Putin opakuje historické chyby

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vezměte mapu a podívejte se na sever od Černého moře.

Před naším letopočtem byste na Krymu narazili na Řeky budující města a přístavy. Později by přišly noční můry z asijských kmenů s Čingischánem v čele.

O stovky let později byste smlouvali s obchodníky z italského Janova a Benátek, možná potkali Marca Pola. Ve 14. století byste pravděpodobně zemřeli na dýmějový mor zavlečený Tatary.

Před několika dny byste třeba jako rozčarovaní Rusové utíkali z dovolené u moře, nebo oslavovali pád Krymského mostu.

Dnes Krym oficiálně a historicky patří Ukrajině, za což se přičinili sami Rusové. Jen o několik desítek let později to však Moskva přehodnotila a rozhodla o násilné anexi Krymu.

Ačkoli většina zemí tento krok označila za nelegální akt porušující právo, Krym dodnes zůstává předmětem nejen sporů. Historici mezi dnešní válkou na Ukrajině a krymskou válkou z 19. století vidí cenné paralely.

„Podobnosti okolností i průběhu těchto dvou konfliktů jsou leckdy až zarážející,“ říká pro Seznam Zprávy vojenský historik a analytik Tomáš Řepa.

Když v únoru letošního roku Rusko napadlo Ukrajinu, šok přiživovala i hromada neznámých a těžko předvídatelných proměnných. Jak se bude konflikt vyvíjet, jak je na tom jedna či druhá armáda, jak válku ovlivní ekonomické a politické faktory?

„Mohli jsme pouze vnímat velkou mediální odezvu a rozhořčení, které pochopitelně zahájení války na základě vylhaných záminek a iracionálních argumentů provázelo. S odstupem zhruba osmi měsíců je však jasné, že trend vývoje situace na bojišti ukazuje na akumulaci příliš mnoha chyb na ruské straně, přičemž výhled do budoucnosti není pro Rusko také nijak pozitivní,“ hodnotí současnou situaci Tomáš Řepa.

Na příkladu krymské války z 19. století nabízí jednak cenná poučení, ale také opatrný scénář budoucího vývoje.

Dnešní Krymský poloostrov.

Napoleonské války byly i přes mnohé porážky, obrovské utrpení a sebeobětování lidí nakonec pro Rusko vítězné. Dokonce se zdálo, že systém nastolený po Vídeňském kongresu z roku 1815 dokáže v Evropě vybalancovat mír.

V roce 1825 však zemřel car Alexandr a moci se chopil Mikuláš I. Rusko se opět vydalo na cestu expanzivní politiky. „Nový car byl zastáncem autoritářského režimu, který se opíral o přebujelý, přitom však neefektivní byrokratický aparát, pravoslavnou církev, mohutnou armádu a protežoval ruský nacionalismus. Naopak potlačoval reformní snahy, což ovlivnilo i povstání děkabristů – důstojníků usilujících o změnu režimu, které potlačil hned na začátku své vlády,“ říká Tomáš Řepa.

Situaci ani nepomohl celoevropský porevoluční neklid navazující na myšlenky velké francouzské revoluce. Car Mikuláš odmítl zrušit nevolnictví a dál pokračoval v rusifikaci etnik v ruském impériu. Nechyběla ani snaha přeorientovat tyto obyvatele k pravoslaví.

Avšak snahu Ruska získat i balkánské provincie Turecka a přístup do Středozemního moře přes úžiny Bospor a Dardanely už evropské mocnosti vnímaly jako narušení mocenské rovnováhy.

„Krymská válka byla původně ozbrojeným konfliktem mezi carským Ruskem a Osmanskou říší. Záminkou, která nám může v současnosti znít povědomě, byla i ochrana křesťanské populace na Balkáně, ke které se Rusové pravidelně uchylovali i v minulosti vždy, když chtěli vyhlásit válku Turecku. Turecko také odmítlo uznat pravoslavnou církev jako oficiálního ochránce poutních křesťanských míst v Jeruzalémě. To bral ruský car jako osobní urážku i urážku celého pravoslaví. Další jednání provázené vzájemnými výpady nic nevyřešilo a bylo jasné, že se schyluje k válce,“ připomíná Řepa a nabízí první paralely se současnou situací na Ukrajině.

Náboženské a obchodní důvody rozdmýchaly diplomatické roztržky i mezi Ruskem a Francií. Car sáhl po vojenském řešení, které si obhajoval manifestem „spravedlivých“ požadavků.

Zároveň nepřestával tvrdit, že Rusko nepřišlo dobývat, ale osvobozovat. „I zde se nabízí podobnost s rétorikou Vladimira Putina na počátku invaze na Ukrajinu v únoru 2022. I ten rychle začal popírat sám sebe, navíc když se na bojišti nedařilo podle představ útočníka tehdy i dnes,“ dodává Řepa.

Rusku to však nestačilo. Ani pochmurná mezinárodní atmosféra mu nezabránila dojít si pro Tureckem ovládané knížectví Moldávii a Valašsko. Na stranu popuzeného Turecka se přidaly i Francie a Velká Británie, které ve jménu porušení mocenské rovnováhy vyslaly k Istanbulu své flotily. 4. října 1853 vyhlásilo Turecko válku Rusku. Nesmírně krvavý konflikt trval až do února 1856.

Ruská vojska zpočátku tureckou armádu sultána Abdülmecida I. drtila. Od ledna 1854 však turecké pobřeží i námořní dopravu začala chránit Francie a Velká Británie. V březnu ruská vojska překročila Dunaj a napadla Bulharsko. Francie a Velká Británie Rusku vyhlašují válku.

„Protiútok byl veden proti městu Oděsa – centru administrativy ruské Černomořské flotily, která byla ostřelována, ale s vypětím všech sil ubráněna. Západní spojenci zvažovali další možnou reakci na ruskou rozpínavost. Vojenskou i ekonomickou,“ popisuje historik Řepa. I zde se dle něj nabízí mnohé paralely se současností.

„Postupně se proti Rusku, na jehož stranu se přidalo jen pár tisíc dobrovolníků z Bulharska a Řecka, z obav z další eskalace a vlastních zájmů spojily i další země,“ dodává. K obranné protiruské alianci se připojilo i Rakousko s Pruskem.

„Rusko bylo rakouským ‚nevděkem‘ šokováno. Carská vojska totiž pomohla potlačit maďarskou revoluci roku 1849. Jednalo se o další ze zásadních strategických chyb carského Ruska, které do velké míry spoléhalo na nejednotu Evropy. Opět další z podobností se situací roku 2022. K dovršení všeho se ke spojencům přidalo i Sardinské království, jehož premiér Cavour správně vytušil, že by se dobré vztahy se západní Evropou mohly hodit při procesu sjednocování Itálie,“ připomíná Tomáš Řepa.

Proti Rusku tak postupně stála celá Evropa. Rozdíly v ekonomické síle byly obrovské. „Rusko bylo zaostalý agrární stát, proti kterému vystoupily rychle se modernizující industrializované státy. Carovo rozhodnutí zaútočit se rychle obrátilo proti celé zemi,“ říká Řepa.

Účty byly děsivé. Za tuto chybu zaplatily životy desetitisíce nevolníků nemajících žádné moderní vybavení. Carská armáda se mohla chlubit zbraněmi odpovídajícími nejčastěji stavu během napoleonských válek před 50 lety. Zatímco spojenci do bojů vysílali parní flotily, Rusové se pokoušeli ubránit plachetnicemi.

„Na tureckou námořní sílu by ta ruská stačila, na spojeneckou kvůli propastnému technologickému rozdílu rozhodně ne. Flagrantní rozdíl byl také v dostřelu, přesnosti a rychlosti palby dělostřelectva a ve vybavení dalších součástí vojska. Samoděržaví také nedokázalo plynule přejít na válečnou výrobu. Ruští vojáci prokazovali nesmírnou statečnost, v mnoha případech fanatické odhodlání a sebeobětování, to vše za vládnoucí vrstvu své země, která jejich životy plýtvala zcela zbytečně a v mnoha případech svými statečnými poddanými i otevřeně pohrdala. To byl případ řady šlechticů, kteří veleli carským jednotkám,“ hodnotí Řepa.

A připomíná hned další, třeskutě aktuální paralelu - ani krymská válka se neobešla bez informačních bitev.

„V průběhu války byla ruská veřejnost také lživě informována, že operace běží podle plánu a není třeba se znepokojovat. Zde se opět jedná o ‚ruskou tradici‘, která vydržela dodnes. Rodovou šlechtu nahradila ta ekonomická vedená oligarchy, jejich synům se ovšem mobilizace vesměs ‚záhadně‘ vyhne. Privilegia pro vyvolené se tak také příliš nemění. Sdělovací prostředky hlásají jen předem dohodnutou verzi událostí – státní ‚pravdu‘ pod hrozbou vysokých trestů i nyní. Tehdy i dnes ovšem obrovské množství chyb nakonec nešlo zamlčet, protože se vždy nemilosrdně ukázaly na bojišti a reálném průběhu bojů,“ upozorňuje historik.

Po fiasku na bojišti dostalo Rusko nabídku na mírovou smlouvu. Jednou z podmínek bylo, že Rusko nesmí zasahovat do záležitostí Osmanské říše a expandovat dále na Balkán. To však car odmítl.

„Válka nesmyslně pokračovala dál. Spojenci začali plánovat invazi na Krym, intenzivně se také bojovalo na kavkazské frontě a válka dokonce zasáhla i vzdálenou Kamčatku. Před spojenci stálo strategické dilema, nechtěli riskovat natolik intenzivní válku, která by oslabila jejich vlastní pozici,“ říká Řepa.

Spojenci tak sáhli po dlouhodobé strategii - jejich flotily na pobřeží Černého a Baltského moře blokovaly a ničily ruský námořní obchod a vyhrávaly boje proti ruským válečným lodím. Dopady nadměrné mobilizace ruských zdrojů byly značné.

„Státní deficit dosáhl v roce 1856 celkem 30 % státních příjmů, což byla částka, která třikrát převyšovala celkovou hodnotu ruského předválečného vývozu. Carská moc byla nucena volit mezi zahraničním ponížením nebo ekonomickým krachem – přesně tak, jak spojenečtí stratégové původně předpovídali,“ hodnotí Řepa.

Spojenci i tenkrát mezi sebou měli spory. Velká Británie a Francie zůstávaly geopolitickými soupeři a samy si tak omezovaly možnosti ve společném úsilí. Přesto se v září 1854 spojenecké konvoje o síle 150 válečných a dopravních lodí vydaly ke Krymu, kde se začali vyloďovat první britští, francouzští a turečtí vojáci.

Ruský velitel, kníže Menšikov, se jim ani nepokoušel zabránit. V bitvě u Almy se projevila převaha spojenců, na kterou Rusové nenašli odpověď až do konce války. Spojenci se po bitvě ocitli na dohled od Sevastopolu, který se stal ikonickým ve vzpomínkách všech, kteří krymskou válku zažili.

Během vleklého obléhání Sevastopolu obě strany sužovaly epidemie cholery či tyfu. Ikonické bitvy, kdy jedna či druhá strana utrpěla krvavé ztráty, se odehrály v Balaklavě či u Inkermanu. Trpěly však obě strany.

„Rusové u Inkermanu ztratili dalších 12 tisíc mužů. 35 tisíc ruských vojáků nadále hájilo Sevastopol, logistické potíže se však neustále prohlubovaly. Postavení trpících spojeneckých vojáků vylepšila zdravotní péče Florence Nightingalové v čele Institutu ženských ošetřovatelek. Epidemie stály více životů než zranění v boji. Pod tlakem veřejného mínění navíc v Británii padla vláda lorda Aberdeena,“ popisuje Řepa.

Válečnou úlevu nepřinesla ani smrt cara Mikuláše I., kterého vystřídal umírněnější vládce car Alexandr II.

„Válka postupovala pomalu, spojenci dobývali pouze několik pevností na pobřeží, Rusové zase stavěli nadměrné množství posádek a tím své síly neefektivně rozdělili. 200 tisíc carských elitních vojáků tak například strávilo válku kolem hlavního města Petrohradu. Tam však útok nikdy nepřišel, naopak na Krymu a jinde tito vojáci chyběli. Spojenecké jednotky a posily bylo možno vysílat na Krym z Francie a Anglie po moři a byly na místě za tři týdny, zatímco ruským jednotkám trvala cesta z Moskvy na frontu někdy i tři měsíce.“

Klíčové bylo zejména dobytí Kerče, kde se ukázal britský program urychlené výroby specializovaných plavidel potřebných k ostřelování opevněných přístavů. I tento krok učinil ruské pozice v Sevastopolu neudržitelnými a bylo jasné, že jeho pád je jen otázkou času.

„K překvapení spojeneckých vůdců se však Rusové kvůli této skutečnosti nevzdali a z vojenského hlediska nesmyslně pokračovali dál v obraně. I zde se nám nabízí paralela s válkou na Ukrajině, v současnosti především se situací ruských vojsk u Chersonu, jejichž logistická situace obdobně není vůbec dobrá a hájit toto město také nedává smysl, pouze v symbolické rovině obdobně jako v 19. století Sevastopol,“ analyzuje Řepa.

„Na základě urputné obrany přístavu a pevnosti vznikla i hrdinská legenda opakovaně zobrazovaná na plátnech obrazů, v knihách, na památnících a ve filmech. Legendy však málokdy vedou k sebereflexi, jestli ten či onen boj měl skutečně smysl. Pro carské Rusko se stalo 9. září 1855, tedy pád Sevastopolu po 349 dnech obléhání, bodem zlomu, kdy ruská vojska následně opustila město.“

Rusko nyní čelilo smrtící hrozbě – vyhlídce, že bude bojovat s téměř všemi velkými a středními státy v Evropě, nebude mít odpověď na námořní útoky, bude přitom spoléhat na hroutící se ekonomiku a bude čelit rostoucí hrozbě nacionalistických povstání na vlastním území. „Tohoto scénáře se obávalo i mnohonárodnostní Rakousko, znovu a mnohem důrazněji i pod hrozbou vlastního vstupu do války tak tlačilo na mírová jednání. Alexandr II. byl nakloněn mírovým rozhovorům. Bojové operace byly zastaveny v únoru 1856.“

Rusko z války vyšlo velmi oslabené a ztratilo své velmocenské postavení. „Rusové se museli vzdát Besarábie, zakavkazského Karsu, ústí Dunaje a slíbili, že nebudou mít v Černém moři žádné válečné lodě. Úžiny Bospor a Dardanely měly být nezávislé a přístupné všem. Šlo tedy o neutralizaci Černého moře. Pro cara byly podmínky velmi ponižující, přesto však méně strašlivé než vidina postupného rozkladu celé carské říše, který pokračováním ve válce reálně hrozil.“

Jaké si můžeme vzít ponaučení z krymské války ve vztahu k současnému dění? „Spojenci zdaleka nepostupovali dostatečně důrazně nebo bez chyb a přešlapů, kombinace vojenských a ekonomických opatření však Rusko, které tahalo za kratší konec provazu, nakonec donutila zasednout k jednacímu stolu.

Kombinace obdobných opatření byla zavedena i nyní. Tváří v tvář ruské touze ovládat jiné a expandovat je totiž zásadní především jednota vlivných, ekonomicky a technologicky silných států. I dnes dělá Rusko zásadní chyby, kterými své velmocenské postavení samo podkopává,“ věří Tomáš Řepa.

Náš svět definují zejména výsledky studené války. „Rusko ale neprošlo katarzí a stále sní svůj velmocenský sen, který se opírá o nesmyslné a vylhané nároky vůči sousedním zemím, tu a tam doplněné i jadernými výhrůžkami. To je přitom asi ten největší rozdíl oproti válkám 19. století. Jeho vlastní obyvatelé přitom trpí mimo jiné nezájmem vládnoucích elit a bez možnosti reálně ovlivnit koloběh dění, cenzurou a neustálým posilováním represivního aparátu. Životní úroveň velké většiny občanů přitom dále klesá. I v tomto ohledu může být připomínání průběhu a výsledku krymské války v mnohém poučné,“ dodává pro Seznam Zprávy Tomáš Řepa.