž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ po několika karabašských válkách a neschopných vládách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ panuje velká skepse vůči politickému vedení. Lidé establishmentu vyčítají, že postavil zemi do zranitelné pozice, kdy je příliš závislá na Kremlu, jak ve své analýze pro Carnegie Endowment for International Peace popisuje novinář Alexander Atasuntsev.

Více než 50 procent Arménů v průzkumu Mezinárodní asociace GALLUP uvedlo, že by nepodpořilo žádného arménského politika.

Pro řadu Arménů je opozice problematická i z pohledu toho, jací zahraniční partneři se k ní hlásí. Veřejně ji podporují proruská média, podobně se vyjadřují i ruští činovníci. A to je v rozporu s pohledem arménské většiny, která má vůči Rusku výhrady vzhledem k společné historii i současnosti. Kremlu vyčítá, že nenaplnil spojenecké záruky a ve sporu o karabašskou enklávu nekonal. 

V nedávném průzkumu označilo 40 procent respondentů Rusko za hrozbu. V očích arménského obyvatelstva je na tom hůře už jen Ázerbájdžán s 86 procenty a Turecko, které Ázerbájdžán ve válce podpořilo, s 82 procenty.

Po mnoho let přitom byla Moskva považována za jediného bezpečnostního garanta Arménie. Pojistkou bylo členství v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB). Právě z tohoto ruského podobenství NATO se nyní snaží Arménie vyvázat.

Pašinjanova vláda minulý týden oznámila, že z organizace vystoupí, přesné datum zatím nestanovila.

„Pro Rusko to bude politicky velká rána. Hlavně když takové rozhodnutí Arménie přichází ve chvíli, kdy se v podstatě snaží celému světu ukázat, že je silné a má neomezenou sílu ve svém regionu,“ vysvětluje Vartanyanová možnou reakci Moskvy.

Ačkoliv se Arménie snaží o odklon od svého silnější souseda, ekonomické vazby mezi oběma státy zůstávají silné. Pašinjan se tak sice neúčastní bezpečnostních akcí, nadále ale slavnostně přijíždí na summit Euroasijské hospodářské unie vedené Ruskem.

„Vzájemně si utvrzují potřebu žít i nadále v manželství, kde nikdo není šťastný. Takže pro Arménii sice lze přijmout určitá rozhodnutí, ale není to snadné. Navíc si je vláda vědoma rizik, které by to přerušení spolupráce přineslo,“ popisuje analytička.

Přesto se v posledních měsících kavkazská země snaží spíše o přesměrování k západním partnerům, zejména Evropské unii a Spojeným státům. A to je pochopitelně trnem v oku ruské vlády, která obviňuje Francii ze snah rozpoutat na Kavkaze válku tím, že podepsala s Arménií dohodu o dodávkách zbraní.