Rusko se nemění, prostě si vezme, co chce. V Gruzii plné Rusů je cítit zloba

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Když před dvěma lety zaútočily ruské invazní jednotky na Ukrajinu, stála Gruzie před rozhodnutím, zda vyjádřit maximální podporu napadené zemi, nebo dál udržovat vztahy s Kremlem, který okupuje i její území. Dodnes nelze jednoznačně odpovědět, kterou z cest si vybrala.

„Osobně proti Rusům jako takovým nic nemám. Chápu, že všichni nejsou jako Putin, ale víte co, ať si prostě bydlí někde, kde neokupují žádná území,“ říká mi 28letý Beka, když autobusem míříme z Kutaisi, jednoho z nejstarších trvale obydlených měst na světě, do hlavního gruzínského města Tbilisi. Bekovi se po invazi prý úplně změnil pohled na věc: Vždycky se na Rusko díval skrz prsty, nyní ho ale vnímá „se znechucením“.

„Nejde jen o válku na Ukrajině. Jde o to, že se Rusko chová pokaždé a všude stejně. Prostě si vezme, co chce. Bez ohledu na jiné státy. A to ve mně vyvolává vztek,“ temperamentně vysvětluje. Na otázku, jak se od začátku války jeho země změnila, odpovídá, že se mezi lidmi jen prohloubil dlouhodobý odpor k Rusku.

Jeho postoj se zrcadlí i v ulicích Tbilisi. Na každém rohu potkávám namalované ukrajinské vlajky a hesla jako „Sláva Ukrajině“. Nechybí ani nápisy „Rusko je teroristický stát“ či „Obrana proti ruskému imperialismu“.

Ačkoliv se většina z těchto graffiti objevila ve městě hned po začátku ruské invaze na Ukrajinu před dvěma lety, na veřejných plochách visí také nové plakáty provolávající „Konec válce“ nebo i vyzývající k podpoře napadené země. V mnoha oknech, balkonech nebo podnicích také dál visí ukrajinská vlajka.

Ve stejném městě však můžete paradoxně na každém rohu slyšet i ruštinu. A je jedno, jestli zrovna procházíte centrem, nebo jdete přes sídliště na periferii.

Gruzie se po začátku války na Ukrajině stala hlavním útočištěm pro Rusy, kteří z různých důvodů opustili svou zemi. Postsovětská země má s Ruskem volný vízový režim, a pro Rusy tak není třeba k pobytu zařizovat žádné dokumenty.

V tom je Gruzie unikátní. Západní státy znemožnily hned po začátku války Rusům žádat o povolení k pobytu. Do kavkazského státu tak po rozhoření konfliktu a později vyhlášení částečné mobilizace prchly statisíce Rusů.

„Nemám problém se všemi Rusy, s některými se dá i normálně bavit. Ale vadí mi, když se někteří chovají povýšeně vůči Gruzíncům – a i s tím jsem se setkala,“ popisuje mi 45letá prodavačka Tamar.

Velmi ji rozčiluje, že se většina Rusů nesnaží naučit základy gruzínštiny, zatímco v zemi žijí. „Neumí říct ani děkuju nebo dobrý den. To tady lidi štve podle mě nejvíc,“ povídá rozčarovaně během své pauzy na cigaretu.

Změny ve společnosti, které vyvolává přítomnost ruské menšiny, se staly za poslední rok jedním z předních témat gruzínské politické scény. Zatímco v ulicích, a dokonce i na letišti se proti volnému přijímání Rusů konaly demonstrace, politici z vládní strany Gruzínský sen označovali obavy z ruské imigrace za „hysterické“.

„Řekl bych, že většina Gruzínců se s obavami dívala na dlouhé fronty Rusů, kteří se po mobilizačním dekretu snažili dostat do Gruzie po zemi. Přesto vládnoucí strana bezpečnostní hrozby bagatelizovala a aktivně toto poselství propagovala prostřednictvím všech médií, která ovládá,“ popisuje gruzínský novinář a analytik Jaba Devdariani.

Vládní politiku expert vysvětluje touhou po ekonomickém zisku.

Země v souvislosti s příchodem ruských emigrantů loni poprvé od roku 2007 zaznamenala dvouciferný hospodářský růst a hodnota gruzínského lari vzrostla o 18 procent.

Bezpečnostní obavy kavkazského státu, který sdílí s Ruskem společnou hranici, nicméně vychází mimo jiné i z jeho vlastní historické zkušenosti s Putinovou imperialistickou politikou.

Gruzie byla součástí Sovětského svazu až do jeho rozpadu. Podobně jako jiné postsovětské státy se pak potýkala i s územními spory, konkrétně o Jižní Osetii a Abcházii, které v roce 2008 přerostly v plnohodnotnou válku. Od té doby Rusko drží na těchto územích svá vojska, což Gruzie označuje za okupaci. Nevraživé nálady vůči Rusku se tak od té doby ve společnosti udržují.

Když pak Moskva zahájila před dvěma lety plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, mezi značnou částí Gruzínců to vyvolalo vlnu zájmu o větší směřování na Západ. Důkazem jsou ještě dnes třeba vlajky Evropské unie v ulicích i na oficiálních budovách.

Tato touha se však míjí s latentně proruskou politikou vládnoucího Gruzínského snu, která udržuje vůči oběma stranám konfliktu na Ukrajině zdrženlivý postoj.

„Gruzínci si myslí, že jejich podpora Ukrajině a snaha být více na Západ se neshodují s politikou země. Očekávali, že země bude více hlasitá v podpoře Ukrajiny, ale to se neděje. Gruzie teď nestojí ani na jedné straně,“ vysvětluje bývalá gruzínská diplomatka Natalie Sabanadzeová.

Gruzínská vláda na jednu stranu například po začátku invaze podpořila rezoluci ve Valném shromáždění OSN, která vyzvala Moskvu ke stažení z Ukrajiny. Poslala zasažené zemi i humanitární pomoc. Podle Sabanadzeové jde ale o úplně minimální pomoc a snahu udržet alespoň nějaké vztahy s Moskvou, neboť gruzínská ekonomika je nadále silně závislá na té ruské.

„Osobně jsem vůči mezivládním vztahům mezi Gruzií a Ruskem ostražitý a podezřívavý. Byl bych mnohem raději, kdyby naše vláda odrážela postoje naprosté většiny lidí,“ poznamenává Givi, který pracuje jako obchodník s auty.

Givi je hodně skeptický k nadcházejícím parlamentním volbám, ve kterých se očekává, že Gruzínský sen opět získá v parlamentu většinu.

On sám byl loni mezi deseti tisíci lidmi, kteří v Tbilisi protestovali proti kontroverznímu zákonu o zahraničních agentech. Ten by podle kritiků posunul zemi k autoritářskému režimu, jako má Rusko. Vláda v reakci na bouři nevole návrh stáhla, svůj vlažný přístup vůči Moskvě nicméně udržuje.

Ačkoliv sice panuje rozkol mezi těmito postoji veřejnosti a vládnoucí stranou, nepředstavuje to pro ni bezprostřední ohrožení. „Mnoho občanů považuje přítomnost Rusů za znepokojující, ale ne za natolik bezprostřední, aby v této věci jednali. Celkově se tedy občané s vládou rozcházejí, ale ne natolik, aby to byl pro vládnoucí stranu problém,“ podotýká analytik Jaba Devdariani.