Putinův příšerný rok na Ukrajině a proč může být letošek ještě horší

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před rokem, 9. května 2022, Rusové i zahraniční pozorovatelé sledovali poněkud prořídlé řady vojáků, tanků a dalších vozidel na Rudém náměstí, marně vyhlíželi přelétající formace v podobě písmene Z a mysleli na vyhlášení války.

Hlavní otázkou dne bylo, zda ruský prezident sáhne k vyhlášení války, tedy i mobilizaci, a konflikt zahájený masivní invazí na Ukrajinu v únoru 2022 bude ještě eskalovat. K proměně „speciální vojenské operace“ na skutečnou válku i terminologicky ovšem tehdy nedošlo. Putin hlavně hrozil.

Na frontě i tak probíhala nejintenzivnější evropská válka od konce té největší války všech dob. Pravda, Kreml se definitivně vzdal cíle obsazení velkých ukrajinských měst. Jeho síly na začátku května 2022 definitivně ustoupily od Charkova až na ruské hranice. Novým minimálním cílem se stalo zřejmě obsazení zbytků Doněcké a Luhanské oblasti.

Na doněcké frontě se v oněch dnech rodil také největší ruský úspěch loňského léta a obecně druhé fáze války (první fáze byla neúspěšná „blesková válka“). Ruští výsadkáři, vagnerovci (tehdy ještě bez rekrutovaných vězňů) a další ruské jednotky s pomocí velkých skupin tanků a nekonečného dělostřeleckého bombardování konečně dobyli roky budované ukrajinské obranné pozice v městečku Popasna. Především jasná dělostřelecká převaha vedla k vytvoření průlomu, pádu měst Severdoněck a Lysyčansk a vytvoření nové bojové linie před Bachmutem.

Z ruského hlediska pak následovala ovšem série neúspěchů. V září přišel překvapivě rychlý kolaps ruské obrany ve zbytku Charkovské oblasti. Daný zřejmě hlavně tím, že Vladimir Putin na jaře nesáhl k mobilizaci a ruské síly během ofenzivy v květnu a červnu 2022 vynaložily takové množství sil a materiálu, že pak nedokázaly obsadit a ubránit dlouhou ukrajinskou frontu.

Srovnání situace na bojišti v Charkovské oblasti loni a letos k 9. květnu. Vlevo je loňský stav fronty, vpravo letošní. Červená představuje oblasti Ukrajiny kontrolované Ruskem, tmavě modrá osvobozené regiony, oranžová a šrafovaná vyznačuje místa s nejasnou kontrolou.

V listopadu pak přišel ústup od Chersonu. To byla z vojenského hlediska nepochybně úspěšná a dobře provedená operace s malými ztrátami na ruské straně. Ale přece jen „pouze“ ústup.

V září vyhlášená vlna mobilizace pak doplnila stavy ruských jednotek a umožnila jim zahájit zimní ofenzivu. Její závěr v těchto dnech probíhá u Bachmutu, kde ruským jednotkám schází doslova pár kilometrů k obsazení celého města. Celkově však žádný velký dojem na nikoho neudělala.

Americký vojenský analytik Michael Kofman ji několikrát (třeba pro Kyiv Independent) popsal jako „to nejlepší, co Rusové mohli pro Ukrajinu udělat“. (Kofman je přitom analytikem, který předvídal ruské vítězství, a sám uznává, že schopnosti ruské armády před válkou odhadoval špatně.) Prokremelské jednotky se vyčerpaly v útocích, které s výjimkou Bachmutu vůbec nikam nevedly. Navíc lidská i materiální cena ruského postupu na nejznámější části fronty se zdá být přehnaně veliká.

Rusové tak zažili annus horribilis, latinsky strašný rok.

Na řadě je tak ukrajinská strana a její očekávaná protiofenziva. Její úspěch určitě není zaručen, to nic nemění na tom, že Kreml je v tuto chvíli v defenzivě a odevzdal iniciativu protivníkovi. Jak je to možné?

Invaze na Ukrajinu nebyla prvním případem, kdy Moskva značně podcenila schopnosti a odhodlání protivníka. Jak v první válce v Čečensku v devadesátých letech, tak ve válce s Gruzií v roce 2008 se ruská armáda také pustila do boje s protivníkem, který se ukázal být silnějším, než se zdálo.

Do značné míry to byl důsledek chyb, jichž se ruská armáda dopustila. Týkalo se to jak přímo jednotlivých vojáků na bojišti, tak snad v ještě větší míře armádních „kádrů“. Chyby se dělaly v přípravě, organizaci, ale i plánování a sdílení informací – jinak řečeno, pravá ruka často nevěděla, co dělá levá.

Neušlo to samozřejmě pozornosti. V poslední dekádě ruská vláda vyvíjela rozsáhlé a nákladné úsilí o modernizaci armády. A během nedávného nasazení v Sýrii a na východní Ukrajině se ruská armáda jevila jako mnohem zdatnější při začleňování nových technologií a nových konceptů do svých operací.

Zásah Ruska na podporu Asadova režimu v Sýrii byl popisován jako „laboratoř“ pro ověřování ruských vojenských novinek. Podle ruských vládních zdrojů Rusko během intervence v Sýrii vyzkoušelo přibližně 600 nových zbraní a dalších druhů vojenského vybavení, včetně dvou set, které úředníci označili za „zbraně nové generace“.

Zdaleka ne vše se dařilo. Například letadlová loď Admirál Kuzněcov, kterou Kreml vyslal na podporu leteckého tažení nad Sýrií, se vůbec neosvědčila. Letouny startující z její paluby se nemohly vrátit zpět na palubu a musely přistát v Sýrii. Žoldnéřská Vagnerova skupina utrpěla při střetu s americkými silami obrovské ztráty, zejména proto, že proti americké letecké převaze neměla žádnou protizbraň. V řadě ohledů se ovšem ruské síly během těchto let zlepšovaly.

Rusko například na začátku své syrské kampaně disponovalo relativně málo početnou flotilou průzkumných dronů. Po roce 2015 se ovšem tempo výroby a začleňování těchto strojů do armády výrazně zvýšilo. V roce 2018 už byly ruské expediční síly na Středním východě schopny nasadit v různých situacích na bojišti přibližně 60 až 70 dronů denně. Některé z nich byly použity k vytvoření zpravodajské, sledovací a průzkumné sítě v rámci celého bojiště, která mohla předávat informace o cílech a řídit letecké údery.

Ruská intervence v Sýrii také umožnila armádě experimentovat s integrací lidských a strojových bojových prostředků, včetně použití robotů a bezpilotních pozemních vozidel (UGV).

Rusko testovalo řadu takových technologií, například malé bezpilotní vozidlo Scarab, které lze použít k odminování a zajištění přístupu do podzemních objektů, a větší dálkově ovládané vozidlo Uran-6, které má rovněž schopnost odminovat. Tyto experimenty neprobíhaly vždy hladce: při prvním testu v městské bojové misi mělo větší UGV Uran-9 vážné problémy s komunikací, navigací a zaměřováním pohyblivých cílů.

Pokusy poskytly cenné reálné poznatky o tom, jak by autonomní systémy a systémy s umělou inteligencí mohly pomáhat vojákům na bojišti. Ruští vojenští představitelé i analytici je často uvádějí jako ukázku slibných možností umělé inteligence ve válce.

Jak v Sýrii, tak na východní Ukrajině dokázala ruská armáda také využít své modernizované schopnosti elektronického boje k narušení nepřátelské komunikace. V Sýrii docházelo ze strany Ruska zcela běžně k rušení mobilních sítí, radiové komunikace, signálů dronů a GPS. Američtí vojenští představitelé uváděli, že z hlediska vedení elektronického boje je syrská válka tou nejintenzivnější vůbec.

Po obsazení Donbasu proruskými a pak i ruskými silami to bylo podobné. Generál Ben Hodges, tehdejší velitel americké armády v Evropě, v roce 2015 řekl, že ruská elektronická válka „zcela vyřadila“ ukrajinské komunikace a účinně uzemnila jejich drony. Během bojů v Donbasu byly ruské síly schopny využít zachycené signály mobilních telefonů k cílení dělostřeleckých úderů na ukrajinské vojáky.

Úspěch také na opačné straně slavila kybernetická operace s mobilní aplikací pro ukrajinské dělostřelce (podrobnosti v PDF). Ta si našla cestu do mobilů nezanedbatelného množství ukrajinských dělostřelců (konkrétně posádek ještě sovětských houfnic D-30). Software jim značně zrychloval a zjednodušoval zaměřování, zároveň předával informace o poloze zařízení ruské strany. V důsledku pak ztráty mezi posádkami těchto zbraní byly znatelně vyšší než u jiných srovnatelných zbraní.

Přesto se ve válce Ruska na Ukrajině objevilo jen velmi málo z těchto inovací. V uplynulém roce Moskva do značné míry rezignovala na experimentování a učení se na bojišti, které definovalo její kampaně v Sýrii a na východní Ukrajině.

Přestože ruská armáda disponuje širokou škálou robotických a autonomních technologií v různých fázích vývoje, zdá se, že v současné válce není ochotna nebo schopna takové systémy nasadit – alespoň ne v takové míře, aby to mělo nějaký vliv na průběh války.

Analytici pochopitelně příležitostně identifikovali nové ruské high-tech zbraně. Důkazů o jejich použití je však málo a někteří pozorovatelé vyjádřili o takových zprávách pochybnosti. Ruské síly zatím také nemají žádné ohromující úspěchy v oblasti elektronického boje a kybernetických operací, tedy v oblastech, v nichž měly od začátku značnou výhodu nad protivníkem.

Dodejme, že v tomto případě zobecňujeme současnou situaci. Pochopitelně se najdou příklady úspěšné ruské adaptace na podmínky ukrajinské války. Bez nich by dosavadní výsledky kremelských vojsk byly patrně ještě výrazně horší.

V bojových podmínkách se například osvědčuje kamikadze dron Lancet. Ten ruská armáda používá ve stále větší míře především proti takovým cílům, jako je těžká technika nebo protivzdušné systémy.

Změnila se i taktika ruské pěchoty, alespoň zčásti. Nejen v okolí Bachmutu ruské jednotky spoléhají v mnohem větší míře na malé úderné oddíly a jednotky vybavené a – do určité míry – vycvičené tak, aby dokázaly překonat opevněné pozice.

V posledních týdnech také větší roli než kdy předtím hraje ruské letectvo. Začalo používat relativně levné a dostupné klouzavé bomby, které mu umožňují do určité míry snížit riziko, které pro ruská letadla představuje ukrajinská protivzdušná obrana.

Srovnání situace na ukrajinském bojišti loni a letos k 9. květnu. Vlevo je loňský stav fronty, vpravo letošní. Červená představuje oblasti Ukrajiny kontrolované Ruskem, tmavě modrá osvobozené regiony, světle modrá oblasti s prokázanou aktivitou ukrajinských partyzánů, oranžová a šrafovaná vyznačuje místa s nejasnou kontrolou.

Rusko se přizpůsobovalo i přímo na bojišti. Když na bojiště dorazily první systémy HIMARS, ruské síly začaly postupně rozptylovat své velitelské a řídicí uzly a přesouvat logistiku a sklady zbraní pryč z 80kilometrového okruhu dostřelu těchto zbraní.

Rusko také hledá nové zdroje materiální. Vzhledem k vážnému nedostatku živé síly a munice se obrátilo o pomoc také na zahraniční partnery – nakoupilo íránské a čínské bezpilotní letouny a podle zpráv amerických zpravodajských služeb se dokonce připravuje na nákup raket a dělostřeleckých granátů ze Severní Koreje.

Celkově se však zdá, že ruské síly „jako by zapomněly na to, co se naučily o výhodách flexibility v Sýrii a jiných konfliktech“. Citát je z článku dvou vojenských analytiků, Margarity Konaev a Owena Danielse, pro časopis Foreign Policy. Tento názor je ale obecně rozšířený.

Řada pozorovatelů je naopak ještě příkřejší a připomíná, že Rusko se například stále zřejmě nezbavilo korupce v armádě a ve vojenském průmyslu, kterým chybí jak kapacity, tak zkušení profesionálové.

Pokud se budeme držet pouze armády, ruské ozbrojené síly v minulosti často nadhodnocovaly počty předválečného personálu v jednotlivých jednotkách. A to jednoduše proto, aby byly splněny shora dané kvóty. Což navíc některým velitelům umožnilo rozkrádat mzdy za tyto „mrtvé duše“.

V ruské armádě se obecně, jak podle analytiků, tak svědectví řady ruských vojáků a blogerů, příliš nenosí říkat pravdu. Od nejnižších stupňů až po ty nejvyšší dochází ke zkreslování údajů. Zkreslování faktů je zřejmě systematické. Kreml tak nejprve mohl být skutečně přesvědčený, že jeho síly jsou kvantitativně i kvalitativně lepší, než ve skutečnosti na začátku invaze byly.

I na taktické úrovni ruské síly stále dělají chyby zcela „nováčkovské“, jak nedávno napsal specializovaný časopis Armádní sborník (dostupný je jen výtah z článku na twitteru). Někteří velitelé či vojáci například údajně stále používají nešifrovanou komunikaci, byť jde o fatální selhání, které se ruské armádě krutě vymstilo už na začátku konfliktu.

I srovnání s vojensky relativně úspěšnou válkou v Sýrii naznačuje, že ruský stát si nejspíše prostě ukousl příliš veliké sousto. Schopných velitelů, inovátorů i samotných inovací v armádě zřejmě nebylo dost na skutečně intenzivní válku. A za poslední rok se nestalo nic, co by situaci příliš změnilo.

Rusko pochopitelně zůstává jadernou velmocí, jejíž mezinárodně uznávané území se nikdo napadnout neodváží. V zabraných oblastech se ovšem na tuto ochranu spolehnout nemůže a dokud se na ruské straně něco zásadního nezmění a pokud Ukrajina nepřijde o pomoc ze Západu, vojenské síly Kremlu čekají v dohledné době na bojišti spíše porážky než vítězství.

To nutně nemusí znamenat, že válka v dohledné době skončí. Ruský stát a národ nepochybně mohou unést značné ztráty na materiálu i lidech. Ale pravděpodobnost, že Moskva dokáže konflikt ukončit ke své spokojenosti vojenskou silou, je ještě menší než před rokem.